„Maminka měla v krámku otevřeno neustále. Když někdo něco potřeboval, zabouchal dole na dveře a maminka ho šla obsloužit. Já jsem si v obchodě hrála, pomáhala jsem lidem s nákupy, držela jim dveře. Nejvíc na odbyt šly tehdy káva a petrolej.“

Tak vzpomíná na své dětství Marie Turková rozená Kratochvílová. Přišla na svět v Příbrami v pátek 13. června 1924. Tatínek Jaroslav Kratochvíl pocházel z Březových Hor, do školy chodil s malířem Karlem Hojdenem a pracoval v Příbrami v Pražské ulici jako berní úředník. Maminka Marie rozená Smrčková vedla malý krámek se smíšeným zbožím v Dlouhé ulici v místech, kde se dnes Dlouhá ulice stýká s Milínskou. Zdědila ho po otci, který tu provozoval pekařství a nad nímž rodina bydlela.

Z Německa ji zachránila angína

Tatínek zemřel, když byla Marie ještě malá. Jeho roli v rodině převzal o deset let starší bratr Adolf, který pracoval jako učitel na Březových Horách. Marie nastoupila v roce 1939 na dvouletou Veřejnou obchodní školu v Příbrami, ta sídlila ve druhém patře radnice. V roce 1941 začala vlakem dojíždět do Berouna, nejprve do Družstevní školy, poté do školy pro ženská povolání. 

Jednoho květnového odpoledne čekala Marie a její spolužáci v Berouně na vlak zpět do Příbrami. Žádný ale nepřijel. „Když už se začalo stmívat, výpravčí se slitoval, zapřáhl za lokomotivu jeden nákladní vagón a poslal ho s námi do Příbrami. Vagón byl otevřený, fičelo tam, nebylo kam si sednout. A protože to nebyl oficiální spoj, nesměl na nádražích stavět, jen trochu přibrzdit. Tak jsme vyskakovali za jízdy. Až další den jsem se dozvěděla o atentátu na Heydricha, kvůli kterému z Prahy žádný vlak nejel.“ Následná heydrichiáda a s ní spojené represe zasáhly i do osobního života tehdy osmnáctileté Marie, kdy nacisté popravili její první lásku Miloše Votrubu. Dozvěděla se o tom ze sobotních novin. 

Nedlouho poté se ve vlaku seznámila s jistým Jaromírem Turkem, který byl právě na cestě do Prahy, aby se hlásil do nuceného nasazení v Říši. Téměř dva a půl roku si psali, než se mohli opět setkat. 

Mariin ročník 1924 daroval tehdejší ministr školství a kultury Emanuel Moravec Hitlerovi k narozeninám, Marie tak měla počátkem roku 1944 odjet pracovat do Drážďan. Na shromaždiště se dostavila s angínou a doktor ji do vlaku nepustil. Nucené nasazení absolvovala v sanatoriu na Pleši u Dobříše, které měla ve správě Masarykova liga proti tuberkulóze. Dělala u rentgenu, zapisovala nálezy, roztírala hleny do Petriho misek a získala základní zdravotnickou průpravu. 

Když ji jednu květnovou sobotu maminka vzbudila s tím, že je konec války, neváhala a běžela na příbramské náměstí Viktoria (dnes. T. G. Masaryka), kde se hlásila jako zdravotnice. „V budově naproti radnici jsem dostala přes rameno brašnu s obvazy a jódem. Poslali mě k Horymírovým kasárnám ošetřovat raněné. Když jsem vyšla ven, jeli akorát přes náměstí Vlasovci a jednoho kluka zastřelili u kašny, na jejímž místě dnes stojí úřad práce. Hned jsem tam chtěla běžet, ale mávali na mě, že nemusím, byl na místě mrtev.“ 

Až ke konci války se dozvěděla, že se bratr angažuje v odboji v rámci partyzánské skupiny Smrt fašismu pod vedením kapitána Olesinského. Adolf Kratochvíl se po boku partyzánů zúčastnil také bojů na Slivici u Milína. Po válce musel jakožto svobodný muž odejít povinně do vylidněného pohraničí, kde získal zaměstnání jako ředitel školy v Litvínově.

Přišli o obchod a nakonec i o dům

Po válce Marie začala chodit s Jaromírem Turkem, se kterým si psali po celou dobu jeho nuceného nasazení v Německu. Vzali se a narodily se jim tři dcery. Její muž po válce nastoupil do Prahy na magistrát jako úředník a úřednické místo sehnal v Praze i Marii. Ta pak přešla do lékárny U Bílé růže v Jilské ulici, ke které náležela i malá továrna vyrábějící například zubní pastu Thymolin, různé masti nebo pudry. Marie měla na starost séra, vyřizovala objednávky pro nemocnice i malé vesnické doktory. V roce 1948 komunisté továrnu i lékárnu znárodnili a vše se začlenilo do podniku Spofa, který sídlil na Žižkově. 

V padesátých letech znárodnili mamince i obchod v Dlouhé ulici. Jelikož v domě bydlela sama, což komunisté považovali za příliš velký přepych, nastěhovali jí tam dva brigádníky z Uranových dolů. Po narození třetí dcery se Turkovi do Příbrami vrátili. Jaromír sehnal místo jako plánovač na dopravním hospodářství uranových dolů, Marie pracovala jako finanční účetní na šachtě č. 15. 

Když v srpnu 1968 vtrhla do republiky vojska Varšavské smlouvy, vypukla na Uranových dolech v Příbrami generální stávka horníků. Marie ze strachu několik dní nešla do práce. V rámci asanace starého centra Příbrami jim komunisté zbourali domek v Dlouhé ulici, maminčin bývalý obchod, který si s manželem nedlouho před tím opravili. 

Pád totality v listopadu 1989 Marie Turková uvítala. Až do důchodu pracovala v účtárně Uranových dolů a po revoluci se vrhla na cestování. Její muž zemřel náhle na zástavu srdce již před pětadvaceti lety, Marie Turková dnes žije sama v Domově seniorů na Březových Horách. 

Vyprávění Marie Turkové nahrály v rámci projektu Příběhy našich sousedů společnosti Post Bellum žákyně ZŠ Školní Anna Brunnerová, Alžběta Neporová, Leona Šilhavá a Aneta Šimrová pod vedením pana učitele Jiřího Jílka. 

Magdaléna Sadravetzová, Post Bellum