„Necítím se jako lektor. Spíš jako potulný vykladač matematiky a fyziky,“ říká Karel Eliáš, který prostřednictvím kurzů v Knihovně Jana Drdy nabízí pomoc s pochopením matematiky. Svůj kurz nazval „Učí Eli: Kupecké počty“.

Váš kurz působí už samotným názvem trochu hravě. Co vás po letech technické praxe, ředitelování, muzicírování i cestování po světě přivedlo zpátky k tabuli – tentokrát v roli lektora pro dospělé?

Já se vlastně ani necítím jako lektor v tom klasickém slova smyslu. Spíš jako takový potulný vykladač matematiky a fyziky, který se snaží lidem přeložit svět kolem nich do srozumitelné řeči. Název „kupecké počty“ jsem používal už dřív, dneska bych to možná nazval filozofií technického myšlení. Ale princip zůstává stejný – nejde mi o to, aby se někdo naučil vzorečky nazpaměť, ale aby pochopil, proč věci fungují tak, jak fungují.

Začalo to vlastně úplně nevinně, z obyčejné zvědavosti. Třeba otázkou, proč vlastně plachetnice pluje proti větru. Když jsem si to začal rozebírat, vzal jsem si fyziku šesté nebo sedmé třídy a celou ji přepsal po svém. Ne podle učebnic, ale tak, jak bych to vysvětloval někomu, kdo o tom nikdy neslyšel. Postupně z toho vznikl systém, který používám dodnes.

Když člověk pochopí rozdíl mezi praporem, padákem a profilem, tak najednou ví, jak funguje plachta. A ve chvíli, kdy tohle pochopí, přestane to být magie. Je to stejné jako u auta – nemusíte znát konstrukci motoru, ale když víte, k čemu je plyn, brzda a spojka, dokážete jet. A o to mi jde i v těchto kurzech.

Ve vašich kurzech se potkávají lidé různých generací a zkušeností, často s obavami ze školy. Na čem stojí váš přístup k výuce?

Základem jsou pro mě tři jednoduchá slova: pozorovat, přemýšlet, počítat. Nemusí to jít vždycky přesně v tomhle pořadí, ale všechna tři jsou důležitá. Spousta lidí má z matematiky a fyziky strach ne proto, že by byly složité, ale proto, že jim je někdo kdysi vysvětloval špatně – nebo vůbec.

Já se snažím začínat u reality. U věcí, které lidé zažívají každý den. Když jedete rychle do zatáčky a nedržíte se, velmi dobře víte, co je odstředivá síla, i když ten pojem neznáte. Když se převrátí vozík s míchačkou nebo kolečko na stavbě, je to totéž. Člověk to cítí v těle, ale ve škole se mu to často nikdy nespojí s tím, co má napsané v sešitě.

Vzorečky nejsou zakázané, ale nejsou cílem. Jsou jen jazykem, kterým se to dá přesně popsat. Kdo chce, může si je dopočítat. Kdo nechce, tomu stačí pochopení principu. A to je podle mě naprosto v pořádku.

Co si podle vás účastníci kurzu skutečně odnesou?

Hlavně pocit jistoty a klidu. Že se čísel nemusí bát. Že když stojí v obchodě a koukají na cenovku, tak vědí, co znamená kilogram, gram, litr nebo decilitr. To jsou přece kupecké počty v tom nejčistším smyslu slova – věci, které používáme dnes a denně, jen si je často neuvědomujeme. Hodně lidí si během kurzu uvědomí, že už vlastně spoustu věcí ví. Jen je nikdy neměli možnost si je poskládat dohromady a pojmenovat. Najednou zjistí, že matematika není nepřítel, ale nástroj. Něco, co jim může pomoci se rozhodovat, orientovat se, chápat souvislosti. A to je možná ten největší přínos – změna vztahu k přemýšlení. Ne že všechno spočítají, ale že se nad věcmi začnou zastavovat a ptát se „proč“. V podstatě z lidí jen vydoluju, co už dávno vědí.

Máte zkušenosti z technického prostředí, učiliště i waldorfské školy. Co z těchto různých světů dnes při výuce využíváte nejvíc?

Jednoznačně svobodu a důvěru. A taky respekt k tomu, že každý má jiné tempo a jiný způsob chápání. S dětmi pracuji v podstatě celý život – od vodáckých kroužků přes stanici mladých techniků až po školství po revoluci. A za tu dobu jsem viděl spoustu dětí, které byly označené jako „slabé“, ale když se jim někdo skutečně věnoval, skončily klidně i na vysoké škole. Ve waldorfské škole jsem měl výhodu v tom, že mi nikdo do výuky nemluvil. Měl jsem prostor učit po svém. A když má učitel prostor, může si dovolit jít víc do hloubky, víc do praxe, víc do příběhu. Nemusí honit osnovy, ale může rozvíjet myšlení. Tohle se snažím přenášet i do práce s dospělými. Neříkat „tohle musíte“, ale „pojďme se na to společně podívat“.

Jak konkrétně to v kurzu vypadá?

Většinou začínáme úplně obyčejnou otázkou nebo situací. Třeba proč je výhodnější koupit větší balení, nebo jak poznat, jestli se mi vyplatí určitá nabídka. Od toho se pak postupně dostáváme k číslům, poměrům, odhadům. Nejde o to, aby si lidé psali do sešitu příklady. Spíš si povídáme, kreslíme si jednoduché náčrty, zkoušíme si věci představit. Když si člověk něco dokáže představit, už je to napůl pochopené. A teprve pak má smysl to případně zapsat nebo spočítat.

Další kurz se koná 27. února v knihovně, jen pár dní po vydání tohoto čísla. Plánujete pokračování?

Rád bych, rozhodně ano. Mám připravených spoustu témat – krátké texty, jeden problém na jednu stránku. Takové drobné myšlenkové úkoly, nad kterými se dá přemýšlet, povídat si o nich a klidně se k nim vracet. Ideální by pro mě bylo, kdyby se lidé scházeli pravidelně, třeba jednou za měsíc. Ne jako klasický kurz, ale jako setkání. A mám i jednu zásadu, které se držím dlouhodobě – nechci vybírat vstupné, ale výstupné. Každý přispěje podle toho, jak uzná za vhodné. Každá věc má svou hodnotu, ale neměla by být překážkou, aby někdo vůbec přišel.

Mohou se na vás lidé obracet i osobně, například kvůli doučování?

Ano, mohou, mám e-mail ucieli@email.cz. Ale je dobré říct rovnou, že nedělám klasické „připravím vás na přijímačky“. To dělají jiní a dělají to dobře. Já se snažím o něco jiného – pomoct lidem pochopit souvislosti. Když člověk pochopí základ, často zjistí, že už žádné intenzivní doučování vlastně nepotřebuje. Stačí mu někdo, kdo mu věci vysvětlí jinak, klidněji a bez tlaku.

Matematika a fyzika zásadně ovlivňují náš každodenní život. Proč jsou podle vás tak nepopulární?

Protože se často učí odtržené od reality. Děti se biflují vzorce, ale nikdo jim neřekne, kde se s tím setkají v běžném životě. A když pak nevidí smysl, ztratí motivaci. K tomu se přidává dnešní svět plný rozptýlení – mobily, obrazovky, rychlé podněty. Přemýšlení bolí, klikání je jednodušší. Přitom základy jsou strašně jednoduché. Když víte, že „kilo“ znamená tisíc, tak už rozumíte kilometrům, kilogramům i cenám v obchodě. Jen se o tom musí mluvit normálně a bez strašení.

Stanislav D. Břeň