Znepokojuje mě rostoucí obliba dokumentů o nacistech a jejich armádě

„Z mnohaletých zkušeností vím, jak je lidská paměť zrádná,“ říká vedoucí Státního okresního archivu Příbram. Připomíná, že občas se tradují omyly, které vznikají z toho, že lidé nejsou ochotní studovat archivní prameny. Velkým přínosem pro poznání historie zdejšího regionu jsou podle ní amatérští badatelé.

Co dělají badatelé, když je zavřený archiv a není přístup k pramenům? Volají vám a ptají se, jestli byste jim mohla „něco ověřit“ nebo „na chvíli otevřít“?

Genealogové mají k dispozici digitalizované matriky, pokud někdo potřebuje něco jiného, poradíme po telefonu nebo napíšeme mail, snažíme se všem vyhovět. Badatelnu máme otevřenou ve velmi omezeném režimu.

Jak vy sama jste si zvykla na online komunikaci?

Komunikujeme takto už mnoho let, nyní si na tento způsob zvykají také starší lidé.

Často veřejně sdělujete své názory na různé věci, a to i na sociálních sítích, které ne vždy bývají ukázkou klidného a racionálního sdělování názorů. Vnímáte, že lidé slyší například na argumenty z historie?

Vyjadřuju se výhradně k historickým záležitostem a omyly se snažím opravovat. Do této kategorie spadá i to, že jsem se rázně zastala Svaté Hory ve finanční tísni, protože některé komentáře byly jak z ideologických příruček 50. let minulého století a nezakládaly se na pravdě.

Říká se, že národ, který se nepoučí z vlastní historie, je odkázán k tomu ji opakovat. Máte pocit, že dokážeme reflektovat nejen svou složitou historii, ale že nám taky zůstává empatie pro pochopení historických souvislostí například našich sousedů?

Co je náš národ? Mix tvořený asi 36 procenty slovanské populace, čtvrtinou populace s germánsko-keltským původem, po osmi procentech populace jihoslovanského, skandinávského a středomořského původu a dalšími lidmi původu například židovského i sibiřského. To je národ České republiky, který užívá češtinu jako mateřský a úřední jazyk.

Jeho značnou část tvoří lidé, kteří ve školách prošli záměrně zkreslenou až lživou výukou historie a to, co se naučili, už těžko ve své mysli změní. Podstatná část mladší generace je již naštěstí kosmopolitní. Celou historii vztahů s našimi sousedy tady nelze připomínat. Postoj většiny vůči našim jižním a severozápadním sousedům prošel v posledních desetiletích proměnou, těžíme z jejich hospodářské síly. Události třicátých a čtyřicátých let mají být odpuštěny, nikoliv zapomenuty. Trochu mě znepokojuje rostoucí obliba dokumentů o nacistech, jejich armádě, fašistických a jiných diktaturách.

Vztah k našemu dřívějšímu východnímu sousedovi Sovětskému svazu respektive Rusku je pořád pochopitelně poznamenán jeho intervencemi například v 50. letech minulého století, v roce 1968 a v desetiletích následujících. Nesmíme však zapomenout na miliony padlých občanů Sovětského svazu za druhé světové války, kteří zemřeli i za nás. Co se týče Slovenska, rozumný člověk nepere prádlo své bývalé rodiny na veřejnosti. Historii Polska a Maďarska sleduju jen povšechně.

Pojďme zpátky k příbramskému archivu. Co má tato instituce v době, kdy může bez problémů fungovat, na starosti?

Státní okresní archiv uchovává dokumenty veřejnoprávních institucí, škol, zájmových sdružení a významných osobností z území bývalého okresu Příbram. Stále přebíráme další archiválie. Je také paměťovou institucí, která má archiválie zpřístupňovat veřejnosti v badatelně, formou sborníku Podbrdsko, pořádáním výstav, přednášek a podobně.

Podle jakých kritérií ukládáte doklady o naší současnosti, která bude jednou historií? Které dokumenty a další podklady jsou klíčové?

Přejímají se dokumenty podle spisových řádů, každý správný archivář ví, co je třeba uchovat – evidence obyvatelstva, třídní katalogy škol, kroniky, zápisy ze zastupitelstev obcí, soudní spisy, dědické spisy, roční účetní uzávěrky institucí, majetkové záležitosti, stavební a vodohospodářské spisy, fotografie, plakáty…

Od kterého období existuje už dostatek pramenů, aby si člověk mohl udělat plastičtější obraz o tom, jak se v Příbrami žilo?

Kdo hledá své předky nebo podrobnější historii určité lokality, většinou je zachytí od konce třicetileté války, tedy přibližně od roku 1651. Tahle válka změnila skoro všechno – rozdělení nemovitostí mezi nové šlechtické majitele, usazování nových poddaných na opuštěné a válkou zničené usedlosti. Přinesla náboženské sjednocení Českého království a s ním spojené zavedení matrik, podrobnou majetkovou evidenci obyvatelstva, rozmach architektury, výtvarného umění a literatury.

Co vás při studiu příbramské historie nejvíce fascinuje?

V posledních týdnech mě fascinuje třeba to, že názvy lokalit v Brdech vznikly před několika staletími a jsou stále užívány – například Lipový luh, Trojhran, Planiny, Na Bučině, Pilská…

Pravidelně přispíváte do Kahanu. S velkým zájmem se setkala především poslední historická série kriminálních případů. Články jsou velmi čtivé, a čtenáři tak před očima defilují postavy oněch kauz. Popsala byste ve stručnosti, jak vznikají tyto texty a jak obtížné je sehnat dostatek informací?

Základem jsou dochované spisy C. k. okresního soudu v Příbrami. Mnoho desítek let ležely bez povšimnutí, protože jsou psané převážně německy a velmi obtížně čitelným kurentem, tedy rukopisnou podobou švabachu. Informace si doplňuji díky laskavosti kolegů v Archivu DIAMO, kde je fond Rudných dolů, v naší pražské centrále ve fondu krajského soudu, a pak ve fondech města Příbram a Březové Hory, v časopise Horymír a jinde, je to u každého případu jiné.

Nedávno bylo zásluhou jednoho z amatérských historiků zjištěno, že rodný dům Hermíny Týrlové na Březových Horách se nachází v jiném objektu, než na kterém je umístěna pamětní deska s údajem o narození. Jak často je třeba v Příbrami přepisovat historii a jak dalece tomu napomáhají právě amatérští badatelé?

Tu a tam se tradují všelijaké omyly vzniklé z toho, že jsou lidé neochotní i vzhledem k výše popsaným potížím studovat archivní prameny a spokojí se s již mnohokrát opsaným, ale vytištěným chybným zdrojem informací nebo ústním svědectvím. Z mnohaletých zkušeností vím, jak je lidská paměť zrádná. Někteří amatérští badatelé jsou ovšem skuteční odborníci, jejich práce je velkým přínosem.

V polovině května vám vychází kniha Mlynář Martin Fiala jinak Kocour, jež byla původně ohlášena na přelom roku. Proč se její vydání opozdilo a o čem pojednává?

Snad nemusím uvádět důvody, které zdecimovaly veškerý kulturní a společenský život a značnou část ekonomiky naší země. Kniha líčí osudy mlynářů z podbrdských mlýnů na Litavce a Příbramském potoce od Bohutína až k Trhovým Dušníkům, měšťanů z Příbrami, poddaných z příbramských vsí, havířů z Březových Hor, jezuitů ze Svaté Hory a šlechticů z okolních statků po třicetileté válce. Je to volné pokračování knihy Mlýny a lidé města Příbramě hor stříbrných, která vyšla ve Vydavatelství Baron roku 2014. Vydání nové knihy podpořilo i město Příbram.

Najdeme na Litavce ještě pozůstatky Kocourovského mlýna?

Ano, jeho mlýnská nádržka a část struh jsou tam pořád, přinejmenším půl tisíciletí. Je to fascinující.

Jak je vlastně při vašem bádání důležitá znalost místních reálií? Může být terénní výběžek nebo rozvalina dostatečným důkazem, který potvrzuje, nebo vyvrací historikovu domněnku?

Může. Zrovna před několika týdny jsem poslala jednomu ze svých přátel - amatérských badatelů se společným zájmem – písemné prameny včetně historických map, které přenesl do současné mapy, a tak jsme zjistili, kde je kousek nad kozičínskou vodárnou v terénu mezník někdejšího panství Příbram, dobříšského panství Colloredo-Mansfeld a někdejšího jezuitského panství, ustanovený začátkem 18. století a zvaný tehdy Trojhran. Čekala jsem ho mnohem hlouběji v lesích. Uvědomila jsem si, jak málo měla příbramská obec lesů a jak zásadní hospodářský problém to byl. V terénu jsou dosud patrné hranice panství, které od mezníku vedou v podobě zdánlivě nesmyslných, postupně už bohužel mizejících příkopů. Brdy pro mě nejsou jen krásnou přírodou, ale především krajinou plnou stop, zanechaných nám předcházejícími generacemi. 

Stanislav D. Břeň

Hrdina nové knihy: Kdo byl Martin Kocour jinak Fiala

Byl to neobyčejný podbrdský mlynář a sedlák (1652–1722), který se díky svým schopnostem a neohroženosti stal jedním z nejlepších hospodářů a neoficiálním reprezentantem příbramského mlynářského cechu, přestože musel celý život bojovat s nenávistí a závistí svého okolí, nepřízní počasí a s nedostatkem vody pro pohon svých vodních kol. Jeho život byl nerozlučitelně spojen s rodinami jeho cechovních spolubratrů. Prožil řadu velkých změn barokní doby, jako byly výstavba a rozkvět Svaté Hory, vznik příbramského železářského závodu a pozvolný návrat k úspěšnému dolování stříbra v březohorských šachtách.

Věra Smolová

Působí jako vedoucí SOA v Praze – SOkA Příbram, ve kterém se specializuje na historické fondy a předarchivní péči. Je autorkou nebo spoluautorkou mnoha publikací a článků. V roce 2018 publikovala knihy Požár Svaté Hory 27. 4. 1978 a její rekonstrukce a Báňské ředitelství v Příbrami s novými poznatky o této významné stavbě. Výrazně se podílela na vzniku knihy Příbram, která vyšla při příležitosti 800. výročí první písemně doložené zmínky o městě. Společně s Ivanou Černou, Anetou Plzákovou, Michalem Profantem a Josefem Velflem napsala knihu Synagoga v Příbrami a místní židovské obyvatelstvo (2015). V roce 2014 vydala knihu Mlýny a lidé města Příbramě hor stříbrných. Každoročně rediguje sborník Podbrdsko. Společně s Evou Lukášovou napsala také knihu „Renesanční sídlo pánů z Hradce v nejstarších inventářích jindřichohradeckého zámku“ (2018).

Nádržka Kocourovského mlýna a část mlýnských struh jsou na Litavce přes půl tisíciletí. Je to fascinující.