Každoročně si připomínáme tragické výročí popravy spáchané na sklonku 2. světové války hitlerovským potlačovacím aparátem na 16 hlavních představitelích protinacistického odbojového hnutí z Příbramska. Dva a půl měsíce před kapitulací Třetí říše, 19. února 1945, provedli Němci ve věznici v Brandenburgu u Berlína hrůznou exekuci, která byla ve vztahu k občanům z Příbramska v době 2. světové války nejmasovější v průběhu jediného dne.

Strašlivý akt na konci 2. světové války zastínil ve svých krvavých důsledcích všechny předešlé i následující exekuce týkající se našeho regionu, včetně systematického hromadného zabíjení za heydrichiády v táborské střelnici, ve Spáleném lese u Klatov, v Praze – Kobylisích nebo později v pankrácké sekyrárně či v Terezíně. Tragický primát Brandenburgu nebyl překonán. Na následujících řádcích si připomeneme životní osudy některých popravených osobností.

Československý legionář a vlastenec Alois Laub

Mezi odsouzenými Příbramskými byl mjr. Alois Laub (brig. gen. in mem.). Narodil se 31. prosince 1896 v Rokycanech. V době 1. světové války se vyznamenal jako československý legionář v Rusku. Byl přímým účastníkem legendární bitvy u Zborova 2. července 1917, bojů o Kyjev, v roce 1918 u Bachmače, později na sibiřské magistrále. Domů se vrátil v hodnosti nadporučíka pěchoty, dekorovaný řadou vysokých válečných vyznamenání. Vojenskému stejnokroji zůstal věrný i v nově vybudované Československé republice. Prošel celou řadou velitelských a štábních funkcí v československé armádě. V době ohrožení našeho státu Hitlerem v roce 1938 zastával post prvního pobočníka velitele hraničářského pluku 4. Mnichovskou zradu a následnou potupnou okupaci 15. března 1939 nesl Alois Laub velice těžce. Po demobilizaci a rekvalifikaci nastoupil 17. listopadu 1939 službu u Okresního úřadu v Příbrami jako vrchní účetní tajemník. Zároveň se zde zapojil do budování tajné celonárodní vojenské protinacistické organizace Obrana národa, na Příbramsku s krycím názvem Oliver. Sedmého května 1940 ukončil na vlastní žádost službu u Okresního úřadu v Příbrami a plně se pak věnoval ilegální činnosti. V době vzpomínaného zatýkání byl mezi prvními, kteří uvízli ve spárech německé tajné státní policie. 

Příslušníci gestapa ho zadrželi 13. listopadu 1943 v 10.30 v jeho příbramském bytě. Zařízení domácnosti němečtí policisté zčásti vyrabovali a zčásti rozkradli. Přímým svědkem jejich řádění byla manželka Anna Laubová a také tři děti, dcera Marie a synové Zdeněk a Milan. Tuto akci a následné vyšetřování osobně řídil s mimořádnou brutalitou vrchní sekretář táborské služebny gestapa Karl Müller s Augustem Giehlem. Během nelidských výslechů ještě v Příbrami a zvláště v Táboře, při nichž nacisté používali k bití zadržených gumové obušky a dokonce i ocelové pruty, proměnili Laubovo tělo od hlavy až k patám v jednu zčernalou podlitinu, krvácející z mnoha ran. Všechna vznesená obvinění vzal Alois Laub na sebe, čímž uchránil před vyššími tresty některé další zatčené a o mnoha jiných spolupracovnících se gestapo ani nedozvědělo, takže mohli v ilegální činnosti pokračovat dál. Z táborské věznice byl spolu s ostatními vedoucími představiteli příbramského odboje odtransportován přes Terezín do Gollnova u Štětína, kde 17. listopadu 1944 vynesl soud nad ním, podobně jako nad 15 dalšími Příbramskými, trest nejvyšší. Po tříměsíčním odkladu 19. února 1945 gilotina v popravčí kobce v Brandenburgu přervala jeho život. 

Po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka a dekorován Čs. válečným křížem 1939. Pak však přišel Vítězný únor 1948 a Laubova rodina se stala obětí represí nového totalitního režimu. V roce 1953 Ministerstvo národní obrany snížilo Anně Laubové vdovský vojenský důchod se zdůvodněním, že je vdovou po horlivém služebníku dřívějšího kapitalistického řádu a bývalém důstojníkovi armády buržoazní republiky. Rodina byla zároveň vystěhována z bytu. Naštěstí jí poskytl přístřeší, podobně jako za okupace, strýc Jakub na březohorské faře. Útrapám však zdaleka nebyl konec. Dcera Marie byla z politických důvodů vyloučena před závěrečnými státnicemi ze studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, nejmladšímu synovi Milanovi bylo šest let po maturitě bráněno podat si přihlášku na vysokou školu a nejstarší syn Zdeněk byl taktéž vyloučen ze studia na Filosofické fakultě Karlovy univerzity a dokonce zatčen pro údajnou protistátní činnost. Po propuštění na svobodu ho povolala tehdejší čs. lidová armáda k prezenční službě jako příslušníka pomocného technického praporu v rámci nucených prací v kladenských ocelárnách. K rehabilitaci Aloise Lauba a jeho rodiny došlo až po roce 1989. Na návrh vlády ČR povýšil 8. května 2000 prezident Václav Havel svým rozkazem č. 9 Aloise Lauba do hodnosti brigádního generála in memoriam.

Dceru Milušku ani nepoznal

Mezi odsouzenými a později popravenými v Brandenburgu 19. února 1945 byl horník Ladislav Bambas, narozen 27. června 1900 v osadě Havírna v obci Bohutín, v rodině horníka Josefa Bambase. 

Měl tři sourozence: Josefa, Václava a sestru Viktorii. Ladislav se vyučil krejčím, ale z finančních důvodů i on nakonec nastoupil jako horník-lamač do březohorských dolů. Dne 22. února 1936 se oženil se švadlenou Anastázií, rozenou Soukupovou z Kamenné. Rodina se přestěhovala do Příbrami, kde bydlela v Havlíčkově ulici. Dne 11. prosince 1937 se narodil nejstarší syn Ladislav, v době zatčení jeho otce mu bylo šest let a chodil do první třídy Obecné školy v Příbrami. Dne 10. března 1942 se narodil další syn, který dostal jméno Milan, a v době otcova zatčení mu byl rok a půl. Jako poslední se v červnu 1944 narodila dcera Miluška, to znamená, že v době otcova zatčení ještě nebyla na světě a on ji nikdy nespatřil. 

Ladislav Bambas se zapojil podobně jako další členové tajné protinacistické hornické odbojové organizace do získávání trhavin z březohorských dolů, rozšiřování ilegálních tiskovin a podporování osob žijících v ilegalitě. Po prozrazení organizace, při následné zatýkací akci 16. listopadu 1943 přijeli příslušníci táborského gestapa za Ladislavem Bambasem na důl Anna. Na pracovišti ho ale nezastihli. On mezitím dorazil domů, v rychlosti se rozloučil s rodinou a rozhodl se vrátit na šachtu, aby varoval ostatní a zároveň zahladil co nejvíce stop po odbojové činnosti. Do jaké míry se mu to podařilo, není známo. Faktem zůstává, že gestapo odjelo z areálu dolu Anna k Bambasům domů, kde uskutečnilo brutální prohlídku bytu, při které nezůstala jedna jediná věc na svém místě. Došlo i k částečnému ničení zařízení, vyhazování potravin a podobně. Tomu všemu byla svědkem těhotná manželka Anastázie Bambasová, která držela v náručí rok a půl starého syna Milana a vedle ní stál šestiletý syn Ladislav, jenž právě přišel ze školy. Protože v bytě gestapo nic nenalezlo, vrátilo se zpět na Březové Hory, kde Ladislava Bambase zatklo na dole Anna. Spolu s ostatními byl pak odvezen do věznice v Táboře. 

Na přelomu ledna a února 1944 odjela manželka Anastázie se synem Ladislavem do Tábora, kde jim byla umožněna návštěva zatčeného manžela a otce. Malý Ladislav mu tehdy vezl ukázat své první pololetní vysvědčení. Tam se viděli naposledy. Ladislav Bambas byl odsouzen k trestu smrti v Gollnově 14. listopadu 1944 a popraven v Brandenburgu 19. února 1945 ve 13.22. Před popravou napsal své šestatřicetileté manželce a dětem dopis na rozloučenou: „Milovaná maminko a dítky. Loučím se tímto s vámi a v duchu vás líbám. Dnes ráno jsem zlíbal i naši společnou fotografii. Obdržíte-li ji zpět, tak tam bude poslední dotek se mnou. Srdečně vás všechny zdravím a budu umírat se vzpomínkou na vás. Dnes 19. února 1945 v jednu hodinu budu popraven. Prosím vás, abyste mi odpustili a vzpomínejte na mě vždy jen v dobrém. Drahá maminko, vychovávej dobře naše dítky, já jim v duchu žehnám. Milušku jsem ani nespatřil. Srdečně pozdravuji též bratry, sestry, švagry a švagrové, babičku a všechny příbuzné a známé. S Bohem a na shledanou na nebesích. Váš taťka.“

Zapojen do ilegální činnosti

Dalším ze zatčených horníků byl Jan Ivan Pouchanič. Narodil se 10. ledna 1910 ve Volosjance, okres Velká Berezná na Podkarpatské Rusi v rodině rolníků Petra a Marie Pouchaničových. Později odešli do Čech. Jan Pouchanič žil na Hájích v čp. 9 a zprvu se živil jako zemědělský dělník, časem se stal horníkem. Dne 7. srpna 1934 se oženil s vdovou Annou Svojtkovou, za svobodna Žaludovou, narozenou 13. května 1908 na Hájích čp. 38. Její otec František Žalud byl horník a matka Kristina, rozená Trollerová, pocházela z nedalekého Bytízu. Svatba manželů Pouchaničových byla 7. srpna 1934 na farním úřadě na Slivici. 

Pouchaničovi pak žili v domku rodičů manželky v čp. 38. V roce 1936 je uváděno u Jana Pouchaniče již povolání horník. Pracoval na dole Anna na Březových Horách. Dne 21. července 1936 se manželům narodil syn Jan a dne 23. prosince 1938 dcera Milena, později provdaná Pelcnerová. Jan Pouchanič se zapojil do protinacistické odbojové činnosti tím, že pomáhal se získáváním trhavin z dolů, opatřováním potravinových lístků, poskytováním úkrytu pronásledovaným osobám a s rozšiřováním ilegálních tiskovin. Byl zatčen táborským gestapem 16. listopadu 1943. Tehdy bylo jeho synovi sedm let a dceři necelých pět let. Také Jan Pouchanič byl v listopadu 1944 odsouzen Lidovým soudem v Gollnově v Pomořanech k trestu smrti a popraven v Brandenburgu 19. února 1945. Krátce před exekucí napsal tento dopis na rozloučenou: „Drahá manželko, rodiče a děti. Přijměte můj poslední pozdrav na rozloučenou. Sděluji Bohu, že vás velmi líbám, a slibuji vám, že i po smrti budu při vás stát a budu vám pomáhat. Pro vás jsem nikdy nezemřel, stále žiji. Drahá manželko, hlavně vychovávej naše děti tak, aby z nich byli dobří lidé. Toto jest můj poslední dopis, co vám píši před smrtí v cele č. 12 dne 19. 2. 1945 v Brandenburgu, kde musím zemřít. Dávám vám poslední s Bohem, dětem požehnání a nevzpomínejte na mne ve zlém. S Bohem Jan Pouchanič.“

Odvlečen od těhotné manželky

Mezi odsouzenými odbojáři z Příbramska byl i ředitel živnostenské pokračovací školy v Dobříši, poručík bývalé československé armády v záloze Vladimír Šebesta, o kterém se nám podařilo získat několik doposud méně známých materiálů z pozůstalosti jeho rodiny. Před válkou byl aktivně činný v organizaci Sokol, byl důstojníkem čs. armády v záloze, velkým vlastencem. K jeho zatčení došlo čtvrtý den razie gestapa, 16. listopadu 1943. Příslušníci táborské služebny německé tajné státní policie ho odvlekli z rodinného kruhu od těhotné manželky Jiřiny a tehdy sedmiletého syna Vladimíra. Ona strašná doba postihla zcela nemilosrdně nejen Vladimíra Šebestu, ale i jeho rodinu. Několik dnů po Šebestově zatčení se předčasně narodila dvojčata Jiří a Dana a dlouhou dobu i ona spolu s matkou Jiřinou bojovala o život. Vysílená, ustaraná a psychicky zlomená manželka pozbyla své opory v době nejkritičtější. 

Tehdy byl Vladimír Šebesta již internován v písecké věznici, kam ho gestapo převezlo z Příbrami spolu s ostatními zatčenými. Odtud putoval do Tábora, následně do Terezína, poté do Prahy na Pankrác a pak zpět do Malé pevnosti Terezín. Koncem léta roku 1944 byl transportován ve skupině hlavních obviněných z odbojové činnosti do Gollnova u Štětína v Pomořanech. Dne 18. listopadu 1944 zaslal manželce Jiřině Šebestové právní zástupce Vladimíra Šebesty ex offo ze Stargardu v Pomořanech dopis tohoto znění, cituji: „V trestní záležitosti proti Stanislavu Vojířovi a dalším Vám sděluji na prosbu vašeho manžela – ředitele učňovské školy Vladimíra Šebesty, že byl také on odsouzen rozsudkem soudního lidového dvora ze dne 17. listopadu 1944 k smrti. Podpis: Dr. Dietrich Harenburg, právní zástupce Vladimíra Šebesty, Stargard.“ 

Snad každý si asi dovede představit, jaké zděšení v Šebestově rodině tato zpráva zanechala. Bohužel přes všechny snahy a zákroky právních zástupců byla nakonec i v případě Vladimíra Šebesty poprava vykonána. K exekuci došlo v nechvalně proslulé věznici v Brandenburgu u Berlína (nyní součásti tohoto města). Ze dne popravy se dochoval Šebestův dopis na rozloučenou, cituji: „Brandenburg, 19. února 1945. Předrazí! Jest Vám souzeno vypíti za mne pohár trpké hořkosti až do dna. Právě bylo mi oznámeno, že říšský ministr spravedlnosti odmítl moji žádost o milost a že rozsudek bude vykonán asi o 13. hodině. Tedy Bůh se rozhodl povolati mne k sobě. Byl jsem na vše připraven a moji druzi také. Jsem duševně vyrovnán, a poněvadž věřím v Boha, odcházím klidně, neboť vím, že Vás již více postihovati nebude, ale že Vám všem a vše za mne vynahradí. Loučím se s Vámi se všemi na poslední cestě. Jiřinko, moje předrahá, děkuji Ti za tvou nesmírnou manželskou péči, krásné děti, obětavost, utrpení, práci, což jsi mi vždy s láskou přinášela. Jest mi nesmírně líto, že jsem Jiříčka a Danušku nepoznal. Ale pro ně to bude lépe, alespoň moji ztrátu tak nepoznají. S Vládíčkem to bude horší, ale jest již 15 měsíců ode mne odloučen, tak to již nepozná. Jiřinko, buď stále statečná, nezoufej a pamatuj si, že poslední mou prosbou k Tobě jest, abys v brzké době statečně přenesla tyto osudové rány a vedla děti k bázni Boží do dalšího života beze mne a vzpomínala jen v dobrém a odpustila mi vše, čím jsem se proti Tobě v životě prohřešil. S Bohem Vám oddaný Vláďa.“ 

Památka skutečných hrdinů by neměla být zapomenuta.

Redakčně kráceno. Celý článek najdete na webu pribram.eu.

Josef Velfl
Hornické muzeum Příbram