I takové přirovnání by šlo použít pro situaci posledních týdnů. V okamžiku, kdy jsme se pomaloučku začali loučit s koronavirem a těšili se na normální pohodové jaro bez restrikcí, usmyslel si pan Putin válku a napadl Ukrajinu. Trápení, na které jsme si už po dvou letech zvykli, tak vystřídalo nové, troufám si říct, že daleko horší. 

Válečný konflikt se nás dotýká víc, než jsme někteří ochotni si připustit. Střílí se a zabíjí v zemi, na jejíž hranice to máme z Příbrami devět hodin jízdy autem. Nikdo nedokáže předpovědět a už vůbec ne zaručit, že se ruská vojska neposunou ještě blíže k našim východním a severním sousedům, tedy na Slovensko a do Polska. 

Čelíme situaci, která nemá v naší novodobé historii obdoby. Veliká migrační vlna se vzedmula a lidé prchající ve strachu o své životy hledají úkryt a zázemí po celé naší zemi. Ukrajinština stává se najednou běžným jazykem, který slyšíme na ulici, v obchodech, na úřadech. 

I město Příbram se mohutně zapojilo do pomoci ukrajinským uprchlíkům. Zřídili jsme velké logistické centrum pro humanitární pomoc, funguje u nás Krajské asistenční centrum, koordinujeme ubytování v soukromém sektoru, chystáme se na vstup cizinců na lokální trh práce a příliv ukrajinských dětí do našeho vzdělávacího systému. Všemi možnými nástroji se snažíme lidem, kteří utíkají před válkou, pomoci. Ostatně, už jednou v historii jsme lidem prchajícím před válkou pomohli.  Mám na mysli rodiny a jednotlivce z Valle Di Ledro, kteří k nám přišli v roce 1915. Máme nyní sice tak trochu nevyžádanou, přesto ale dost vzácnou příležitost ukázat, jak na tom s pohostinností po těch 107 letech jsme. 

To, co prožíváme, není lehké pro nikoho z nás. Čtu a vnímám množství vyloženě zlých komentářů na sociálních sítích, ve kterých se lidé vyjadřují vůči ukrajinským lidem se záští a možná i se závistí. Rozčiluje mne, jak dokážou být někteří lidé zlí a malomyslní. Neuvědomují si snad, že ti Ukrajinci by daleko radši byli doma ve svých bytech a domech a posílali své ukrajinské děti do vlastních ukrajinských škol? Nedochází jim, že ti lidé se vydali do cizí země kvůli tomu, že v té jejich jim hrozí nebezpečí? Co kdybychom se v podobné situaci octli my a museli prchat někam na západ a tamní lidé by na nás hleděli opovržlivě jen kvůli tomu, že máme slušné oblečení a značkové mobilní telefony a že třeba naše ženy mají upravené vlasy a nehty? Přemýšlejme prosím. A nezáviďme! Není totiž co. 

Moc bych si přál, aby příští úvodník byl o tom, jak se vše v dobré obrací a jak je krize zažehnána… 

Jan Konvalinka, starosta města Příbram