„Pro pracovníky Bedny je tou nejdůležitější nabídkou směrem k příchozím dětem a mladým to, že se zajímají o jejich život, snaží se je poznat a být jim oporou v době, kdy řeší různé potíže a zátěžové situace,“ říká Kamila Zelená, vedoucí nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Bedna. Současně odmítá, že existují nezvladatelné děti, ale pouze takové, které něco nezvládají, nebo jejichž okolí něco nezvládá.

Letos v březnu Bedna oslavila 11. narozeniny. Co má tato organizace v Příbrami na starosti a kdo jsou vaši klienti?

Ano, máte pravdu, zapsaný spolek Ponton provozuje v Příbrami nízkoprahové zařízení pro děti a mládež (NZDM) Bedna už od roku 2010. Klienty Bedny jsou děti, mládež a mladí dospělí ve věku od 6 do 20 let, kteří tráví svůj volný čas rizikovým způsobem nebo jsou ohroženi sociálním znevýhodněním. To znamená, že zažívají různé nepříznivé sociální situace – pod tímhle pojmem si můžete představit třeba to, že mají pro svůj vývoj omezující životní podmínky jako je časté stěhování, vyrůstání v prostředí ubytoven, chronický nedostatek financí, dlouhodobě nezaměstnané rodiče či rodinu v dluhové pasti. Případně řeší různé obtížné životní události jako třeba rozvod rodičů, výkon trestu rodičů, nemoc nebo úmrtí v rodině, někdy také domácí násilí a další zátěžové situace. Mohou mít také konfliktní vztahy se svým okolím, případně se k nim vztahují některé další charakteristiky. Třeba se z finančních důvodů nemohou zapojit do běžných volnočasových aktivit, dávají přednost trávení volného času mimo domov, vytvářejí party, volný čas tráví pasivně, experimentují s alkoholem, marihuanou a dalšími návykovými látkami a mnohé další.

Může do Bedny chodit každý?

Do Bedny může přijít v podstatě každé dítě nebo mladý člověk uvedeného věku. Spolu s pracovníky postupně zjistí, zda je Bedna místo pro něho. A pokud ne, můžou mu pracovníci Bedny doporučit jiná, vhodnější zařízení nebo instituce.

Kolik lidí zajišťuje fungování Bedny a z jakých prostředků je financován provoz?

V současnosti pracuje v Bedně pět lidí, kteří mají různě velké úvazky. Vlastně už docela dlouho hledáme nového kolegu nebo kolegyni na pozici kontaktního pracovníka. Finance získáváme z většího množství zdrojů – zásadní část rozpočtu pokrývají finance z Ministerstva prací a sociálních věcí a Středočeského kraje, v některých předchozích letech také z Evropské unie. Dalšími donory jsou město Příbram a různí soukromí a firemní dárci, příležitostně také některé nadace.

Jak spolupracujete s městem Příbram a školami?

Ve městě zastáváme úlohu jediného zařízení svého druhu, takže bych řekla, že pro město a jeho občany odvádíme službu při práci se sociálně znevýhodněnými dětmi a mládeží. Kromě toho spolupracujeme s mnoha subjekty, které město zřizuje – jedná se například o některé služby Centra sociálních a zdravotních služeb, o manažerku prevence kriminality nebo o některé základní školy. S těmi jsme navázali velmi úzkou spolupráci v průběhu pandemie nemoci covid-19 – společně jsme usilovali o to, aby se do distanční výuky zapojily i děti ze znevýhodněného prostředí a aby měly kromě technického zázemí pro online výuku také další podporu při plnění školních povinností.

Bedna je zastřešena neziskovou organizací Ponton, pod níž působí další podobné projekty nebo kluby – Pixla, Klubíčko, Com.pass. Existuje mezi nimi nějaké propojení a vzájemná spolupráce?

Určitě. Organizace Ponton je relativně malá neziskovka, a přestože jsou všechny ostatní projekty v Plzni, s kolegy jsme v kontaktu a vzájemně si pomáháme. Ta pomoc může mít různou podobu. Třeba během pandemie a uzavření škol nám kolegové z ostatních projektů zapůjčili techniku potřebnou pro podporu klientů během distanční výuky. Nejčastěji se ale navzájem vzděláváme, učíme se od sebe, případně společně tvoříme nové metodické postupy pro práci s mladými lidmi. Asi je důležité říct, že všechny projekty Pontonu jsou zaměřeny na práci s dětmi, dospívajícími, mladými dospělými a rodinami s dětmi.

Nabízíte ambulantní i terénní služby. Čím se liší?

Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma formami služby vnímám v tom, že do ambulance (klubu) přicházejí klienti za námi, zatímco do terénu chodí pracovníci za klienty. Klubové prostředí je ovlivněno větším množstvím pravidel a zároveň zde mají pracovníci zázemí a řadu pomůcek pro práci s příchozími. Teréňáci s sebou mají jen to, co se vejde do batohu a pravidla kontaktu v terénu vlastně zahrnují jen vzájemný respekt a vracení půjčených věcí.

Kdo přichází do klubu?

Do klubu chodí mladí lidé mezi 11 a 20 lety a jedná se především o mladé žijící na příbramských ubytovnách, v azylovém domě či v sociálním bydlení nebo také o sídlištní děti z nízkopříjmových, případně jinak znevýhodněných rodin. Tím mám na mysli děti samoživitelů, děti z početných rodin, děti z rodin, které často mění bydliště, a podobně. Terén využívají především dvě skupiny klientů. Ve věku 6–10 let využívají terénní formu služby děti trvale žijící na ubytovnách, zejména Pod Čertovým pahorkem a v ulici Bratří Čapků, dále na ubytovně Horník a v ulici Jáchymovská. Ve věku 11–20 let se pak jedná převážně o sídlištní mládež, která tráví čas na ulici, sdružuje se do part, experimentuje s alkoholem a návykovými látkami, dopouští se vandalismu, krádeží, ojediněle i závažných trestných činů. Specifickou část klientely klubu i terénu tvoří mladí rodiče (především matky), kteří věkově spadají do cílové skupiny.

Jaký je denní rytmus klubu Bedna? Co zde mohou návštěvníci dělat?

Otevírací doba klubu i provozní doba terénu vycházejí z potřeb cílové skupiny a tím pádem se sezonně mění. V létě jsou pracovníci více v terénu, v zimních měsících je častěji otevřen klub. Obecně platí, že většina aktivit s klienty se odehrává v odpoledních a časných večerních hodinách. Samozřejmostí pro nás je, že se snažíme být i v tomto ohledu co nejdostupnější – dobře se to ukázalo během pandemie. To jsme vlastně v závislosti na potřebách klientů provoz úplně změnili. V NZDM jsme vytvořili místo pro připojení na online výuku a od rána do odpoledne jsme se soustředili na podporu během distanční výuky.

A co mohou návštěvníci v Bedně dělat? Toho je poměrně hodně. Mohou se zde v bezpečném prostoru setkávat, půjčovat si různé vybavení pro trávení volného času, které sami nevlastní – tím myslím opravdu široké spektrum věcí od papíru a pastelek nebo fixek, přes deskové hry, stolní fotbálek, posilovací náčiní až k PC nebo hudebnímu vybavení a nástrojům. Pro pracovníky je potom tou nejdůležitější nabídkou směrem k příchozím to, že se zajímají o jejich život, snaží se je poznat a být jim oporou v době, kdy řeší různé potíže a zátěžové situace.

S jakými potřebami, obavami či nejistotami se na vás děti a mladí nejčastěji obracejí?

To je opravdu hodně různorodé – co člověk, to příběh, co příběh, to potřeba. Ale asi jsou to nejčastěji vztahy – vztahy jsou pro dospívající alfou a omegou života. Naši klienti často řeší vztahy s rodiči, širší rodinou, s učiteli, nadřízenými nebo dalšími autoritami, partnerské vztahy, vztahy ve vrstevnické skupině…

Bednou prošly stovky dětí a mladých lidí. Je něco, co je spojuje?

Našla jsem si, že od prvního otevření do konce letošního května bylo v kontaktu s Bednou 1677 lidí. Co je spojuje? Asi potřeba mít nějakou bezpečnou osobu ze světa dospělých – pracovníci NZDM jsou takovou spojkou – jsou to sice dospělí, obvykle vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří rozumějí problematice sociálního vyloučení, ale zároveň, a to je podle mě podstatné, jsou to lidé, kteří se zajímají o svět mladých, mladé respektují, zajímají se o jejich životy, snaží se jim být nablízku a sdílet s nimi jejich životní prostor.

Jste v kontaktu i s mladými lidmi, kteří už do Bedny nedocházejí? Máte pocit, že Bedna ovlivnila jejich životní dráhu?

Ano, s některými ano. Jsem si jistá, že každý, kdo do Bedny nějakou část svého života chodil, byl kontaktem s NZDM ovlivněný.

Můžete zmínit konkrétní příběh některého z dětí, kterým Bedna pomohla?

No, víte, popsat nějaký konkrétní příběh, to bych asi potřebovala celý Kahan. Příběhy našich klientů bývají často zamotané, proměnlivé, mnohovrstevnaté. Mám pocit, že pokud vám začnu vyjmenovávat, že jsme někomu pomohli udělat reparát, zařídit školku pro potomka, sehnat práci a byt nebo se psychicky sebrat po rozchodu s přítelem, většinou vám popíšu jen nepatrný střípek z klientova života a vůbec nezachytím podstatu toho, jaký jeho život je. A také jaký vztah je mezi pracovníky a klienty nízkoprahu – jak se ten vztah postupně navazuje, upevňuje, rozvíjí a v mnoha případech také ukončuje, když klient doroste a my ho vyprovodíme na práh dospělosti. Ale pokud čtenáře zajímají úryvky z klientských příběhů, mohou si některé přečíst na webových stránkách www.ponton.cz.

Řešíte v rámci klubu konflikty mezi uživateli?

Ano, řešíme i konfliktní situace. Obvykle se jedná o běžná nedorozumění, jaká si můžete představit u puberťáků. V klubu mírní konflikty především jasně stanovená pravidla (jako třeba, že na klub nepatří hádky, nadávky, bitky), o která se jako pracovníci opíráme, a také to, že zde klienti chtějí být. A být v klubu mohou, pokud dodržují pravidla.

Některé děti jsou označované jako nezvladatelné. Je něco, co na ně platí, na co slyší a dokáže je přimět ke spolupráci?

Nezvladatelné děti? To je zajímavý pojem. Zajímalo by mě, zda označuje to, že něco nezvládá dítě, nebo spíš, že něco nezvládá jeho dospělé okolí. Promiňte, tohle jsem musela říct. Myslím si, že pokud dospělý nedokáže vyjít s dítětem, je to on, co něco nezvládl – on je dospělý a na něm je odpovědnost za to, jak s dítětem vyjde. Naši klienti mají obvykle nevhodné vzory chování, vyvádějí různé věci. Ale trvám na tom, že vyjít se dá s každým. Podstatou kontaktu s mladými je zájem o ně, respekt k jejich pohledu na svět, a také učení příkladem.

Část obyvatel z okolí klubu si v minulosti stěžovala na nevhodné chování některých návštěvníků nebo těch, kteří do Bedny ještě nemohou a čekají na ostatní. Daří se vám komunikovat s veřejností a vysvětlovat smysl a potřebnost fungování nízkoprahu?

Bohužel, většina stížností k nám doputuje oklikou, málokdo ze sousedů zajde se svou stížností přímo za námi. To je škoda, protože pak nemůžeme reagovat na konkrétní situaci. Kromě toho je klub za plného provozu otevřen maximálně 20 hodin týdně, část stížností přichází v době, kdy klub není otevřený, některé stížnosti sice míří na Bednu, ale vlastně s jejím provozem nesouvisejí.

Lidé si stěžují na různé věci, asi nejčastěji na hluk a nevhodné chování klientů, na jejich kouření nebo sprosté pokřikování. Rozumím tomu, co lidi žijící v okolí Bedny štve, vím, jak se někteří naši klienti chovají. Zároveň si myslím, že je věcí společného úsilí celé většinové společnosti, aby chování těchto dětí a mladých lidí kultivovala. Někteří sousedé na to jdou zvláštním způsobem, a tudíž nemohou dosáhnout žádného výsledku – jaký význam podle vás má to, že na sprostě pokřikující dítě začnete sám sprostě řvát? Potíž je v tom, že veřejnost někdy zapomíná na to, že problematika sociálního vyloučení zahrnuje kromě jiného také nevhodné vzory chování, přebírání nevhodných vzorců při řešení běžných situací, etiku odlišnou od běžné populace... U klientů nízkoprahu je obvykle potřeba dlouhodobě pracovat na změnách týkajících se společenských norem. Kouzelná hůlka, kterou bychom mávli a řekli „buď hodnej“ zatím vynalezena nebyla... Jsem trochu ironická, viďte? To asi, protože mě dráždí, že někteří lidé nám (pracovníkům) opakovaně vytýkají, že s mladými děláme málo nebo se nám do práce vyloženě snaží mluvit. Byli by rádi právě za takovou kouzelnou hůlku. Jiní, a těch je také dost, jsou vůči našim klientům vyloženě nesnášenliví. Už jsem slyšela i názory o vystřílení, koncentráku nebo zplynování. Moc bych si přála, aby si veřejnost uvědomila, že i naši klienti jsou součástí společnosti. A naše společná odpovědnost je kultivace jejich chování. Někteří se změní, někteří ne, ale budou tady s námi pořád.

Zásadní předěl znamenala asi koronavirová pandemie. Jak jste byli v kontaktu s teenagery, kteří do Bedny nesměli?

V jarních měsících roku 2020 jsme museli kvůli vládnímu nařízení službu úplně uzavřít a veškerý kontakt s klienty přesunout do virtuálního prostoru. To byla docela nová zkušenost. Přes telefon a přes chat jsme se učili dělat úplně všechno od běžného kontaktu, přes doučování až k poradenství.

Na podzim byla situace lepší, NZDM mohla zůstat za dodržování vládních nařízení otevřená. V týmu jsme se tehdy shodli, že nejlépe klientům posloužíme tím, že je podpoříme během distanční výuky. Klub jsme uzavřeli, abychom z něj udělali místo pro připojování k online hodinám, k vypracovávání úkolů a k doučování. Za klienty, kteří neměli zájem o podporu během distanční výuky, jsme chodili do terénu. Od začátku května se pomalu vracíme do známých kolejí. Na případnou další vlnu pandemie jsme metodicky připraveni, ale doufám, že toto know-how budeme moct v klidu zavřít do archivu a teprve po letech ho vytáhnout jako kuriozitu.

Jak se podle vašich zkušeností podepíše období pandemie na dětech, jejich potřebách, motivacích, postojích…?

Nevím, ještě je brzy na nějaké komplexní hodnocení. Ale bojím se, že ti klienti, kteří mají i za běžných podmínek ztížený přístup ke vzdělání, se budou ve znalostech a schopnostech ještě víc vzdalovat průměru. To se může promítnout na celém jejich dalším životě. Ta problematika je opět mnohovrstevnatá, vedle znalostí a školních dovedností zasáhla pandemie do všech možných úrovní života jednotlivců – narušila pravidelné návyky, přerušila kontakt s autoritami učitelů, přerušila kontakt s vrstevníky, vystavila lidi strachu a obavám z nakažlivé nemoci… Jakým způsobem se tohle projeví dál, si netroufám odhadnout. Radost bych měla, kdyby se ukázalo, že naši společnost tahle neblahá událost posílila a semkla.

Stanislav D. Břeň

 Kamila Zelená

V příbramském nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež Bedna působí jako vedoucí služby a metodička. Nastoupila sem v roce 2011, ale zkušenost se sociální oblastí měla už z minulosti. Od roku 2003 pracovala v dětském domově a následně v nízkoprahových službách.

V loňském roce byla nominována na cenu v kategorii Osobnost roku České asociace streetworku. Vystudovala sociální práci.