Ředitelkou Galerie Františka Drtikola je od ledna Magda Danel, která do Příbrami přichází z Prahy. „Největším příjemným překvapením jsou pro mne skvělí zaměstnanci galerie, od kterých se teď v počátku učím já více než oni ode mě a jsem jim za to vděčná. Snažím se infiltrovat a nasávám informace i zážitky z různých setkání,“ říká nová ředitelka, která již připravila výstavní plán GFD na další dva roky.

Máte za sebou kariéru v oblasti managementu umění. Čím vás lákala možnost vést Galerii Františka Drtikola v Příbrami?

Jednoznačně budovou Zámečku. Ernestinum pro mě představuje výzvu svým lokálním významem pro město a jeho obyvatele, ale také potenciálem, který už tolik lokálně nevnímám. Co není, může být; a to mě láká.

Ještě před pandemií jste působila jako ředitelka kulturní organizace Za Trojku zřizované městskou částí Praha 3. Byla jste odvolána, ale postavila se za vás část odborné i laické veřejnosti. V Příbrami nastupujete po rovněž odvolaném řediteli. Skoro to vypadá, že městské kulturní organizace jsou pro budoucí ředitele či ředitelky rizikovým územím…

Každou odpovědnost provázejí rizika, s tím musí počítat všichni na vedoucích pozicích, obzvlášť těch veřejných, mnozí si ji z mého pohledu neuvědomují dostatečně. Hospodaříme s veřejnými zdroji, je tedy jasné a správné, že podléháme oproti běžnému podnikání mnoha směrnicím a kontrolám. Nástroje kontroly mohou být ale také politicky manipulovatelné a zneužitelné. Jako ředitelé příspěvkových organizací jsme velmi snadno odvolatelní, pokud se tak někdo rozhodne, ať už právem či neprávem. Ač z principu v sobě umění nese především nezávislost, bez podpory zřizovatele, tedy politiků, není naše práce možná. Vést úspěšně kulturní příspěvkovou organizaci z mého pohledu vyžaduje zejména kvalitní oboustrannou spolupráci mezi jejím ředitelem a městskou radou. Při každých komunálních volbách je pak často kontinuita naší práce ohrožena, i s tím je potřeba počítat. Na Praze 3 jsem za sebou nechala kus života a velmi kvalitní práce, ze které příspěvková organizace mnou dříve řízená stále těží. Společně s celým pracovním týmem zaměstnanců organizace se nám podařilo úspěšně realizovat mnoho projektů, které ocenila laická i odborná veřejnost, dodnes na tu práci všichni velmi rádi vzpomínáme, i když nás nahradil zcela nový tým s odlišnou koncepcí. Na „rizikové území“ v Příbrami si zvykám a doufám, že svou koncepcí a pracovním nasazením dokážu přinést městu a jeho obyvatelům to, co by dobrá galerie přinášet měla.

Předchozímu řediteli galerie se podařilo do Příbrami dostat zajímavá jména, namátkou zmiňme Typlta, Pinkavu, sestry Válovy, bratry Boháče, Sitenského, vznikl zde multižánrový projekt Olovo, Vojtěch Radakulan postavil Měkkou arénu s virtuální realitou. Budete výběrem výstav nějak navazovat, nebo chcete přinést úplně odlišnou výstavní koncepci?

Moje koncepce není zcela odlišná, v něčem navazuje, v mnohém je jiná. Galerie Františka Drtikola Příbram není sbírkotvornou institucí, tedy by stejně jako to funguje jinde ve světě měla fungovat na principu kunsthalle. S naším rozpočtem si nemůžeme dovolit vystavovat tolik zahraničních umělců, ale určitě se budu pokoušet pracovat v mezinárodním kontextu a měřítku. Moje koncepce zohledňuje lokální funkci městské galerie a klade na ni důraz, ale zároveň nepodporuje uzavřenost před okolním světem, naopak chce tuto konfrontaci a dialog iniciovat. Tímto chci navázat na Františka Drtikola, který nám zůstal, ale jeho tvorba přesáhla mnohé hranice.

Na začátku ledna jste nastoupila do velmi rozjetého vlaku, nicméně už víte, kdo by mohl během letošního roku v Příbrami vystavovat?

Výstavní plán mám hotový na další dva roky. Do výběrového řízení jsem šla s koncepcí pro galerii současného umění, kterou svým výstavním plánem budu postupně naplňovat. V březnu zahájíme výstavou z cyklu s názvem 60, který postupně představí generaci šedesátníků. První výstava Petra Nikla Můry bude představena jejím kurátorem Petrem Vaňousem na vernisáži ve středu 20. března 2024 v 18.00. Všechny srdečně zvu na tuto výjimečnou událost a zároveň chci upozornit na princip pravidelnosti pro naše vernisáže, které se budou konat vždy ve středu od 18.00. Komentované prohlídky budeme mívat v úterý od 18.00 a sobotu od 15.00. V době konání sobotních komentovaných prohlídek budeme pořádat i výtvarné dílny pro děti, aby se mohly účastnit celé rodiny. Připravujeme i další doprovodné programy, o kterých budeme průběžně informovat na našich sociálních sítích a webových stránkách. Pracujeme na novém webu, ten spustíme nejpozději letos v květnu. Komplexně svou koncepci představím na tiskové konferenci, která bude předcházet vernisáži Petra Nikla, ale už teď mohu zmínit dalšího vystavujícího, který je výrazným představitelem nejmladší generace. Andros Foros – Jozef Čižmár, jehož stěžejním námětem je téma vnitřního dítěte, zahájí cyklus výstav s názvem Dítě.

A jistě jste už přemýšlela o výhledu do dalších let…

Ano, už jsem narazila na základní stavební prvek mé koncepce, která pracuje s několika tematickými víceletými cykly, na které bude navázán doprovodný program seminářů, přednášek a dílen. Cyklus Dítě například představí autory, kteří s tématem dětství a dítěte ve své tvorbě různou formou pracují, doprovodný program bude doplněn o semináře a přednášky na téma duševní zdraví. Z dalších cyklů mohu zmínit cyklus Architektura, ve kterém chci prezentovat přední české i zahraniční architekty a architekturu s fokusem na rekonstrukce kulturních památek. Cyklus Fotografie pak představí umělce, kteří svou tvorbou přesahují mnohé hranice podobně jako kdysi Drtikol. Názvy cyklů jsou záměrně popisné, jejich obsah ale tak snadno čitelný nebude. Jsou to pro mě spíše pracovní názvy, kterými sleduji širší a hlubší souvislosti.

Jaké vidíte možnosti spolupráce s místními či mladými umělci nebo institucemi?

Práce z různými generacemi umělců je pro mě naprosto přirozená a lákavá. Umění nikdy není místní stejně jako umělec. Ano, může vycházet z kořenů, které představují místo, ale stejně jako umění nevysvětlíte, tak ho nesvážete místem a časem. Každý si k němu může, a nemusí najít cestu, každého nás může, a nemusí zaujmout něco jiného, každý člověk je výjimečný svou vlastní individuální zkušeností. Žijeme v době, kdy naše vědomosti začíná válcovat umělá inteligence, skutečné umění ale nahradit nemůže. Právě jedinečnost je to, co nese hodnotu. Reprodukce je dekorace.

Spolupráci s dalšími institucemi, ať už městskými či krajskými, beru také jako zcela přirozenou a nezbytnou. Postupně se scházím se všemi řediteli příspěvkových organizací města, objíždím městské galerie v kraji, krajské galerie, komerční galerie, dělám výlety i do zahraničí, je to součást mé práce. Spolupráci s městskými institucemi vítám a aktivně vyhledávám, čímž také děkuji za vstřícnost a těším se na společné projekty a vzájemnou výpomoc.

Jaká je podle vás úloha regionální městem zřizované galerie, jako je Galerie Františka Drtikola? Máte nějaké vzory – české či zahraniční?

Úlohou každé galerie je vytvořit platformu pro profesionální prezentaci umění, přinášet vysokou kvalitu výstavní koncepce, ale také samotných instalací výstav, prostředí galerie a jejích dalších služeb. Městská galerie má svou nabídkou oslovit občany města, ale má zároveň plnit funkci prezentace města směrem ven a zvyšovat jeho atraktivitu pro návštěvníky. Je-li zřizovatelem galerie město a galerie je financována z veřejných zdrojů, měla by zohledňovat a snažit se naplnit potřeby jeho obyvatel ve smyslu nabídky programu pro různé cílové skupiny, podpory komunity a vzájemné komunikace v širších souvislostech, než je jen samotná výstavní činnost. Měla by být například iniciátorem aktivit spojených s kvalitou veřejného prostoru ve městě, architektury, vzdělávání a tak dále. Vzorů mám více a jsou pro mě důležitou inspirací, určitě na ně budu při konkrétních příležitostech narážet a jmenovat je.

Plánujete změny ve stálé expozici věnované Františku Drtikolovi? Respektive lze tuto významnou osobnost a její dílo prezentovat veřejnosti i jinými způsoby než „pouze“ nynější expozicí?

Tento záměr jsem prezentovala už u výběrového řízení, budu jej rozvíjet a konzultovat s odborníky včetně Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Chce to delší rozvahu a odbornou diskusi, aby se to povedlo.

Před rozhovorem jste mi říkala, že byste chtěla galerii více zpřístupnit veřejnosti formou čítárny nebo kavárny. Můžete být konkrétnější?

Dvacátého března budeme na vernisáži k výstavě Petra Nikla otevírat veřejnosti i menší galerijní čítárnu, která bude představovat knižní tvorbu jednotlivých vystavujících autorů, bude mít v nabídce aktuální časopisy, katalogy a knihy o umění. Jeden knižní regál chceme věnovat Františku Drtikolovi a postupně v něm shromáždit dostupnou literaturu, která byla v souvislosti s jeho tvorbou publikována u nás i v zahraničí. Rádi bychom v budoucnu spolupracovali s městskou knihovnou, menšími vydavatelstvími, pořádali autorská čtení, přednášky a diskuse. Otevřela jsem také debatu o možnosti provozu galerijní kavárny, ta je dneska nepostradatelnou doplňující službou galerijního provozu.

Na tyto projekty budete potřebovat peníze. Uživí galerii pouze městský rozpočet, nebo je potřeba získávat granty? A kolik peněz má galerie na samotné výstavy, když se odečtou nutné provozní náklady?

Budeme se usilovně snažit získávat další prostředky. Městský rozpočet má galerii poskytnout dostatečné zázemí pro fungování, ale vícezdrojové financování výstavního plánu a doprovodných programů by mělo být samozřejmostí. Na samotnou realizaci výstav včetně veškeré propagace, dopravy a dalších služeb máme na celý letošní rok v rozpočtu asi 400 000 korun. To je skutečně málo, proto se od jara budeme aktivně každodenně věnovat přípravě projektů pro grantová řízení tak, abychom je stihli včas a v co nejvyšší kvalitě podat, což by nám od příštího roku mělo umožnit pracovat na všem, o čem tady v souvislosti s mou koncepcí pro galerii mluvím.

Proč by měl člověk chodit za uměním? Třeba do Galerie Františka Drtikola.

Aby měl novou zkušenost a třeba o něčem novém začal přemýšlet, nebo o starém, ale jinak. Aby ho něco potěšilo, nebo naštvalo, inspirovalo, nebo zneklidnilo.

Virtuální realita do galerie přivedla návštěvníky, kteří by do ní možná nikdy nezavítali. Jaké jsou další možnosti, jak „předvádět umění“ širšímu publiku?

Pro mě je jediným důležitým kritériem hodnota vystavovaného umění. Médium, kterým se autor rozhodne komunikovat vlastní tvorbu, to si volí umělec sám a je přirozené, že přibývají i nová média. Cestu k širšímu publiku hledám prostřednictvím nabídky doprovodného programu k výstavám pro různé cílové skupiny a kvalitní propagací.

Přicházíte z Prahy. Měla jste už šanci více se seznámit s Příbrami či okolím? Jak na vás město působí?

Největším příjemným překvapením jsou skvělí zaměstnanci galerie, od kterých se teď v počátku učím já více než oni ode mě a jsem jim za to vděčná. Snažím se infiltrovat a nasávám informace i zážitky z různých setkání. Vnímám silnou komunitu rodáků střední a starší generace a jsem zvědavá, jestli i nová generace cítí stejnou sounáležitost danou místem bydliště. Vlastně trochu závidím, Praha je více anonymní, má to i své klady, ale v souvislosti s výchovou mých vlastních dětí cítím určitý deficit, který s sebou anonymita centra Prahy přináší. Moc se těším na další setkávání, rozhovory a diskuse s Příbramáky. Na konci roku připravuji výstavu industriální fotografie, kde chci kromě vystavujících umělců vystavit také fotografie pořízené rodáky a pamětníky. Chci vyzvat k účasti na této výstavě všechny, kdo nám budou chtít zapůjčit takové fotografie z vlastních rodinných či sběratelských alb, tuto výzvu upřesníme a zveřejníme letos v září. Chceme v galerii vystavit na jedné velké ploše spoustu lokálních dobových fotografií industriálních prostor, architektury a strojů, které mě osobně dlouhodobě fascinují svou krásou.

Žijete uměním, nebo máte i jiné zájmy a koníčky?

Středobodem mého zájmu je současná vážná hudba a současné výtvarné umění. Životní potřeba je chodit běhat, plavat a v neposlední řadě se krmit dobrými filmy. Žiju svými dětmi a jsem fascinovaným pozorovatelem jejich zájmů.

 Magda Danel

Pochází z Karviné, ale dlouhodobě žije v Praze. V minulosti působila jako producentka audiovizuálního obsahu pro mezinárodní mediální společnost Vice. Byla také producentkou pořadu České televize Herbář a knihy Vaříme podle Herbáře. V její produkci vyšla fotografická kniha Adama Holého oceněná cenou Czech Grand Design, fotograf roku. Pracovala na vývoji několika dokumentárních filmů. Působila jako umělecký a výkonný ředitel příspěvkové organizace Za Trojku. Řadu let působila také v managementu vážné hudby se zaměřením na hudbu současnou (Prague Modern, Pražská komorní filharmonie, festivaly Ostrava Days a Contempuls), managementu jazz music (Festival Jazz na Hradě, Česká jazzová společnost) a pop music (Jana Kirchner, Lenka Dusilová a Baromantika, Klára Vytisková a Toxique).
K 1. lednu 2024 byla jmenována ředitelkou Galerie Františka Drtikola Příbram.

 i začíná válcovat umělá inteligence, skutečné umění ale nahradit nemůže.