Jana Lukšíka, rodáka z Liberce, přivedla do Příbrami nabídka zaměstnání, a to až v 80. letech 20. století. Vyrůstal v Českém ráji, do Liberce se vrátil na studia. V srpnu 1968 tam na náměstí málem přišel o život a traumatickou vzpomínku si v sobě nese dodnes.

Narodil se v září 1950, jeho rodiče odešli po válce do Liberce v rámci dosidlování pohraničí. Vyrůstal na hradě Kost, kde dostali rodiče k pronájmu hostinec. Jako malý navštěvoval ředitele mladoboleslavské Škodovky, který měl nedaleko chatu s krásnou zahrádkou a do hostince chodil s rodinou na obědy. „Jednou jsem chtěl udělat mamince radost, bylo mi tak pět šest let, tak jsem na jejich zahradě tajně vytrhal ty nejhezčí skalničky a zasadil je na záhon mamince. Když se to dozvěděla, bylo zle,“ vzpomíná se smíchem Jan Lukšík. 

Po základní škole se v Liberci přihlásil na strojní průmyslovku, ale po dvou letech z ní odešel a nastoupil do práce, aby mohl finančně podporovat svoje rodiče, kteří již byli oba v důchodu. Pracoval jako strojní zámečník, na dráze nebo u pozemních staveb, školu si dodělal večerně při zaměstnání. Odmala sportoval, hrál hokej, fotbal, dělal atletiku. Nakonec se rozhodl pro volejbal, se kterým to dotáhl až do extraligy a juniorské reprezentace. Vojenskou službu si díky tomu odkroutil v Dukle Liberec, kde na začátku nafasoval zbraň a na konci ji nepoužitou zase vrátil. Jinak tam hrál volejbal včetně výjezdů na Kubu, do Německa nebo Sovětského svazu.

Vojáci začali bez varování střílet do davu

Na jaře 1968 tak jako mnozí jiní doufal, že komunistický režim v Československu padne a konečně budeme mít svobodu. Najednou se mohlo cestovat, bylo povolené drobné podnikání a společnost po dvaceti letech totality pookřála. Když v srpnu téhož roku vtrhla do Československa okupační vojska Varšavské smlouvy, byl už od ranních hodin s kamarádem Zdeňkem v libereckých ulicích. Největší srocení lidí bylo na náměstí, kam neustále jezdili další a další vojáci. „Najednou začali střílet do davu a kamaráda vedle mě zastřelili, unikl jsem tomu o kousek. Cítil jsem bezmoc, vztek, děs, na to se nedá jinak reagovat. Dodnes mám fóbii z toho, když na mě třeba dítě z legrace namíří,“ vypráví pamětník. 

V Liberci tehdy přišlo o život devět lidí a několik desítek jich bylo zraněno. O rok později na výročí okupace vyrazil Jan Lukšík do ulic znovu, aby uctil jejich památku. Květiny, které lidé položili k pomníčku padlým na liberecké radnici, odvezlo nákladní auto hned dopoledne. Zvedla se vlna nevole, která přerostla do pouličních střetů mezi demonstranty a lidovými milicemi podporovanými armádou. „Šel jsem vedle nějakého pána a v kordonu vojáků šel proti němu jeho syn. Docházelo k bitkám, létaly kameny, milice po nás střílely světlice,“ popisuje dramatické okamžiky Jan Lukšík. „Pak jsem musel několikrát na výslech na Státní bezpečnost, měli mě nafoceného, jak házím kamení. Výsledkem bylo, že jsem mohl sehnat zaměstnání jen na pozemních stavbách nebo na uranových dolech,“ říká.

My měli moderní důlní techniku, v Číně se fáralo s dvoukoláky

Koncem 60. let začal pracovat na Uranových dolech Hamr, kde se postupně vypracoval na mistra údržby kyselinového hospodářství a později vedoucího provozu energetiky. Jako topiče tehdy zaměstnal bývalého pilota vládní letky, kterého po roce 1968 z armády vyhodili a pět let strávil v domácím vězení. „Jakmile jsem ho zaměstnal, tak do protější kanceláře usedl estébák a hlídal nás.“ 

V Liberci začal studovat Vysokou školu strojní a textilní, v Praze souběžně s tím Vysokou školu ekonomickou. Kvůli práci musel vstoupit do komunistické strany. „Bez rudé knížky bych na Uranových dolech v kanceláři dělat nemohl. Pořád jsme byli v kontaktu se Sověty, všechno kontrolovali, radili nám, byla to strategická surovina,“ popisuje neveselou realitu pamětník. 

Koncem 70. let dostal od vedení podniku nabídku, že se v Příbrami staví při uranových dolech nový strojní závod, pro místní později známý jako „Stroják“. Bylo potřeba zaměstnat lidi, kteří již z různých důvodů nemohli fárat, ale stále byli v produktivním věku. Jan Lukšík dělal v podniku, kde se vyráběla především závěsná důlní technika, ekonomického náměstka až do jeho konce v roce 1991. „Jezdili jsme do zahraničí, abychom viděli, jak to kde dělají a mohli naše technologie taky vyvážet. Pamatuji si, že jsme byli v polovině 80. let v Číně a tam se pořád fáralo s dvoukoláky.“

Rok 1989 mi v mnohém připomínal rok 1968

Když přišla revoluce v roce 1989, seděl ve své kanceláři a poslouchal události v rozhlase. Informace o tom, co se děje v Praze, pronikaly do Příbrami se zpožděním. Zpočátku moc nevěřil, že režim padne, připomínalo mu to rok 1968. Svobody se nakonec dočkal, i když to s sebou přineslo i negativní věci. V roce 1991 skončil příbramský strojní závod. Jan Lukšík začal pracovat nejprve pro cestovní kancelář Fischer Reisen jako marketingový manažer, později pracoval jako redaktor a marketingový manažer mnoha časopisů, např. Květů nebo TV magazínu. Pomáhal zakládat časopis Reflex a později 21. století, kde byl i pět let šéfredaktorem. Porevoluční práce mu nabídla možnost setkat se s mnoha zajímavými lidmi, umožnila mu cestovat a dělat to, co ho naplňovalo. 

Vyprávění Jana Lukšíka zaznamenaly v rámci projektu Příběhy našich sousedů žákyně ZŠ 28. října Jindřiška Houžvičková, Zuzana Husáková, Tereza Malá, Anna Štilcová a Silvie Štohanzlová pod vedením učitelky Barbory Hřídelové. 

Magdaléna Sadravetzová
Post Bellum