Příbramský rodák Miloslav Hadač prožil dětství v době, kdy samostatné Československo neexistovalo. Vzpomínal na dramatický konec války, kdy přišel o blízkého člena rodiny, nepříjemná 50. léta i těžkou normalizační deku, která visela nad společností. Považuje za štěstí, že i v dobách komunistické totality mohl dělat to, co ho bavilo a baví dodnes.

Narodil se v Příbrami v říjnu 1939 a se dvěma bratry vyrůstal na statku pod Padákem v místě zvaném Pohodnice. Rodina obhospodařovala asi 20 hektarů polí v okolí Příbrami a všichni synové byli odmala zvyklí na statku pomáhat. Za války se jim díky vlastnímu hospodářství dařilo celkem dobře, naopak lidé ve městě, závislí na potravinových lístcích, byli rádi, když jim mohli jít vypomoci a dostali za to něco k jídlu. Třeba i kousek načerno poraženého prasete, se kterým pak bylo třeba vyhnout se německým vojákům, kteří hlídali silnice, a do města se vracet lesem. 

Tatínek nepomáhal jen spoluobčanům, ale tajně také partyzánům, kteří se ukrývali v okolních lesích. O tom se doma ale nemluvilo. Vzpomíná si, jak ho jako kluka na kraji města u kováře Randy fascinoval tank, kterému svařoval pásy.

Chlap z domobrany poznal našeho Johana příliš pozdě

Když spojenci v neděli 29. dubna 1945 shodili bomby na Milín, zničilo to i dům Miloslavových prarodičů. Ti se nastěhovali k nim na statek, ale už za pár dní celá rodina odešla ze strachu před Němci, kteří se stahovali z Příbrami a mířili do amerického zajetí, k Havrlíkům do nedalekého Fialova mlýna. „Bydleli jsme na samotě, kolem les, situace posledních válečných dnů byla dost chaotická, tak jsme se báli, co by se mohlo stát,“ vzpomíná na květnové události Miloslav Hadač. Na hospodářství ale nechali všechno, včetně zvířat. O dobytek měli největší strach. Až do rána platil zákaz vycházení a stanné právo, ale přesto se rodiče, babička a jejich čeledín Johan vydali za úsvitu zpátky domů. Johan byl starší pán, špatně viděl i slyšel, a tak když se skupinu na poli nedaleko domu snažil křikem zastavit ruský voják s členem domobrany, nevšiml si jich. „Rodiče i babička se snažili rychle utéct do lesa, ale Johan šel pořád dál a když nereagoval na jejich volání, zastřelili ho. Až když přišli blíž, tak si ten z domobrany uvědomil, že Johana znal, ale to už bylo pozdě. Je pochován na hřbitově v Příbrami,“ vypráví pan Hadač.

Za tatínkem chodili estébáci

Radost z konce války rychle vystřídala pachuť z nástupu komunistů k moci. Rodina začala být tlačena ke vstupu do JZD, i když se kolektivizace původně menších zemědělců týkat neměla. Tatínek návštěvám újezdních tajemníků na motorkách dlouho odolával, v 50. letech ho kvůli tomu doma nejednou navštívila Státní bezpečnost. Mnoho jeho kamarádů zemědělců se z nátlaku soudruhů nervově zhroutilo, nebo si dokonce sáhli na život. 

Pamětník začal v roce 1945 chodit do chlapecké školy do Příbrami na Příkopy, kvůli kulackému původu mu byla zapovězena střední škola. Problémy měl i vlivem toho, že odmítl vstoupit do Pionýra. „Hodně ale záleželo na učitelích, jestli to byli zapálení komunisté, nebo toho režimu měli plné zuby,“ přibližuje Miloslav Hadač. Na Uranových dolech se vyučil strojním zámečníkem a v dílnách se staral o údržbu důlních strojů, nakladačů nebo vrtacích souprav. Dvouletou vojenskou službu absolvoval jako motorář u vojenského letectva. V roce 1962 se oženil a s manželkou vychoval dceru a syna. 

V 60. letech přešel z dílen Uranových dolů do bývalé Weilovny, kde se původně vyráběly růžence, medailonky a další poutní zboží a od 70. let zde probíhala výroba laboratorních přístrojů a termoregulační techniky.

Na okupanty měl vztek

Když v srpnu 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, dělníci a havíři z Uranových dolů vstoupili do stávky. „Invaze pro mě byla překvapením. Na poli na Pohodnici jsme měli snad dvacet tanků, vojáci chodili žebrat o vodu, spali jen tak na zemi. Těch obyčejných vojáků mi bylo až líto, zároveň jsem měl na okupanty vztek,“ svěřuje se pamětník. Měl v té době malou dceru, s rodinou bydlel ve Zdaboři a pamatuje si, jak pod okny neustále jezdily obrněné transportéry a jiná vojenská technika. 

V zaměstnání ho nutili ke vstupu do strany, tlaku ale vždycky odolal. Přesto dosáhl na místo vedoucího skladu zahraničního obchodu, který sídlil na dole Vojtěch. Uranové doly totiž do Sovětského svazu nevyvážely jen uran, ale i specializovaná důlní zařízení. 

Po revoluci si založil firmu s tím, co uměl nejlépe: vyráběl a opravoval stroje. Provozoval ji více než dvacet let a zaměstnával kolem 90 lidí. Poté firmu prodal a začal se věnovat svým koníčkům, opravám veteránů, cestování a rodině. 

Vyprávění Miloslava Hadače zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů žáci ZŠ Březové Hory Adam Budoš, Nikola Burdová, Kateřina Černá, Tomáš Drexler, Dominik Hejhal, Daniela Škubová a Kryštof Ziopulos pod vedením učitelek Dany Poláškové a Veroniky Skalové. 

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum