Zdeněk Bajer toho za svůj téměř stoletý život prožil hodně. Vyrůstal v poklidné první republice, zažil válku a německou okupaci, komunistickou totalitu i svobodnou republiku. Dodnes se zajímá o to, co se ve světě děje, hodně čte a užívá si širokou rodinu.

Narodil se 9. května roku 1928 na Březových Horách. Přestože jeho rodiče bydleli v Praze, bylo tehdy běžné, že jezdily nastávající maminky rodit do domu svých rodičů. Otec byl legionář a po první světové válce pracoval ve státní správě, maminka byla v domácnosti. V roce 1933 otce přeložili na báňské hejtmanství do Brna, kde se narodil Zdeňkův mladší bratr Jiří. Zdeněk začal v Brně chodit do Školy obecné cvičné při Mužském učitelském ústavu a taky do Sokola. Gymnastiku rád neměl, byl na ni moc líný, ale zajímaly ho knihy. Tatínek odebíral Lidové noviny, kde měli sloupky i takoví literáti, jako Eduard Bass nebo Karel Čapek. V nich si Zdeněk Bajer rád četl.

Válečné mořské ryby

Když nastoupil v září 1939 na reálné gymnázium ve Starém Brně, vypukla 2. světová válka. Ve škole se učili německy, cvičili se ve zvedání pravice ve správném úhlu a v dějepise se dozvídal hlavně informace o původu a genialitě nordické rasy. V Brně byla spousta Němců už před válkou, mnozí byli jeho kamarádi a nikdo národnost nerozlišoval. Za války jich pak mnoho dávalo hlasitě najevo, že oni jsou pány situace. 

Vzpomíná, že ve válečné bídě byla jedna komodita, které byl v Brně dostatek, a to mořské ryby. „Říkalo se, že jsou to pozůstatky hlubinných min. Když mina vybuchla, mrtvé ryby vyplavaly na hladinu, tam je jen shrabali a pak se to prodávalo k jídlu. Jako jedny z mála nebyly mořské ryby na lístky,“ vzpomíná. 

Jako student byl Zdeněk Bajer nasazen na brněnském seřazovacím nádraží jako čistič vozů. Zažil tam i několik náletů. „Pamatuju si, že ještě než dohoukaly sirény, už se sypaly bomby. Útočili tehdy na letiště a přidruženou továrnu na letecké motory Hermann Göring Werke a trefili se,“ vypráví.

Zahánění špionů

Po válce Zdeněk dokončil studia na gymnáziu a v roce 1950 nastoupil na vojnu. Působil na radarové stanici v Rožmitále pod Třemšínem. Tam se s nástupem komunistů k moci zformoval nový útvar letecké operační služby. Úkolem jeho posádky bylo sledování amerických špionážních letadel, která z Bavorska létala nad naše území pořizovat fotografie. Podle počtu amerických strojů zachycených na radaru pak dostávali naši piloti pokyn ke vzletu. Střílet na ně ale nesměli, jen je nalétáváním zahnat. 

V nelehkém období padesátých let mu byla vojna o deset měsíců prodloužena, a tak tam strávil téměř tři roky. „Vzpomínám na to období rád. U letců to bylo trochu volnější, kamarádštější, nezažil jsem takovou tu klasickou vojenskou buzeraci,“ říká. Po skončení základní služby mu nabídli, aby nastoupil na roční důstojnický kurz a u armády zůstal. Na přání své manželky, která se obávala, že se bude muset rodina neustále stěhovat, však tuto možnost odmítl.

Kvůli Rusům málem přišel o práci

Po vojně se věnoval večernímu studiu ekonomické školy, narodily se mu dvě děti, dcera Alena a syn Zdeněk. Do prvního zaměstnání nastoupil do kovohuti v Podmoklech u Děčína, po krátké době se vrátil do Rožmitálu, kde pak přes třicet let pracoval v podniku Agrostroj jako ekonom práce a mezd. Měl za úkol udržovat ziskovost výroby na základě počtu pracovních míst a produktivity práce. Odbornost jeho pozice mu zajistila práci i po roce 1968, kdy se odmítavě postavil k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a hrozil mu vyhazov. 

Že nás nějaká vojska obsazují zprvu nevěděl. Informace se k němu dostala až v práci a první vojáky viděl v Rožmitále až o den později, 22. srpna. „Kousek za Rožmitálem byl v té době pionýrský tábor. A protože se rodiče strachovali, co s jejich dětmi je, tak jsme obesílali dálnopisem podniky, ve kterých ti rodiče pracovali, abychom je ujistili o tom, že tu vojáci zatím nejsou a jejich děti jsou v pořádku,“ vypráví pan Bajer. 

Do důchodu odešel Zdeněk Bajer v roce 1988. Po roce 1989 se ale do práce vrátil, nedokázal sedět nečinně doma. Jako příznivec Masaryka a Beneše byl rád, že se komunistický režim zhroutil. Pustil se do podnikání, kdy se jedenáct let věnoval rozvozu propanbutanových lahví po vsích na Příbramsku. Ve volném čase se rád věnuje četbě, především dobrodružné literatury a literatury historické, a poslechu vážné hudby. Žije v domově pro seniory v Rožmitále pod Třemšínem. 

Vyprávění Zdeňka Bajera zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů žáci ZŠ Březové Hory Matěj Bajer, Kateřina Cinová, Jáchym Fous, Mikel Gordillo, Natálie Pešková a Štěpán Vozka pod vedením učitelky Dany Poláškové. 

Magdaléna Sadravetzová
Post Bellum