Občas chodíme nevšímavě kolem něčeho, co má zajímavou historii, protože povědomí o tom už dávno odvál čas. Jedním z takových objektů jsou třeba příbramské Hatě.

Slovo hatě v původním významu označuje zpevňující konstrukci z vrbového proutí, vybudovanou např. na okraji komunikace v mokrém a blátivém terénu. V měkké a vlhké půdě vrby snadno zakořenily, poměrně rychle rostly a daly se každoročně řezat. Z vrbového proutí se kromě košíkářského zboží pletly ploty a vrbová kůra se používala k léčení všelijakých neduhů. 

Mezi vršky položenými jižně od Svaté Hory směrem k Brodu vedla cesta, nad níž se na táhlé vyvýšenině za vrcholem kopce zvaného tehdy Myšlodraz a dnes Padák už v 16. století nacházel pěkný hospodářský dvůr zvaný tehdy Vrbové Hatě právě podle vrb vysázených kolem malých rybníčků, které k němu patřily.  

V místech, kde cestu od Příbrami k Jeruzalému křižovala stezka mezi poli, byl Štičí rybník. Z něj byla přiváděna voda do nádržky u mlýna, který stál pod Myšlodrazí. Odedávna patříval k haťskému dvoru. Ve vlastnictví dvora se v renesanční době vystřídalo několik příslušníků místní šlechty. Později se mu říkalo Sobolovy Hatě podle jména uhlířů, kteří se usadili vedle cesty a louky za dvorem nad silnicí k Milínu a kteří v okolí Myšlodraze pálili dřevěné uhlí pro příbramskou stříbrnou huť.

Horlivý katolík a poutník

V červenci 1610 koupil dvůr v Sobolových Hatích s dědinami, loukami, rybníky, mlýnem pod Myšlodrazí a domem na jižní straně příbramského rynku (dnes čp. 144/I) za 3000 kop míšeňských rytíř Tobiáš Bechyně z Lažan († 1641). Po bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620 byl obviněn, že se zúčastnil stavovského povstání, a konfiskační komisí byl v září 1623 odsouzen ke ztrátě třetiny svého jmění. Nakonec se dokázal téměř ze všeho vyvinit a jako trest zaplatil jen 50 zl. Stal se horlivým katolíkem a poutníkem na Svatou Horu. Zemřel v roce 1641 a jeho majetek zdědila dcera Anna Alena, provdaná za Jana Vojtěcha hraběte Vratislava z Mitrovic a na Korkyni, syna známého cestovatele do Cařihradu – Václava Vratislava z Mitrovic. Jako jediná z Tobiášových pěti dětí se totiž dožila konce třicetileté války. Dům v Příbrami obyvatelný byl, dvůr na Hatích a jeho mlýn však za války zpustly. Na Hatích nebyla žádná obdělávaná pole, jen 60 strychů (17 ha) porostlin. Nechoval se tam ani žádný dobytek. 

Manželům Vratislavovým se narodil syn Václav, který v září 1650 ve věku dvou let vážně onemocněl. Jeho těhotná matka Anna Alena se kajícně vydala pěšky na Svatou Horu. Chlapec se uzdravil a jeho rodiče tento zázrak přičítali přímluvě Panny Marie Svatohorské. 

Jejím ctitelem byl také Annin švagr Jiří Maxmilián Vratislav z Mitrovic. Svaté Hoře daroval na její potřeby 300 zlatých, které měl vyplatit z jeho otcovského podílu jeho bratr Jan Vojtěch hrabě Vratislav z Mitrovic. Na úhradu této nadace přenechala Anna Alena Vratislavová Svaté Hoře 13. dubna 1663 právě dvůr Sobolovy Hatě. Svaté Hoře hodně přidala, protože jen polnosti dvora měly hodnotu 1200 zlatých. Tehdy k němu náleželo i s poli koupenými jezuity o dva roky dříve 177 strychů (51 ha) polí, na 29 vozů luk a rybníček na 10 kop násady.   

Začátkem 70. let postavili jezuité na Hatích novou chalupu a u ní ovčinec pro 500 ovcí. Pronajali si od příbramské obce Štičí rybník a jako zástavu získali sousední Skalického čili Tucharovský rybníček. Oba rybníky dali vyčistit a jejich chatrné hráze zpevnit a zvýšit. Tucharovskému rybníčku se začalo říkat Jezuitský a svatohorský superior pod ním nechal udělat haltýře. Následně dali jezuité zpevnit cestu u Hatí, aby po ní mohly jezdit vozy. S další blátivou cestou k prvnímu, největšímu rybníku byly potíže, a tak od Hatí počínaje zřídili můstky z trámců. Když ale viděli, jaké nesnáze odvádění vody pod tímto rybníkem přináší, zase od nich upustili. 

Z jednoho haťského pole udělali chmelnici a nasázeli tam sazenice přinesené z různých míst, u dvora postavili další chalupu a stodolu. Ve dvoře měli vlastní poddané, kteří pod jejich dohledem pracovali za plat, protože neměli vyměřené žádné roboty. Dvůr poskytoval Svaté Hoře přes sto let dobré hospodářské zázemí a roku 1771 měl cenu 5850 zl. rýnských. Tehdy se mu dokonce vyhnula epidemie dobytčího moru, která v Příbrami řádila. 

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byla za účelem převzetí jezuitského jmění v Čechách ve prospěch studijního fondu zřízena při zemské vládě na pět let komise. V červnu 1775 měla proběhnout dražba obou svatohorských dvorů (druhý byl pod Svatou Horou), ale probošt Jáchym Čejka z Olbramovic prosadil, že byly prohlášeny za nadační jmění chrámu Panny Marie a vyloučeny ze zabaveného jmění jezuitů. 

V důsledku zhoršujících se životních podmínek poddaných na venkově tehdy královna Marie Terezie po poradě se svým synem a císařem Josefem II. rozhodla o provedení částečné pozemkové reformy. Tato takzvaná raabizace čili aboliční raabovská soustava byla dílem rakouského ekonoma a dvorního rady Františka Antonína Raaba (1722–1783). Navrhl, aby vrchnost zmírnila poddaným povinnosti včetně roboty, rozdělila mezi ně poplužní pozemky a prodala jim dvorská stavení a dobytek pod podmínkou, že za všechny své dosavadní důchody ve formě peněžitých nebo i naturálních dávek získá úplnou náhradu. Cílem reformy bylo zlepšit zemědělskou výrobu a poskytnout venkovskému obyvatelstvu lepší zdroj obživy. Poddaní měli nově získané pozemky převzít do dědičného nájmu a stát se emfyteuty (dědičnými nájemci). Stávající vrchnostenské velkostatky se měly rozdělit na malá hospodářství, jejichž přibližná velikost šesti hektarů měla odpovídat potřebám jedné rodiny. Nově vzniklá poddanská hospodářství se nazývala familie a jejich hospodářům se říkalo familianti. 

Nejprve byla reforma úspěšně vyzkoušena roku 1775 na dvou zkonfiskovaných panstvích jezuitského řádu a v březnu 1777 bylo vydáno definitivní rozhodnutí o provedení raabizace na jeho dalších statcích.

Pozemky pro pilné lidi

Čeleď a služebníci z hospodářství, vesměs svatohorští poddaní, si nárokovali svatohorské pozemky a chtěli je rozdělit. Když přijel na Svatou Horu komisař – baron Engelschall, prosili ho, aby jim pozemky přidělil. Komisař odjel s tím, že až se vrátí, pozemky jim odevzdá. Ve Vídni však zemřel a 2. října 1777 přišel přísežný zeměměřič. Změřil i oba dvory a předal je do nájmu proboštovi. Čejka uzavřel pachtovní smlouvu s královským krajským berounským úřadem 19. listopadu 1777 a zavázal se, že bude ročně platit čtyři procenta z odhadní ceny dvora.

Žadatelé se obrátili na krajský úřad, aby jim vymohl odevzdání pozemků na proboštovi. Krajský úřad je ale odkázal přímo na probošta, který jejich požadavky odmítl a dva své služebníky – bratry Jana a Martina Dupačovy – propustil ze služby. Ti se 3. října 1781 obrátili se svou žádostí na samotného císaře Josefa II. a postupně se k nim přidali i další. Císařská kancelář je znovu odkázala na probošta. Ten si v únoru 1782 zavolal pouze dva z nich – Jana Dupače a Karla Hlávku – a dal jim přečíst císařské rozhodnutí, že jim není povinen dát žádné pozemky. Žadatelé v srpnu podali krajskému úřadu společnou žádost o zprostředkování, aby jim byly požadované pozemky dány do nájmu s tím, že probošt je užívá neoprávněně a má i dost jiných příjmů. Krajský úřad jim nevyhověl a odkázal je na c. k. komorní generální direkci. Žadatelé poslechli a v srpnu uvedli, že je probošt za trest propustil, takže jsou bez chleba, a že by z pozemků dávali proboštovi nájem. Odpovědi se zřejmě nedočkali. Podle dekretu z 10. února 1783 mělo být raabizováno asi 105 komorních a někdejších jezuitských panství ve správě státu. 

V červnu 1783 byl probošt Čejka vyzván, aby se ohledně dvorů vyjádřil. Dvorní komisi vysvětlil, že potřebuje vydržovat koňský potah, že dvory nejsou dominikální a nejsou s nimi spojeny žádné roboty, hospodářství obstarával šafář. Gubernium mu 28. června oznámilo, že oba dvory mají být rozděleny a propachtovány. Probošt se odvolal, ale v březnu 1784 dostal nařízení ponechat Svaté Hoře pozemky jen pro vlastní potřebu a odvádět z nich povinné dávky. Ostatní pozemky se měly rozdělit těm, kteří se obrátili na císaře, pokud jsou to pilní lidé. Zajímavé jsou názvy haťských pozemků určených k rozdělení: Nad pohodným (pohodnice stojí dodnes), U ovčína, U hrušky, U lesíka, Poplovo pole, Za ratejnou, Za loukou, U Rybníčka a čtyři pozemky proti dobříšským polím. 

Probošt v květnu 1784 ale navrhl, aby byl aspoň dvůr Hatě propachtován jako celek. V červnu se konala komise, při které se ukázalo, že stávajícím žadatelům z řad nádeníků a podruhů bez vlastních domků se činže zdála moc vysoká, protože byli chudí a nemohli zaručit její placení hypotékou ani složení půlroční činže předem. Uplynuly čtyři měsíce, žádný jiný žadatel z řad svatohorských pracovníků se o pacht nepřihlásil. Příbramský dvůr byl zatím odevzdán proboštovi. Žadatelé hned podali c. k. dvorní komisi žádost o pacht obou dvorců, ale uvedli do ní mnoho lží, a komise ji zamítla. A tak se opět obrátili na císaře Josefa II. a ten jejich žádost poslal zpátky proboštovi, aby se k ní vyjádřil. Probošt trval na svém, že nemohou poskytnout žádnou záruku. Císaři napsal, že se odvážili na Jeho Veličenstvo se svými nemotornými a nepravdivými výklady obrátit již několikrát, a tak prosil, aby těmto umíněným a nepokojným lidem byla jejich opovážlivost pro budoucnost zakázána.   

Dvůr Hatě probošt Čejka v říjnu 1784 pronajal příbramskému měšťanovi Františku Eberlovi, kterému ale bylo napřed odňato 17 měr polí, které byly rozděleny dalším nájemcům. Příbramský dvůr rozparcelován byl, probošt si z něj ale mohl pronajmout část (dosud vlastních) pozemků pro potřebu Svaté Hory. V prosinci 1786 byly prodány ve veřejné dražbě z obou dvorů veškeré zásoby obilí, koně, hovězí, vepřový a ovčí dobytek, drůbež, hospodářské nářadí, píce a palivové dříví a mlýn s Jezuitským, nyní Svatohorským rybníkem. K haťskému dvoru tehdy patřilo několik budov, stará pastouška a nádržka pro ryby. F. Eberle dohospodařil na Hatích po pěti letech a dvůr převzal další nájemce.

Milé překvapení pro kolemjdoucí

Výnosem ministerstva vnitra z 27. června 1849 se stali emfyteuti plnými vlastníky emfyteutických pozemků a měli za ně jako náhradu zaplatit bývalému majiteli určitý poplatek. V roce 1851 proběhlo vyrovnání s nájemcem Hatí Ignácem Goppoldem z Lobsdorfu, který dlužil na nájmu 659 zl. 10 ¾ kr. Roku 1895 byl dvůr na Hatích prodán v dražbě za 32 000 Janu Kasalickému, majiteli domu v Praze. Pozůstatky hospodářského účelu jsou na fasádě dlouhé budovy směrem k cestě kolem plotu bývalého dvora dosud patrné. A na nejvyšším místě této cesty čeká za plotem na kolemjdoucí milé překvapení – opravená kaplička s prejzovou stříškou a křížkem a se zasklenou kopií Panny Marie Svatohorské. Bůhví, jak dlouho už tu stojí.  

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram 

Den otevřených dveří v archivu

Státní oblastní archiv v Praze - Státní okresní archiv Příbram pořádají ve čtvrtek 8. června Den otevřených dveří, který se koná v rámci celorepublikových oslav Mezinárodního dne archivů. Od 9.00 do 19.00 si můžete v badatelně prohlédnout archiválie, které slouží jako podklady pro vytvoření rodokmenu. Od 17.30 lze navštívit přednášku Věry Smolové na téma Osud rodiny Jana Blažeje Santiniho-Aichela na Příbramsku. Koná se k příležitosti letošních celoročních oslav 300. výročí úmrtí tohoto architekta. Místo v přednáškovém sále je třeba rezervovat na tel. 311 000 701 nebo e-mailu soka-pribram@soapraha.cz.

Poznáte někoho na archivních fotografiích?

Státní okresní archiv pátrá po identitě lidí z Příbramska na fotografiích z první poloviny 20. století. Ukažte je i svým rodičům, babičkám a dědečkům, prababičkám a pradědečkům, pratetám a prastrýcům. Mohou ještě někoho poznat. Fotografie jsou na webu: ebadatelna.soapraha.cz/a/2075/1. Nahoře na liště je i možnost Náhledy pro prohlížení více snímků najednou. Nová čísla snímků se zobrazují dole a jejich soupis najdete na stejném webu ve složce Dokumenty nebo pod přímým odkazem 1url.cz/mKGT8. Pokud najdete své předky, příbuzné a jejich přátele nebo alespoň vám bude povědomé jméno ze seznamu či třeba poznáte vojenskou uniformu, napište údaje s číslem snímku na e-mailovou adresu katerina.jobekova@soapraha.cz. Můžete i volat na tel. 311 000 709 nebo 737 277 827.