Rudolf Plzák strávil celou kariéru v armádě, i když to nikdy neplánoval. Jako vnuk kulaků si nemohl vybírat a byl rád, že se pro něj našla alespoň vojenská střední škola. Jeho starší bratr takové štěstí neměl.

Narodil se 9. května 1952 v Plzni, dětství prožil na malém hospodářství v Koterově, kde s nimi bydlela i babička. Měli kozu, prase, slepice, ale chovali především husy kvůli peří a králíky, belgické obry, na kožešinu. Když s bratrem pomáhali při stahování králíků a přípravě na prodej, dostávali jako odměnu kůži, kterou mohli sami prodat. „Dostal jsem za ni třeba tři koruny, a to byla tehdy spousta peněz! S babičkou jsme taky chodili na bylinky, které jsme pak sušili a prodávali, a i to bylo malé přilepšení k platu rodičů.“ 

Jako malý navštěvoval Sokol a obdivoval zakázaný skaut, povinně ale chodil do pionýra. Jako dobrovolný hasič absolvoval o prázdninách takzvané žňové hlídky, kdy chlapci hlídali pole podél železničních tratí, kde mohly jiskry z parních lokomotiv snadno zapálit zralé obilí.

Kulacká minulost prarodičů ovlivnila i vnoučata

Školu navštěvoval v Koterově, na vyšší stupeň přešel do Plzně na Slovany. V 50. letech sebrali komunisté prarodičům hospodářství a ani maminka už nesměla jít na studia. Celý život pracovala jako frézařka v plzeňské Škodovce. Ani starší bratr Pavel se na střední školu nedostal. Vyučil se vodoinstalatérem a maturitu si mohl dodělat až v 80. letech. 

On měl štěstí. V posledním ročníku základní škol přišla za otcem paní učitelky s tím, že se na Slovensku nově otevírají vojenské průmyslovky a že tam by mohl mít šanci se dostat. A protože ho odmala zajímala auta a motory, přihlásil se a k překvapení všech ho vzali. A tak v září 1967 nastoupil do Nitry na Střední vojenskou automobilovou průmyslovku. „Maminka ráda nebyla, přece jen to bylo na druhém konci republiky. Ale v patnácti mě posadila na vlak a jel jsem,“ vzpomíná Rudolf Plzák. 

Když do republiky vtrhla v srpnu 1968 okupační vojska, byl právě doma na prázdninách. „Byli v každém lese, dělali nepořádek, nic příjemného. V Plzni byli Rusové, na Slovensku Maďaři. Nikdo netušil, co bude. Jestli zruší nebo nezruší armádu a jestli nám tím pádem nezavřou školu. Nakonec jsem do druhého ročníku nastoupil až 1. října.,“ vzpomíná pamětník.

Kariéra ve znamení odstrašování imperialistů

Jako jednoho z mála ho po maturitě vybrali ke studiu na vysoké škole vojenské v Brně, kde promoval jako strojní inženýr tanko-automobilové dopravy. K prvnímu bojovému útvaru nastoupil v roce 1975 do Plzně, postupně sloužil v Boru u Tachova, Sušici, Příbrami nebo Praze. V polovině 70. let se oženil a s manželkou vychoval dvě dcery. 

Do revoluce se s rodinou šestkrát stěhovali, a i když byly vojenské objekty pro rodiny s dětmi zařízené, stejně to bylo obtížné. Většina péče o domácnost ležela na manželce a prarodičích, protože on trávil polovinu roku na cvičeních, při kterých jezdil odstrašovat imperialisty. 

Během kariéry se začal více věnovat logistice a v polovině 80. let se rozhodl k postgraduálnímu studiu právě tohoto odvětví, které později pomáhal zavádět do armády na generálním štábu v Praze. To obnášelo mj. i nutnost vstoupit do komunistické strany. „Rád jsem za to nebyl, ale když jsem se chtěl věnovat výzkumu a vývoji, nic jiného mi nezbývalo. Nemělo to pro mě žádnou další výhodu,“ vypráví Rudolf Plzák a popisuje příhodu, kterak bylo potřeba poslat nemocnou dceru na ozdravný pobyt k moři. „Tenkrát neexistovalo, aby mě nebo mou ženu někdo pustil do Jugoslávie. Tak nakonec jsme to museli vyřešit tak, že tam dcera jela s babičkou, to ji tam pustili. Ale jenom jednu dceru, tu druhou už tam nepustili, a ještě my s manželkou – no, bylo to neskutečně trapné, opravdu hrozné – jsme museli přinést, já osobně od dvou lidí z práce, že nemám tendenci opustit Československou republiku za svojí dcerou do Jugoslávie.“

Spolu s republikou se dělila i armáda a zdroje

Sametová revoluce přinesla změny nejen do společnosti, ale i do armády. V listopadu 1989 bydleli Plzákovi v Příbrami a když začali o událostech chodit první zprávy, moc nevěděli, zda věřit tomu, že se situace v Československu opravdu změní. Hned v prosinci se armáda depolitizovala, kdo chtěl zůstat, musel odevzdat rudou knížku a zříci se podnikání. Spousta lidí tehdy z armády odešla. Rudolf Plzák zůstal a začal připravovat logistické oddělení na zamýšlenou profesionalizaci armády. Když se v lednu 1993 rozdělilo Československo, rozdělila se i armáda. Třetina zdrojů připadla Slovensku a dvě třetiny Česku. Bojové útvary byly povětšinou v Čechách, výroba zbraní, oděvů, sklady a výzkumné ústavy naopak na Slovensku. Po rozdělení všechno zůstalo tam, kde to bylo a vedlo to v mnoha případech k uzavření zbrojních podniků. 

V armádě sloužil až do pětapadesáti let, poslední roky ve vojenské nemocnici. Měl na starost polní nemocnice, se kterými jezdili lékaři na mise do zahraničí, a výrobu podvozků, na kterých se vybavení převáželo. 

Dnes žije v Příbrami a užívá si důchodu a vnoučat. Také se spolu s manželkou stále častěji vrací na rodné Plzeňsko. 

Vyprávění Rudolfa Plzáka zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů žáci ZŠ Bratří Čapků Zuzana Mlynářová, Michaela Ortinská, Teodora Paříková, Jolana Semorádová a Martin Štěrbák pod vedením učitelky Romany Křížové. 

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum