O vysídlení dvou milionů německých obyvatel z Československa po 2. světové válce se žáci ve škole učí běžně. Méně známou kapitolou je osud Čechoslováků z Podkarpatské Rusi, kteří se po válce ocitli na území Sovětského svazu a byli donuceni své domovy opustit. Jednou z pamětnic odsunu je Zuzana Motlová, která vyprávěla svůj příběh žákyním ze ZŠ Školní.

Narodila se 6. června 1942 v Perečíně na dnešní Ukrajině jako Cenknerová. Tatínek Ondřej pracoval jako tesař a maminka Anna se starala celkem o devět dětí a malé hospodářství. Do roku 1939 byl Perečín součástí Československa na území Podkarpatské Rusi. Poté ho obsadilo Maďarsko, ale již koncem roku 1944 byl během karpatsko-užhorodské operace osvobozen Rudou armádou. 

Po válce připadl Perečín Sovětskému svazu a Cenknerovi se museli rozhodnout, zda se stanou sovětskými občany, nebo se odstěhují do Československa. Zvolili Československo, především kvůli lepším vyhlídkám na vzdělání a práci. Netušili ale, že se budou muset přesunout jen s málem na opačný konec republiky, do Chebu, který byl plný opuštěných domů po vysídlených Němcích. I jejich stěhování v mnohém připomínalo odsun. „Stěhovali víc rodin, nejen nás,“ vzpomíná Zuzana Motlová, které tehdy byly čtyři roky. „Směli jsme si ale vzít jen to nejnutnější, zůstal tam dům i většina věcí. Naložili nás na uzavřený náklaďák a odvezli, vrátit už jsme se tam mohli jen za příbuznými.“

Začátky v Československu byly pro rodinu těžké

V Chebu nastoupila do první třídy, ale česky neuměla. Doma mluvili směsí slovenštiny a ruštiny a rodičům trvalo dlouho, než si nový jazyk osvojili. Zuzana se naučila od dětí na ulici, přesto měla v pololetí na vysvědčení z češtiny velikou pětku. 

Po základní škole odešla koncem 50. let do Plzně, kde se vyučila cukrářkou. Bydlela na internátě zřízeném v bývalém, dnes již zbořeném hotelu Merán, chodila do divadla a na koncerty do Měšťanské besedy. V té samé době se rodina kvůli maminčině zdraví přestěhovala z Chebu do Starosedlského Hrádku u Březnice. S rodiči směly jít jen dcery, čtyři synové museli zůstat v Chebu, aby se pohraničí opětovně nevylidnilo. 

Po vyučení se Zuzana Motlová přestěhovala za rodiči do Starosedlského Hrádku a krátce pracovala v cukrárně v Příbrami, která sídlila v domě Kapa na konci dnešní Dlouhé ulice. Ve sklepě se dorty pekly, v patře potom zdobily a prodávaly. Krátce na to se ale podnik z hygienických důvodů zavřel a pamětnice přešla za sestrou do kuchyně ve věznici Bytíz, kde jí pomáhala vydávat obědy. V roce 1963 se vdala a s mužem vychovala tři děti. Zpočátku bydleli v Nestrašovicích, později se přestěhovali do podnikového bytu v Příbrami. Muž pracoval ve vývojovém středisku v Kamenné, ona nastoupila po mateřské dovolené do Zemědělského výpočetního střediska, kde pracovala až do odchodu do důchodu v 90. letech.

Lesy byly plné vojáků už koncem července

Koncem července 1968 se s rodinou vydala navštívit příbuzné do Perečína. Když si tam pro ně přijel bratranec, aby je převezl na návštěvu za svojí rodinou do nedaleké Svaljavy, zkrátil si cestu přes zalesněné kopce. „Všude v lesích byli schovaní vojáci, tady tanky, tady vojáci s tanky… Projížděli jsme mezi nimi a já měla takový strach,“ vzpomíná na osudový srpen Zuzana Motlová. Pobyt u příbuzných raději zkrátili. Bratranec je varoval, že se něco chystá. Řekl mu to soused voják. „Cestou domů nás v Mukačevu zastavili policisté, všude všechno opentlené, lidé vyšňoření. Pak projížděla vládní kolona a v jednom z aut seděl Leonid Brežněv.“ Dne 21. srpna invaze opravdu přišla. Zuzana Motlová vzpomíná, že ačkoliv se toho např. v práci moc nezměnilo, ve společnosti převládal strach a nejistota.

Sametová revoluce znamenala radost i strach o syna

Období normalizace strávila prací a péčí o děti. Nepřestala se věnovat ani cukrařině, kdy si ji příbuzní a známí sjednávali, aby jim napekla zákusky na svatby nebo oslavy. 

V roce 1975 jela s rodinou na další návštěvu za příbuznými do Perečína. „Když jsme tam byli v tom roce 1968, obchody byly prázdné, měli tam toho ještě méně než my tady. V polovině 70. let už to ale vypadalo úplně jinak“, popisuje Zuzana Motlová. „Měli tam západní oděvy, dcerce jsem koupila italskou panenku, vezli jsme si třeba deky z velbloudí srsti. Po zkušenostech z konce 60. let jsme si s sebou ale vzali málo peněz, nenapadlo nás, že je najednou budeme mít za co utratit.“ 

I když Zuzanu Motlovou minulý režim v podstatě neomezoval, stejně cítila nadšení, když začínalo být jasné, že se režim zhroutí. V listopadu 1989 studoval její syn v Praze vysokou školu, o událostech z Albertova a Národní třídy věděla od něj. „Měla jsem o něj jako každá matka strach, aby se k něčemu nepřipletl. Ale když revoluce přišla, hned jsme v podniku začali taky stávkovat,“ popisuje pamětnice. S kolegy i ředitelem vyrazili manifestovat na příbramské náměstí. „Ředitel byl estébák, věděli jsme to o něm, ale šel s námi, aby byl u toho. Já měla v kabelce schovanou vlajku a na náměstí jsem ji vyndala, ten čuměl, že mám z pádu režimu radost!“ 

V 90. letech odešla do důchodu, věnovala se pak především rodině, cestování a zahrádce. Po letech práce ve výpočetním středisku pro ni nejsou cizí ani všudypřítomné moderní technologie. Žije v Příbrami. 

Vyprávění Zuzany Motlové zaznamenaly v rámci projektu Příběhy našich sousedů žákyně ZŠ Školní Magdalena Cinertová, Klára Foldynová, Lucie Melicharová, Barbora Spěváková a Tereza Šeligová pod vedením učitelky Petry Šorfové. 

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum