V minulém čísle jsme opustili Zárybnický dvůr v okamžiku, kdy se jeho majitel Václav Kašpar Humprecht Bechyně z Lažan rozhodl, že ho prodá.

Za peníze Václavovy sestry a své manželky Anny Terezie ho koupil Jan Štěnovský z Kadova.

Anna Terezie Štěnovská už jako vdova dvůr řečený tehdy Skadavovský či Zárybničný 4. října 1745 prodala za 7500 zl. Anně a Karlu Jiřímu Wiesserovým, kteří hned složili v hotovosti obrovskou částku 3300 zl. To si nemohl dovolit z příbramských měšťanů skoro nikdo. 

Karel Jiří Wiesser (*1720) však byl vnukem zámožného příbramského voskáře a primátora Filipa Václava Wiessera a synem Filipa Zikmunda Wiessera, který byl nejprve důchodním, tj. správcem všech obecních příjmů, horním kasírem a od února 1736 i primátorem Příbrami. Ve správě města mu sekundoval radní a hormistr Anton Christian Stritzl. 

Když v roce 1740 rezignoval Karlův bratranec František Zikmund Alis (otec slavného příbramského hormistra Jana Antonína Alise) na řízení příbramských železných hutí a vysoké pece, dvacetiletý Karel Jiří Wiesser si je pronajal. Kde a jak získal potřebné znalosti, není známo. Za dva roky se ve Vysoké Peci výhodně oženil s Annou, dcerou pražského měšťana Olivy.

Značné příjmy z výroby železa

Roku 1743 se pod Wiesserovým vedením začala dobývat železná ruda i na jižním svahu Svaté Hory, nedaleko mariánské studny. Je zřejmé, že mu v prvních letech výroba železa přinášela značné příjmy, protože začal svůj nový dvůr zvelebovat. Jeho čtyřiadvacetiletá manželka Anna tam však před Vánocemi 1748 zemřela, a protože po sobě zanechala několik malých dětí, šichtmistr Karel Jiří Wiesser se během půl roku oženil s Alžbětou Khaurovou, dcerou hejtmana žehušického panství na Kutnohorsku. V roce 1750 mu chybělo doplatit za koupený dvůr ještě 800 zl. a přes 2300 zl. dlužili Wiesserovi za opravy dvora, přikoupené pozemky a vybavení domácnosti. 

V nejlepších časech měl Zárybnický dvůr tři zahrady, mnoho polí a luk, rybníček, stodolu, špýchar, prostorné chlévy a stáj, vedlejší stavení a chalupu pro zaměstnance. Wiesserovi tehdy vlastnili šest tažných koní, jízdního koně, dvě hříbata, pět tažných volů, 29 krav, dvě telata, 300 ovcí, 180 jehňat, tři prasnice a 18 prasat, čtyři kočáry, pět pracovních vozů, čtyři pluhy, troje brány a ostatní hospodářské nářadí a ve stodole značné množství obilí, hrachu a také čočky.

Luxusní stavení

Jednopatrové obytné stavení Wiesserových bylo na poměry příbramských měšťanů zařízeno velmi luxusně. V přízemí se z chodby vpravo vcházelo do velkého pokoje, za nímž byla kuchyně s komorou či kvelbem, vlevo byly dva menší pokoje. V patře se nacházely čtyři prostorné pokoje. V domě se topilo v kachlových kamnech, do nichž se přikládalo z chodby, aby se v pokojích neprášilo a aby jejich obyvatelé nebyli rušeni. Byl zde kvalitní dubový nábytek, ale i levnější kousky z měkkého dřeva. Celkem měli Wiesserovi devět stolů, 48 seslí, kanape, sedm postelí s poduškami, čtyři prádelníky, několik truhel, velkou třídveřovou almaru, psací stůl se zásuvkami a tři velká zrcadla. Nechyběl ani dětský malířský stoleček se židličkou. Čalounění bylo vesměs ze zeleného, výjimečně z modrého sukna, zelené či modré byly i závěsy. Na stěnách visely obrazy svatých, krajiny a lovecké výjevy v dřevěných rámech. Čas v domě odměřovaly velké „visuté“ hodiny. 

Prostor v místnostech se odděloval španělskou stěnou, v jednom z pokojů stál mosazí okovaný kolovrat pro spřádání lnu. V ložnici pánů domu byly kromě dvou postelí s nebesy potaženými voskovaným plátnem a dřevěné dětské postýlky klekátko a domácí oltáříček. Na stěně ložnice byla přibita dubová deska na umyvadlo umístěné na dřevěném podstavci, stejně jako v dalším pokoji.

Stolovali jako šlechta

Kuchyně byla vybavena dvěma velkými měděnými vanami na oplachování sklenic, dvěma velkými měděnými konvicemi, 10 kotlíky a kastroly, třemi moždíři, třemi měděnými ohřívadly, třemi měděnými hrnci a cínovým nádobím, které vážilo celkem čtyři centnýře (kolem 245 kg!). Wiesserovi ale měli i drahé sklenice ukládané do skleníků, 21 párů stříbrných nožů, 17 ubrusů a 12 tuctů ubrousků – stolovali jako šlechta. Karel Jiří Wiesser shromažďoval i další drahé mobilie, mimo jiné měl dvoje stříbrné kapesní hodinky, dvě piksly stříbra, stříbrný kord a sedm zlatých prstenů. Vlastnil i čtyři flinty a tři páry pistolí. 

Po polovině století začalo v důsledku válečných konfliktů příbramské stříbrorudné i železnorudné dolování upadat. Šichtmistrově otci – primátorovi Filipovi Zikmundovi Wiesserovi – byla odebrána správa těžařské kasy a od roku 1752 musela obec veškerý majetek pronajímat v dražbě. Karel Jiří Wiesser si znovu a na šest let pronajal za 12 000 zlatých železářský závod, jehož výnosy však již také klesaly. V březnu 1756 obci dlužil 7569 zl. a o rok později, kdy začala sedmiletá válka, dokonce 10 094 zl., přičemž jeho aktiva nedosahovala ani polovinu dluhu. 

Vzhledem k válce se obchod s železem téměř zastavil. Šichtmistr Wiesser vyjednával s magistrátem o snížení nájemného a o prodeji levného dřeva z městských lesů. Jeho otec a přímluvce, primátor Filip Zikmund Wiesser, ale právě po vpádu Prusů do Čech zemřel. Šichtmistr Karel Jiří Wiesser se chtěl z nájmu železárny vyvázat, avšak magistrát mu sdělil, že si za sebe musí najít náhradu. Několik zájemců se našlo, ale když zjistili, jak špatně na tom železářský závod je, své nabídky stáhli. Zároveň magistrát požadoval na šichtmistru splácení dluhů, jenže už na konci roku 1759 devětatřicetiletý Karel Jiří Wiesser zemřel a železárna utichla.

Platit daně a živit rodinu

Wiesserova vdova Alžběta zůstala v chátrajícím Zárybnickém dvoře (ve stájích jí třeba zbylo z 29 už jen 11 krav) a starala se o své i Wiesserovy děti z předchozího manželství. V létě 1760 si po dohodě s poručníky Zárybnický dvůr na šest let pronajal Alžbětin příbuzný Jan Khaur. Zavázal se, že bude každý rok platit obci na úhradu Wiesserova dluhu 400 zl., odvádět všechny daně, dvůr zvelebovat a živit celou Wiesserovu rodinu. 

Během dalších tří krutých a hladových válečných let všechny vlastní Alžbětiny děti zemřely, z prvního Wiesserova manželství přežily Nepomucena, Rozina a Josef, který studoval na jezuitském gymnáziu v Březnici. Ve dvoře zbyli už jen dva staří valaši, tři krávy a tři prasnice a v domě pár kusů kuchyňského zařízení a nábytku. Poručníci Wiesserových dědiců prodali zadlužené hospodářství příbramskému rychtáři a důchodnímu Janu Wolfgangovi Alisovi, který za něj nabídl nejvíc – 9500 zl. Zárybnický dvůr pro něj byl ale příliš velkým břemenem, a když Josef, jediný syn šichtmistra Wiessera v létě 1765 zemřel, Zárybnický dvůr už patřil novému, urozenému majiteli. 

Pokračování příště

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram

Strašlivé sucho

V únorovém článku o Fialově rybníce jsem psala, že se mi zatím nepodařilo najít zprávu o tom, jak to bylo na přelomu 17. a 18. století se zdejším mlýnem a jeho hořejším sousedním mlýnem Pod Brodem. Už se našla. 

V únoru 1724 si Martin Kocour, syn dávno zemřelého mlynáře Jana Fialy jinak Kocoura (†asi 1689), nárokoval opuštěné mlýniště Pod Brodem zřejmě na základě toho, co se v jeho rodu tradovalo. Magistrát ho ale už prodal hormistru Puschovi, který si tam chtěl postavit mlýn. Úředníkům se podařilo najít starce Řehoře Havrana, který odpřisáhl, že mlynář Jan neměl před téměř půl stoletím nahoře Pod Brodem dost vody, svůj nový roubený mlýn se svolením magistrátu tedy rozebral a zjednal si jeho Řehoře, aby ho odvezl na nově přidělené a lepší místo níže po toku Příbramského potoka. Staré mlýniště však musel zanechat obci. 

Dole Jan Fiala čili Kocour celý mlýn sestavil, stojí tam (přestavěný) dodnes a říká se mu po jiném mlynáři z toho rodu Fialův. Do toho zapadá i informace, kterou mi před lety poskytl člen rodu současných majitelů mlýna – že mají na jednom trámu letopočet vypadající nejspíš jako 1612. Jednička se tehdy často podobala sedmičce, takže pokud je to letopočet 1672, potvrzuje Havranovo svědectví, poněvadž víme, že si Jan Fiala jinak Kocour sroubil svůj dřevěný mlýn kolem roku 1670. 

Tento příběh je také důkazem toho, že strašlivá sucha netrápí jen nás, ale že sužovala i lidi před několika staletími, kdy těžko můžeme mluvit o tom, že jejich příčinou byla nějaká ohromná ekologická zátěž způsobující klimatické změny. Několikaletá suchá období prostě přicházela a odcházela, vystřídána lepšími časy. Koneckonců i nový mlýn nahoře Pod Brodem, který pak nechal hormistr Pusch na opuštěném mlýništi postavit, fungoval přes dvě stě let. Pomáhala mu sice voda ze štol, to už je ale jiná historie, stále ještě připomínaná opuštěným mlýnským stavením stojícím mezi nálety vpravo od spojky silnice od Brodu do Příbrami.