Letos si připomínáme 80. výročí tragické události z konce druhé světové války, kdy nacistický represivní aparát popravil 16 klíčových představitelů protinacistického odboje z Příbramska. Pouhých dva a půl měsíce před kapitulací Třetí říše, 19. února 1945, byli tito stateční muži popraveni ve věznici v Brandenburgu u Berlína. Šlo o největší hromadnou popravu obyvatel Příbramska, která proběhla během jediného dne za celou druhou světovou válku.

Tento hrůzný čin zastínil svou krutostí všechny předchozí i následující exekuce spojené s naším regionem, včetně masových poprav prováděných během heydrichiády na střelnici v Táboře, ve Spáleném lese u Klatov, v Praze-Kobylisích, a později i v pankrácké sekyrárně či v Terezíně. Tragédie Brandenburgu zůstává nejrozsáhlejší z nich. V následujících řádcích si připomeneme životní příběhy některých z popravených.

Legionář a vlastenec

Mezi odsouzenými Příbramskými byl také mjr. Alois Laub (brig. gen. in mem.).

Narodil se 31. prosince 1896 v Rokycanech a během první světové války se vyznamenal jako československý legionář v Rusku. Přímou účast měl na legendární bitvě u Zborova 2. července 1917, bojích o Kyjev a v roce 1918 u Bachmače i na sibiřské magistrále. Domů se vrátil jako nadporučík pěchoty, vyznamenaný řadou vysokých válečných řádů. 

Vojenské službě zůstal věrný i po vzniku Československé republiky a postupně prošel mnoha velitelskými a štábními funkcemi v československé armádě. V roce 1938, v době ohrožení republiky Hitlerem, působil jako první pobočník velitele hraničářského pluku 4. Mnichovskou dohodu a následnou okupaci 15. března 1939 nesl velmi těžce. Po demobilizaci absolvoval rekvalifikaci a 17. listopadu 1939 nastoupil jako vrchní účetní tajemník na Okresní úřad v Příbrami. Zároveň se aktivně zapojil do budování celonárodní vojenské protinacistické organizace Obrana národa, která na Příbramsku nesla krycí název Oliver. 

Sedmého května 1940 na vlastní žádost opustil službu na Okresním úřadě, aby se plně věnoval ilegální činnosti. Při následných raziích německé tajné státní policie patřil mezi první zatčené. Příslušníci gestapa jej zatkli 13. listopadu 1943 v 10.30 v jeho příbramském bytě. Během zásahu částečně vyrabovali a rozkradli domácnost. Svědky jejich řádění byli jeho manželka Anna Laubová a jejich tři děti – dcera Marie a synové Zdeněk a Milan. Celou akci a následné brutální vyšetřování vedl vrchní sekretář táborské služebny gestapa Karl Müller spolu s Augustem Giehlem. Během výslechů v Příbrami a zejména v Táboře byl Laub vystaven nelidskému mučení – nacisté ho bili gumovými obušky i ocelovými pruty, až jeho tělo pokryly krvavé podlitiny. Přesto všechna vznesená obvinění přijal na sebe, čímž uchránil některé své spolupracovníky před vyššími tresty a udržel v utajení další členy odboje, kteří tak mohli pokračovat v činnosti. Z táborské věznice byl spolu s dalšími vůdčími představiteli příbramského odboje deportován přes Terezín do Gollnova u Štětína. Tam 17. listopadu 1944 soud vynesl rozsudek smrti nad ním i dalšími patnácti Příbramskými. Po tříměsíčním odkladu byl 19. února 1945 popraven gilotinou v Brandenburgu. 

Po válce byl Alois Laub in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka a vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Avšak po únorovém převratu v roce 1948 se jeho rodina stala obětí komunistických represí. V roce 1953 Ministerstvo národní obrany Anně Laubové snížilo vdovský vojenský důchod s odůvodněním, že její manžel byl důstojníkem buržoazní armády a služebníkem kapitalistického režimu. Rodina byla zároveň vystěhována z bytu a přístřeší jim poskytl strýc Jakub na březohorské faře, stejně jako za okupace. 

Útrapy však pokračovaly i nadále. Dcera Marie byla těsně před závěrečnými státnicemi vyloučena ze studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Nejmladší syn Milan nesměl šest let po maturitě podat přihlášku na vysokou školu a nejstarší syn Zdeněk byl vyloučen z Filosofické fakulty UK a dokonce zatčen pro údajnou protistátní činnost. Po propuštění byl poslán na nucené práce do kladenských oceláren jako příslušník pomocného technického praporu. Rehabilitace Aloise Lauba a jeho rodiny se dočkali až po roce 1989. Na návrh vlády České republiky jej prezident Václav Havel 8. května 2000 povýšil rozkazem č. 9 do hodnosti brigádního generála in memoriam.

Dceru Milušku nikdy nespatřil

Mezi odsouzenými a později popravenými v Brandenburgu 19. února 1945 byl také horník Ladislav Bambas, narozený 27. června 1900 v osadě Havírna v obci Bohutín do rodiny horníka Josefa Bambase.

Měl tři sourozence: Josefa, Václava a sestru Viktorii. Vyučil se krejčím, avšak z finančních důvodů nakonec pracoval jako horník-lamač v březohorských dolech. Dne 22. února 1936 se oženil se švadlenou Anastázií Soukupovou z Kamenné. Rodina se přestěhovala do Příbrami, kde bydlela v Havlíčkově ulici. V roce 1937 se jim narodil syn Ladislav, v roce 1942 druhý syn Milan a v červnu 1944 dcera Miluška, kterou její otec nikdy nespatřil. 

Ladislav Bambas se zapojil do protinacistické hornické odbojové organizace. Podílel se na získávání trhavin z dolů, šíření ilegálních tiskovin a podpoře osob žijících v ilegalitě. Po prozrazení organizace bylo 16. listopadu 1943 zahájeno zatýkání. Gestapo přijelo za Bambasem na důl Anna, ale nezastihlo ho. Mezitím dorazil domů, rozloučil se s rodinou a vrátil se na šachtu varovat ostatní. Gestapo poté provedlo razii v jeho bytě, kde nezůstala jediná věc na svém místě. Svědkem této brutality byla těhotná manželka Anastázie s malým Milanem v náručí a šestiletým Ladislavem po boku. Protože v bytě nic nenašli, gestapáci se vrátili na důl Anna, kde Ladislava Bambase zatkli a odvezli do věznice v Táboře. 

Na přelomu ledna a února 1944 ho naposledy navštívila manželka se synem Ladislavem, který mu přinesl ukázat své první vysvědčení. O několik měsíců později, 14. listopadu 1944, byl v Gollnově odsouzen k trestu smrti. Popraven byl 19. února 1945 ve 13.22 v Brandenburgu. Krátce před smrtí napsal dopis na rozloučenou: „Milovaná maminko a dítky. Loučím se tímto s vámi a v duchu vás líbám. Dnes ráno jsem zlíbal i naši společnou fotografii. Obdržíte-li ji zpět, tak tam bude poslední dotek se mnou. Srdečně vás všechny zdravím a budu umírat se vzpomínkou na vás. Dnes 19. února 1945 v jednu hodinu budu popraven. Prosím vás, abyste mi odpustili a vzpomínejte na mě vždy jen v dobrém. Drahá maminko, vychovávej dobře naše dítky, já jim v duchu žehnám. Milušku jsem ani nespatřil. Srdečně pozdravuji též bratry, sestry, švagry a švagrové, babičku a všechny příbuzné a známé. S Bohem a na shledanou na nebesích. Váš taťka.“

Dávám vám poslední sbohem

Dalším ze zatčených horníků byl Jan Ivan Pouchanič.

Narodil se 10. ledna 1910 ve Volosjance, okres Velká Berezná na Podkarpatské Rusi, v rodině rolníků Petra a Marie Pouchaničových. Později se rodina přestěhovala do Čech. Jan Pouchanič žil na Hájích v čp. 9 a nejprve se živil jako zemědělský dělník, později se stal horníkem. Dne 7. srpna 1934 se oženil s vdovou Annou Svojtkovou, rozenou Žaludovou, která pocházela z Hájů. Její otec František Žalud byl horník a matka Kristina, rozená Trollerová, pocházela z Bytízu. Svatba se konala na farním úřadě na Slivici. 

Manželé Pouchaničovi žili v domě rodičů Anny na Hájích čp. 38. Jan Pouchanič začal pracovat jako horník na dole Anna na Březových Horách. V roce 1936 se jim narodil syn Jan a v roce 1938 dcera Milena, později provdaná Pelcnerová. Jan Pouchanič se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Pomáhal získávat trhaviny z dolů, opatřovat potravinové lístky, poskytovat úkryt pronásledovaným osobám a šířit ilegální tiskoviny. 

Dne 16. listopadu 1943 byl zatčen táborským gestapem. Jeho synovi tehdy bylo sedm let, dceři necelých pět. V listopadu 1944 byl odsouzen Lidovým soudem v Gollnově k trestu smrti a 19. února 1945 byl popraven v Brandenburgu. Před popravou napsal poslední dopis na rozloučenou: „Drahá manželko, rodiče a děti. Přijměte můj poslední pozdrav na rozloučenou. Sděluji Bohu, že vás velmi líbám, a slibuji vám, že i po smrti budu při vás stát a budu vám pomáhat. Pro vás jsem nikdy nezemřel, stále žiji. Drahá manželko, hlavně vychovávej naše děti tak, aby z nich byli dobří lidé. Toto jest můj poslední dopis, co vám píši před smrtí v cele č. 12 dne 19. 2. 1945 v Brandenburgu, kde musím zemřít. Dávám vám poslední s Bohem, dětem požehnání a nevzpomínejte na mne ve zlém. S Bohem Jan Pouchanič.“

Odvlečen od těhotné manželky

Mezi odsouzenými odbojáři z Příbramska byl i ředitel živnostenské pokračovací školy v Dobříši, poručík československé armády v záloze Vladimír Šebesta.

O jeho osudu se podařilo získat několik dosud méně známých materiálů z rodinné pozůstalosti. Před válkou byl aktivním členem organizace Sokol, vlastencem a důstojníkem čs. armády v záloze. Dne 16. listopadu 1943, během razie gestapa, byl zatčen a odvlečen z rodinného kruhu od své těhotné manželky Jiřiny a sedmiletého syna Vladimíra. Několik dní po jeho zatčení se předčasně narodila dvojčata Jiří a Dana. Jeho manželka, oslabená a psychicky zlomená, musela čelit nejtěžším chvílím svého života bez opory. 

Vladimír Šebesta byl nejprve internován v písecké věznici, následně převezen do Tábora, Terezína, Prahy na Pankrác a poté zpět do Malé pevnosti Terezín. Koncem léta 1944 byl s dalšími obviněnými odbojáři transportován do Gollnova u Štětína v Pomořanech. Dne 18. listopadu 1944 obdržela Jiřina Šebestová dopis od právního zástupce Vladimíra Šebesty, Dr. Dietricha Harenburga ze Stargardu, který jí oznámil, že její manžel byl 17. listopadu 1944 odsouzen Lidovým soudem k trestu smrti. Tato zdrcující zpráva hluboce otřásla celou rodinou. 

Navzdory veškerému úsilí právních zástupců byl rozsudek vykonán. Vladimír Šebesta byl popraven 19. února 1945 v nechvalně proslulé věznici v Brandenburgu. Ze dne popravy se dochoval jeho poslední dopis: „Brandenburg, 19. února 1945. Předrazí! Jest Vám souzeno vypíti za mne pohár trpké hořkosti až do dna. Právě bylo mi oznámeno, že říšský ministr spravedlnosti odmítl moji žádost o milost a že rozsudek bude vykonán asi o 13. hodině. Tedy Bůh se rozhodl povolati mne k sobě. Byl jsem na vše připraven a moji druzi také. Jsem duševně vyrovnán, a poněvadž věřím v Boha, odcházím klidně, neboť vím, že Vás již více postihovati nebude, ale že Vám všem a vše za mne vynahradí. Loučím se s Vámi se všemi na poslední cestě. Jiřinko, moje předrahá, děkuji Ti za tvou nesmírnou manželskou péči, krásné děti, obětavost, utrpení, práci, což jsi mi vždy s láskou přinášela. Jest mi nesmírně líto, že jsem Jiříčka a Danušku nepoznal. Ale pro ně to bude lépe, alespoň moji ztrátu tak nepoznají. S Vládíčkem to bude horší, ale jest již 15 měsíců ode mne odloučen, tak to již nepozná. Jiřinko, buď stále statečná, nezoufej a pamatuj si, že poslední mou prosbou k Tobě jest, abys v brzké době statečně přenesla tyto osudové rány a vedla děti k bázni Boží do dalšího života beze mne a vzpomínala jen v dobrém a odpustila mi vše, čím jsem se proti Tobě v životě prohřešil. S Bohem Vám oddaný Vláďa.“

Památka skutečných hrdinů nesmí být zapomenuta.

Josef Velfl
Hornické muzeum Příbram