Koordinátor pro školství v příbramském Centru sociálních a zdravotních služeb je nápomocen řešení problematických situací mezi školou, rodiči a dětmi. „Na děti se přenáší rozhodování ve věcech, jejichž důsledky nejsou schopny dohlédnout,“ říká koordinátor Jaroslav Patera.

 

Jste koordinátor pro školství v rámci Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi v příspěvkové organizaci Centrum sociálních a zdravotních služeb města Příbram. Proč byla tato pozice vytvořena?

O zřízení pozice koordinátora začal uvažovat starosta Příbrami na podzim roku 2021 po období, kdy se na příbramských školách odehrály násilné incidenty, a to i na prvním stupni základních škol. Ty se dostaly do pozice, kdy vyčerpaly své zákonné možnosti při řešení těchto situací. Byl tedy zvolen model, který by pomáhal školám jak preventivně, tak v aktuální krizové situaci. Ze své pozice vstupuji, na základě výzvy ze školy či rodiny, jako poradce ve chvíli, kdy školy už nevidí jiný způsob řešení dlouhodobě složité výchovné či sociální obtíže. Vstupuji do jednání mezi školou, rodiči a dětmi a hledáme, pokud možno, rychlé a všem stranám vyhovující řešení. Tady se dostáváme do kolize se společensky naddimenzováním dětských práv a zájmu dítěte. Každý si nějak vykládá práva dětí a naplnění požadavků dítěte, s tím související společenské a morální normy, pohled na budoucnost dětí a současně i rodičovskou zodpovědnost. Tyto oblasti jsou ve velkém střetu, a proto byla vytvořeno pozice koordinátora.

 

Můžete přiblížit náplň vaší práce?

Mám odborné kontakty z předchozích působišť, takže se snažím domlouvat rodičům, aby se na celou záležitost podívali z perspektivy dalšího vývoje dítěte, ne podle aktuálního stavu a požadavků. Aby navštívili odborníky a trochu změnili výchovný styl. Velmi dobrou spolupráci máme nastavenou s příbramským Střediskem výchovné péče a různými doprovodnými službami. Působení v rámci Centra sociálních a zdravotních služeb pro mě představuje ideální styl práce, protože mi více vyhovuje terén než vysedávání v kanceláři. A školy mohou jak napřímo, tak mým prostřednictvím směřovat některé typy rodičů k terénním službám jako SAS, Charita či Adra. V podstatě jde o dost specifickou pozici. Na různých konferencích jsem zjistil, že jediná její obdoba se vyskytuje v severozápadních Čechách, kde jsou výrazné sociální problémy, a kromě Člověka v tísni se tam neangažuje moc dalších organizací. Mají pozici na způsob sociálního pedagoga, respektive sociálního školního pracovníka ve školách s přesahem do rodin. Jinak jsou tyto kompetence vždy striktně oddělené mezi školu, OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) a neziskové organizace. U nás je to zájem samosprávy coby zřizovatele škol. Ovšem kontaktují mne i školy v celém ORP Příbram.

 

Proč se zatím tento typ odborné spolupráce v linii škola-rodič-dítě více nerozvíjí?

V roce 2022 jsem byl několikrát za Asociaci sociálních pedagogů na ministerstvu školství a řešilo se, že školní psychologové se stanou součástí školního odborného týmu. Díky tomu se uvolnilo místo v takzvaných šablonách a my navrhovali zařadit pozici sociálního pedagoga, který by pracoval s dětmi a současně s rodiči. Ministerstvo ale nechtělo zapříčinit kolizi s ministerstvem práce a sociálních věcí ohledně částečně totožných kompetencí s OSPODy. A školám se zase nechce příliš do rodin zasahovat. Vzhledem ke změnám postojů některých rodičů k učitelskému stavu se jim ani nedivím.

 

Lze říci en bloc, s čím se děti nebo mladiství, s nimiž se jako koordinátor setkáváte, potýkají nejvíce?

Od distanční výuky a lockdownu jde o narušení osobnostního vývoje dětí. Domnívám se, doba covidová a vše, co s ní souviselo – především sociální sítě –, probudilo v dětech procesy, které by jinak byly latentní, ukryté a v běžné době by je náctiletí dokázali postupně zpracovávat, uzrávalo by v nich všechno pomalu. Jenže náhle se všemu otevřely brány dokořán. V hitparádě vede únik z reality, ztráta zájmu o venkovní svět, úzkosti, ztráta sebevědomí, sebepoškozování, agresivita, absence zpracovávání emocí, kult vrstevnického přijetí. Destrukční je ztráta režimu, návyků a řádu.

Ta doba omezila a snížila rodičovské kompetence, vlastně bezmoc rodičů a snižující se kvalitu rodičů. Druhá věc je rozboření veškerých hranic a mantinelů, které děti ve výchově měly. Dáváme jim velkou, pro ně však zatěžující svobodu v rozhodování a určování, co je pro ně dobré, na což podle pohledu dětských psychologů a neurologů není jejich mozek jednoduše zralý. Zralost kortexu v tomto směru vrcholí kolem 26 let.

Nám s tím kdysi pomáhaly vnější vlivy společnosti, tlak norem a větší odpovědnost doprovázená určitou povinností v rodině. Dnes jsou dvanáctileté děti hozeny do svobody a mají samy plavat, jsou stavěny, do mnoha voleb, na které nejsou vyzbrojené, mají se rozhodovat o vlastní sexuální identitě, o tom, zda chodit do školy. Předčasně je stavíme do světa dospělých. Končí tak v 15 letech na úřadu práce a stát je k tomu ponouká. Paradoxně ubíráme povinnosti, úměrné věku, které jim dávají pocit řádu, jistoty a postupně je přivádějí k osobní odpovědnosti. Ruší se domácí úkoly, začíná se šířit domácí vzdělávání jako únik z každodenního vstávání a podobně. Naopak i při menších problémech se volá na linky důvěry.

 

Máme být striktnější nejen k sobě, ale i k dětem?

No, striktnější… spíše důslední, což je pro nás rodiče vysilující. Ale hlavně pravdiví. Od 10 let dítě velmi silně vnímá rozdíl mezi slyšeným a viděným. A naše rodičovské pokrytectví nám dají děti takříkajíc sežrat. Jsem otcem tří synů a nenahlížím na ně přes aktuální plnění jejich přání, ale v horizontu dalšího rozvoje. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí se tomto naprosto vymkl kontrole, respektive uhnul od zkušeností, prověřených generacemi zpátky. Obrovský důraz se klade na to „právní“, ale ne na „sociální“. Na děti se přenáší rozhodování ve věcech, jejichž důsledky nejsou schopny v daném věku a míře zralosti dohlédnout.

To, co dítě ve dvanácti letech prožívá jako "šikanu" od rodičů, že se musí připravovat do školy a pravidelně pomáhat doma, tedy odhodí. A za rok se zhroutí, protože se z něj stane takzvaně křehké dítě, které nestíhá výkon nastavený v českém školství i v mnoha rodinách. Nebo nezvládá základní komunikační dovednosti díky izolaci a hned volá na linku důvěry.

 

Děti si ale samy takový systém nenastavují. Kde se bere takový přístup ze strany rodičů?

My rodiče se stáváme mnohem více sebestřednými až sobeckými. Jsme více nastavení na uspokojování svých potřeb a nechceme se příliš ponořit do rodičovství. Je to oběť. Rodiče, kteří holdují cyklistice, vozí už v půl roce nebo roce věku děti v kočárcích za kolem. Své si o tom myslí dětští pediatři. Co dá batoleti dovolená u moře? Coby rodič unavený z práce jsem vděčný, že dítko sedí u mobilu a nic po mně nechce. Idylka. Také je to přehazování odpovědnosti rodiče a státu a dále o společenském tlaku na individuální svobodu, který u nás nastartoval po začátku milénia. Přílišná individualita jedince vlastně rozkládá společnost, protože není ochoten něco snést ve prospěch všech.

 

V Příbrami najdeme lokality se sociálně vyloučenými rodinami, které mají materiální, výchovné problémy. Pomáhá jim stát, nebo se i v těchto případech nazírá na selhání primárně z pozice rodiče?

Dokážeme jim pomoci. V Příbrami fungují různé organizace – neziskové, doprovázející centra pro pěstouny. Ale je to velký ořech, o kterém úředníci a politici nechtějí slyšet. Pomoc je totiž postavená na dobrovolnosti klientů. Část lidí si dobrovolně přijde jen pro dávky, ale už ne na pravidelnou docházku k pracovníkům sociálních služeb, na smluvené schůzky u lékaře. To opravdu selhává a máme velké procento dětí, které se v systému ztratí. Což se nyní týká i ukrajinských dětí. Zase to souvisí s individualizací jednotlivce, protože stát odmítá, prý paternalisticky, zasahovat do výchovy dětí. Přestává je chránit a alibisticky si odůvodňuje proč.

Vláda se pochlubila, že budeme mít dětského ombudsmana. Je to alibismus, protože největší devastace dětí začíná v rodinách, v raných letech dítěte. A do rodin ombudsman nejspíše nenahlédne a nesáhne, protože máme kult „šťastné biologické rodiny“. A nikomu ze zastánců individualismu a svébytnosti nevadí, že stát paternalisticky dotuje školství, příspěvky na dítě, všechny dávky. Zajímavý paradox. Mělo by platit: chceš-li si dítě vychovávat po svém, tak za své.

Je tedy kupodivu, že nejvíce týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí je ve vlastních rodinách a v širším příbuzenstvu. Mnohdy dochází zase k přenášení rodičovských povinností a kompetencí na nejstarší dítě starající se o sourozence, které tím přichází o vlastní dětství, protože supluje například chybějícího tátu. Nyní řešíme problém s absencemi ve školní docházce, ať už na základě skrytého záškoláctví nebo psychických úzkostí. Souvisí nejen s covidem, ale i se zmiňovanou nekompetentností rodičů. V sociálně vyloučených rodinách selhávání bývá vlivem transgeneračních přenosů, komunitní kultury a životních priorit. Stačí si přečíst autobiografie lidí, kteří to z daného prostředí dotáhli do plnohodnotného života a co za tím bylo.

 

Může se česká společnost při hledání řešení inspirovat v cizině?

Inspirace ze zahraničí je možná jedním z hlavních důvodů, proč se teď nacházíme v této situaci. Od roku 2008 se k nám přetahují prostřednictvím ministerstva práce a sociálních věcí skandinávské modely nebo modely z anglosaských zemí. Jejich historie pěstounství a péče o sirotky má úplně jiné kořeny a vycházejí z jiných společenských zkušeností. Třeba i v Česku známá norská instituce Barnevernet je soukromá a placená samosprávami, na jejichž území působí, za počet dětí, které odebere a umístí do pěstounských rodin. U nás není historie pěstounství postavena na profesionalizaci a nelze automaticky přebírat vzory z ciziny. Máme kolem sebe historicky a kulturně blízké země – Rakousko, Německo, Maďarsko. Nedovedu si představit, že dojdeme u nás k takzvaným baťůžkářům, dětem, které mění pěstouny podle svého věku a zhruba každé tři roky se stěhují k někomu jinému. 

Navíc máme značně rozbité rodinné vazby, hodně to vidím právě na Příbramsku. Velké rodiny, které zasáhly, když rodič selhával, tady nefungují. Stát jako garant ochrany dítěte se musí rozhodnout, do jaké míry nechá spolupráci na rodině. Oblíbenou frází je, že rodič nezná, neumí nebo nechce. Ale který rodič si dokáže přiznat, natož veřejně, že dítě nechce? Nevím, proč jsme opustili fungující systém, který jsme měli do roku 2009, kdy Evropská komise upozornila na údajně vysoký počet českých dětí v ústavní péči.

Ovšem lobbistická skupina, která se chystala profitovat na zrušení školských zařízení a následném rozvoji pěstounské péče, dodala komisi počty, zahrnující i děti v ústavech sociální péče s mentálním a tělesným postiženým. Zlikvidovali jsme si systém, který obdivovali i v zahraničí. Jakmile opouštíme styly fungující a prověřené jen proto, že ideologický směr velí jinak a začneme se rozhodovat podle toho, jaká je „politická vůle“, je třeba zbystřit. Jakmile ideologie začne popírat biologii, jsme u sociálního inženýrství. Jsou oblasti – zdravotnictví, školství, sociální systémy – kde styl pokus–omyl je cesta do pekel.

 

Máte tedy návrh, co lze dělat?

Pokud bych měl recept, nenechal bych si ho pro sebe. Obecně je asi za tím mnoho vnitřních zranění, mindráků, a nedostatek lásky – bezpodmínečného přijetí. Většinou to máme a je třeba najít rozumný kompromis mezi tím, co necháme na bázi dobrovolnosti, a tím, kdy je dítě už ohroženo a rodič nekoná, kam by měl vstoupit stát. Pokud formou pěstounské péče, pak profesionální s lidmi, kteří jsou emociálně, osobnostně zralí a pedagogikou dotknutí. Člověk musí být altruista nebo jej profesionální pěstounství baví. Mnohdy jde o ekonomický profit, obzvláště u příbuzenské péče, kde neprobíhají psychologické testy. Tady zmíním otázku transgeneračního přenosu. Na Příbramsku, kde rodiny byly narušeny rozvojem uranové těžby, armádou, přílivem mužů za výdělkem a probíhala tu výrazná fluktuace obyvatelstva, jsou patrné opakovaně selhávající rodičovské vzory, více neúplných rodin. Týkají se způsobů výchovy, osobnostního nastavení, komunikace s dětmi. Oproti jiným regionům v Čechách zde byl, díky příjmu rodin havířů na uranu, také důraz na materiální status. Což možná působí dodnes jisté sociální obtíže.

 

Podle vás jde o selhání rodin, neselhala ale i společnost obecně? Už se moc nezajímáme, co se děje v našem blízkém okolí, v komunitě.

Ano, a je to i příčinou změny rodičovských priorit a kompetencí. Lidé začali podnikat, jsou nepřetržitě pracovně vytížení. Děti zahrnují penězi, telefony, zbožím. Vysoké životní náklady jiné rodiče nutí k několika zaměstnáním. Na komunitní způsob života, jak ho pamatuji já na starém sídlišti, dneska nikdo není zvědavý. Ve společnosti narostl výrazný tlak na výkon a individualitu. Skutečností, která o lecčems vypovídá, je nárůst počtu dětí, které jsou rodiči vnitřně či zjevně odmítané jako zátěž pro vlastní realizaci nebo naopak velmi nezdravě opečovávané, až majetnicky rodičem přivlastňované. Takové se stává trvalým přívěškem mamky, která si je k sobě připoutá. Přitom právě z okolního zahraničí jsou dobré zkušenosti s řízeným komunitním soužitím či sociální komunitních terapií neúplných rodin, selhávajících rodičů v režii neziskovek, církevních organizací i samosprávných celků. Přírodním národům je komunitní způsob vlastní dodnes, a ne náhodou bylo ve v historii vyloučení z komunity nejtěžším trestem. Znám komunitu pro mladistvé matky s dětmi, kde žijí asi dva roky a učí se „rodičovat“ pod taktovkou starších žen. Něco, co doma nepoznaly.

 

Některé děti čelí šikaně, kyberšikaně, mají problémy se školou či záškoláctvím. Co s tím mohou rodiče, příbuzní nebo učitelé dělat přímo v našem městě?

Preventisté ve školách jsou velmi schopní. Je otázkou, jakým způsobem se to pak přenáší k jednotlivým třídním učitelům. Mou radou je, aby na druhých stupních základních škol byli co nejkvalitnější třídní učitelé. Kantor je s třídou vzhledem k rozvrhu většinou minimálně, i když by to tak být nemělo, protože má mít příležitost „číst třídu“. Pro prevenci šikany je nejzásadnější znát vztahy a vnímat změny v chování u jednotlivců. Prvním krokem je práce a záchyt třídního učitele a jeho podpora ze strany školních preventistů. Pokud rodič zjistí, že je jeho dítě v nepohodě, ale odmítá o tom komunikovat, vede první cesta do školy a nejlépe bez „horké hlavy“.

Aby si rodič vyslechl názor učitele, zda má správnou domněnku, že se něco děje. Pokud to učitel takto nevnímá nebo nechce vidět, mohou se rodiče objednat do střediska výchovné péče a sjednat si vstupní rozhovor. Významnou roli mohou sehrát prarodiče, kdy hovory dětí „ob generaci“ rodičů jsou uvolněnější a mohou leccos otevřít. Nesmírně důležité je sledovat mobil dítěte, vhodné je používat rodičovský zámek. Oblast šikany se přenáší z fyzické do kyberšikany. Od deseti let věku stoupá potřeba srovnávání se, a to i se sociální komunitou na sítích. Během covidu se rozpadla schopnost odečítat v živé komunikaci mimiku, gesta, intonaci. Děti si dnes píší, někdo to špatně pochopí, pak se potkají na ulici a je z toho fyzické násilí. Nejvíce na to doplácejí děti s poruchou autistického spektra, které mají větší problém rozpoznat emoce, a roste u nich nechuť chodit do školy na základě chybného dekódování komunikace vrstevníků.

V Příbrami jsou poradenské služby, od neziskovek po psychologická centra. Výtečně spolupracuje se školami preventistka u městské policie, velmi dobrá aktivita v této oblasti jde od policie. Na mnohých školách mají kontakty na terénní služby v Centru sociálních a zdravotních služeb a Charitě, kam učitelé mohou rodiče přímo odkázat.

 

Dělají školy dost právě v rámci prevence kyberšikany a mají děti dostatečné informace o problematice?

Ano, tady se informovanost ve školách výrazně zvýšila. Problémem je, že děti mají moc informací všeobecně. Na jednom semináři uvedl dětský neurolog fakt, že do lidského mozku proudí každý den 26 tisíc informací. Před třiceti lety to byla polovina. Mozek, aby se nezhroutil, se buď zablokuje nebo najde filtr. Děti, které jsou ve fázi vývoje, nezralé, to nedokážou. Poučky, jak se chovat na sociální síti, by měly být jednoduché, opakované a neměly by zaznít během nějakého „šumu“ v rámci výuky a podobně.

Příbramské školy dobře spolupracují s agenturami, které mají zpracované vzdělávací bloky na téma kyberšikany. Město tyto programy finančně podporuje. Záleží samozřejmě na tom, jak se k tomu která škola postaví a jak přenese poznatky až k dítěti. Snad odeznívá doba zakrývání pod koberec všech forem šikany, a to i k učitelům, s ohledem na prestiž školy. Mimochodem, nedávný školní plošný zákaz mobilů ve Francii nese první ovoce. A norský průzkum u 13letých dívek ve školách, které dobrovolně zakázaly telefony, přinesl velmi pozitivní výsledky ohledně duševní regenerace.

Nedávno jsme v rámci projektu Pavučina s dětmi mluvili o tom, jak je pro ně důležité být na sociální síti. Zaznělo, že motivem není se srovnávat, ale potřeba vyjádřit svůj názor mezi vrstevníky. Protože mají pocit, že svět dospělých je nedostatečně vnímá.

 

To se týká rodičů i pedagogů?

Asi existují učitelé, kteří mají pocit doživotní pravdy, většina jich však umí s dětmi mluvit, mnozí jsou kantorsky empatičtí. Zkušenost mi ale říká, že i na pedagozích se výrazně negativně podepsala online výuka. K dialogu se žákem to ale neznamená, že bychom názorům dítěte měli nadbíhat. Měli bychom ho vyslechnout a promluvit s ním na úrovni jemu pochopitelné. Ale dnes nám chybí trpělivost nebo důslednost. Rodiče na to často nemají sílu. Vznikla sendvičová generace, kdy se rodiče starají jak o vlastní děti, tak o své rodiče. Sami by potřebovali duševně ošetřit. Každopádně jim říkáme, aby ohlídali čas, který jejich děti tráví na telefonu. A co sledují. Maximálně by na telefonu měly strávit dvě hodiny denně a telefon používat nejdříve v devíti letech, chytrý telefon ještě později. U dětí nastupuje závislost na telefonu velmi rychle, obzvláště u dětí s hyperaktivitou či s poruchami autistického spektra. A přiznejme si, že i nás rodiče lockdown poznamenal.

Náročné to ale mají také učitelé, protože ve škole jde o výchovně-vzdělávací proces, tedy nejen o výuku. Je od nich vyžadováno, aby se soustředili jak na svůj předmět, tak opakovaně řešili výchovné obtíže ve třídě. Vzhledem k počtu hodin, které stráví dítě ve škole, je to vcelku opodstatněné, jen by někdo moudrý měl odebrat obrovskou učitelskou administrativu, která sežere mnoho energie. Ovšem množství dětí traumatizovaných z domácího prostředí se ventiluje – zlobí – ve škole a ta je poté napadána, že nezvládá žáky nebo neřeší případy, které už nejsou v její moci a kompetenci. A školství je dneska vděčným zástupným hromosvodem pro naše vlastní selhávání.

 

Před časem se pro část populace stala skoro sprostým slovem inkluze ve školství. Nakolik má přínosy a do jaké míry je podle vašich zkušeností problematická?

Pokud byste neformálně hovořil s učiteli i některými psychology, tak metoda, kterou byla nastavena inkluze v Čechách, „zmasakrovala“ školství těžko uvěřitelným způsobem. Nejsou adekvátně rozlišeny stupně inkluze, formy podpůrných opatření, limity.

Rozumím tomu, že se inkluze bude týkat dětí s tělesným postižením. Když má ale kantor ve třídě 27 dětí a z toho tři s poruchou pozornosti s hyperaktivitou nebo s poruchou chování, tak je to i s pomocí asistenta těžko zvladatelné. Navíc, je-li asistent sdílený. Před dvěma lety se mluvilo o novém nastavení inkluze, ale nikdo k tomu dosud nenašel politickou odvahu. Pokud se nezmění systém – s menším počtem dětí ve třídách nebo vytvořením speciálních tříd v ZŠ, pak se stávající zahltí nebo bude finančně neúnosný. V polovině devadesátých let se zrušil model malých škol pro děti, které neměly vhodné domácí prostředí. Znovu zavést jednu takovou instituci internátního typu v každém okrese by možná bylo dobrým řešením. Inkluzi míváme spojenou pouze s podporou nedostatečnosti, ale je třeba řešit i žáky mimořádně nadané s handicapem, které zatím naše školství neumí podchytit.

 

Vloni vznikla služba Pavučina, která je určena pro náctileté. Čeho se týká?

Jde o projekt, určený pro děti pocházející z prostředí, které jim neumožňuje rozvoj jejich pozitivních stránek. A je jedno, za jakých důvodů. Jsou dovednosti či vlohy u dítěte, které není rodina schopna vnímat, pracovat s nimi nebo na jejich rozvíjení nemá prostředky. Obsahem Pavučiny je přes různé zájmové a sociálně terapeutické aktivity, formou zážitkové terapie v nich objevit „spící” dovednosti, vlohy a trochu se v sobě vyznat. Prostě najít v sobě zdravý základ, ze kterého mohou dál jít samy. Nabízíme ochutnávku například outdooru, muziko- a arteterapie, tanec nebo únikové hry v terénu.

Hledáme vhodné pracovníky, kteří by se svým koníčkem chtěli seznámit naše náctileté. Pavučina je zaměřena i na děti, které se nám během covidu „ztratily“. Kvůli introvertnímu nastavení je covid úplně rozložil, mají problémy s navazováním kontaktů a se vztahy. Poskytujeme i terapeutickou či poradenskou pomoc pro rodiče. Největší objednávka by měla přicházet od škol, což se zatím příliš neděje, snad to bude časem lepší. Učitelé nejlépe mohou posoudit, který žák se mění, má nějakou dovednost, je na něco šikovné, ale nemá možnost se rozvíjet. Máme kontakt s Lomikámenem, Adrou, Bednou. Projekt je cílen na děti obecně ohrožené ve svém zdravém vývoji, zaměřuje se i na „ztracené“ děti, které třeba tři měsíce nechodí do školy. Nejvíce klientů nám zatím posílá Středisko výchovné péče.

Stanislav D. Břeň

Jaroslav Patera

Od roku 2023 působí jako koordinátor pro školství v rámci Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi v příspěvkové organizaci Centrum sociálních a zdravotních služeb města Příbram. Jeho poradenská působnost je pro celé ORP Příbram. V minulosti působil jako pedagog na SOU nebo na pozici kurátora pro děti a mládež na Oddělení sociální prevence a kurately Městského úřadu Příbram. V sociálně-školské oblasti působí převážnou část své pracovní kariéry.