Jsou vzpomínky, které se nedají vymazat z hlavy, i když je člověk prožije jako malé dítě. I Vlasta Forejtová jednu takovou má. Jsou v ní dva muži v kožených kabátech a kloboucích, jak odvádějí jejího tatínka. Cizí pány má stále živě před očima, tatínkovu tvář si ale po těch letech už vybavit nedokáže.

Vlasta Forejtová rozená Kolofová přišla na svět 30. října 1938 v Březnici. Rodina bydlela v patře starého březnického lihovaru, který dnes už nestojí. Maminka Anna pocházela z vesničky Stražiště, tatínek Stanislav Kolofa se narodil v nedalekých Bubovicích a pracoval na velkostatku hraběte Jana Eduarda Pálffyho v Březnici jako mistr ve strojní zámečnické dílně. Zde dostával kromě platu také pravidelný deputát. Už v Bubovicích byl členem dobrovolných hasičů, v Březnici se potom stal jejich velitelem a zástupcem velitele hasičské župní jednoty Podbrdska. Po vypuknutí války se zapojil do odboje v rámci organizace Obrana národa. 

V září 1944 nastoupila Vlasta do první třídy. V Březnici měli novou školu, tu ale zabrala organizace Hitlerjugend a české děti se musely učit po hospodách a jiných volných prostorech. „To si pamatuju, že když jsme šli do školy nebo ze školy a Hitlerjugend pochodoval po městě, tak jsme museli my Češi stát v pozoru, nesměli jsme se ani hnout a museli jsme jim vzdávat hold.“

Pro úřady jsem byla mrtvá

Osudným se pro Stanislava Kolofu stal poslední zátah gestapa na členy hasičstva v Březnici z 13. září 1944. Dva muži v kloboucích a kožených kabátech ho z domova odvedli nejprve do provizorní cely v jezuitské koleji pod březnickým kostelem, o dva dny později ho převezli do věznice v Klatovech. Tady ho opakovaně a brutálně vyslýchali, ale Stanislav Kolofa, ačkoliv sám prozrazen svým spolupracovníkem, nikoho dalšího nevyzradil. 

Manželka za ním do Klatov směla jednou za dva týdny přijet a přivézt čisté prádlo a hygienické potřeby, se svým mužem se už ale neviděla. V listopadu dostala od gestapa lístek, že smí do Klatov přijet i s dcerou, že má povolenou návštěvu. Otcovi kamarádi je ale varovali, že jediným cílem gestapa je Stanislava Kolofu skrze dceru přimět promluvit. „Maminka mi dlouho tvrdila, že jsem nemocná a že nemohu chodit do školy. Ukrývala mě u dědečka a různých známých, až mě nakonec s pomocí ředitele březnické záložny pana Michálka dostala do Příbrami na infekční oddělení k doktoru Kadeřábkovi. Tam se gestapo bálo jít, takže jsem byla v relativním bezpečí.“ V nemocnici zůstala až do února 1945, kdy na oddělení zemřel na spálu nějaký chlapec. Doktor Kadeřábek vystavil úmrtní list na Vlastino jméno. Ta pak byla ještě nějaký čas v nemocnici, než se tajně vrátila domů. Pro německé úřady už ale byla mrtvá.

Značka XYZ, návrat nežádoucí

Měsíce zbývající do konce války byly pro maminku s malou dcerou nesmírně obtížné. Protože byl otec politický vězeň, neměla rodina nárok na potravinové lístky. Muselo je uživit malé políčko, pomáhali jim také příbuzní i hrabě Pálffy, který jim dovolil, aby si chodily pro mléko. Zároveň se snažil o přímluvu u německých orgánů, aby Stanislava Kolofu z vězení pustili. 

Když ale gestapo obdrželo zprávu o úmrtí Vlasty, bylo jim jasné, že z něj žádné další informace nedostanou. V březnu 1945 ho převezli do Malé pevnosti Terezín na celu č. 44. V papírech měl značku XYZ, tedy návrat nežádoucí. Konce války se nedožil. V Terezíně zemřel 5. května 1945 v 9.30, pouhou půl hodinu před tím, než tábor osvobodil dánský Červený kříž. „Do Terezína jsme se s maminkou vypravily pár dní po válce, ale nic jsme se nedozvěděly. Jenom to, že tam zemřel, ale nevíme ani, kde je pochován a co se s ním po smrti stalo.“

Do komunistické strany vstoupila z přesvědčení

V září 1945 nastoupila Vlasta podruhé do první třídy březnické školy. Od roku 1953 chodila na střední všeobecně vzdělávací školu do Příbrami. Jakmile dosáhla plnoletosti, vstoupila do komunistické strany, čímž podle svých slov pokračovala v politických názorech svého otce. Po střední škole se provdala za vojáka z povolání Josefa Forejta, se kterým má dva syny. Do roku 1964 spolu žili v Březnici, poté se přestěhovali do Rožmitálu pod Třemšínem, kde Vlasta Forejtová pracovala na pozici vedoucí městského kulturního střediska. 

Když v roce 1968 obsadili Československo vojska Varšavské smlouvy, byla zrovna na mateřské dovolené a na řešení politiky neměla čas ani náladu. V roce 1975 převeleli manžela do Plzně a rodina se opět stěhovala. Vlasta tu až do revoluce pracovala jako ředitelka městského kulturního střediska.

Braly jsme to jako selhání člověka

Když přišel rok 1989 a sametová revoluce, její mladší kolegové okamžitě založili Občanské fórum a počátkem roku 1990 ji z práce vyhodili. „Řekli mi, že potřebují mladou krev. Bylo mi dvaapadesát, nepřipadala jsem si stará a nemohla jsem sehnat žádnou práci. Ve většině zaměstnání, o která jsem žádala, se mnou ani nemluvili.“ Nakonec nastoupila do plzeňské Škodovky, kde pracovala v kanceláři. Do důchodu odešla v roce 1993 a s mužem se přestěhovali zpět do Březnice, kde žijí dosud. 

Až do roku 2020 dělala předsedkyni Svazu tělesně postižených a byla členkou oblastního výboru Československých bojovníků za svobodu. Aby se nezapomnělo na místní hrdiny, chodí o osudu svého otce vyprávět do základní školy v Březnici. 

Vlasta s maminkou vždycky věděla, kdo jejího tatínka gestapu prozradil. „Žil tady po válce ještě několik let, takže jsme ho potkávaly, ale přiznám se, že jsme nikdy jeho jméno nikomu neřekly, protože tenkrát to bylo selhání člověka. Měl také jednu jedinou dceru a počátkem 50. let se odsud odstěhovali. Takže jsme to věděly, ale říkám, braly jsme to s maminkou jako selhání člověka. Bylo nám to samozřejmě líto, protože jenom proto, že promluvil, se dostal z koncentráku zpátky, a můj otec ne.“ 

Vyprávění Vlasty Forejtové zaznamenaly v rámci projektu Příběhy našich sousedů žákyně z Waldorfské školy Příbram Flóra Hašlarová, Miriam Chytilová a Živa Lukešová pod vedením učitelky Zuzany Angelové.  

Magdaléna Sadravetzová, Post Bellum