V minulém čísle Kahanu jsme krátce představili místní organizaci Českého rybářského svazu, která v letošním roce oslaví 100 let od svého založení. V tomto pokračování dáváme prostor pamětníkům – dlouholetým členům uvedené příbramské rybářské komunity.

V úvodu dlouholetý předseda místní organizace Jaroslav Hadrava vysvětlil některé obecné aspekty fungování místní organizace (MO): „Naše organizace je toho typu, že máme vlastní rybochov a staráme se o chovné rybníky. V pronájmu máme Dolejší i Hořejší Oboru, všechny rybníčky v Jamkách, Jeruzalém, Kaňku a Choboťák v Jablonné. To jsou chovné revíry, ve kterých ryby odchováme a pak je nasadíme do sportovních revírů, kde je rybáři loví. Buď je pak pouštějí zpět, nebo si je odnášejí domů. Po hospodářském vyrovnání nám potom zastřešující středočeský orgán hodnotu těchto nasazených ryb proplatí. Naší povinností, především voleného hospodáře MO, je důsledně dodržovat a kontrolovat plnění takzvaného hospodářského a zarybňovacího plánu, který nám zadává krajský úřad a je určený podle plochy revíru. Jiným typem rybářské místní organizace je taková, která si na rozdíl od té naší ryby pouze nakupuje a poté je sama prodává. My jsme se vydali tou náročnější cestou. Oba tyto způsoby výkonu činnosti místních organizací jsou však legitimní a veškeré naše konání zaštiťuje Středočeský územní svaz, nad nímž je pak Rada Českého rybářského svazu. Kromě Středočechů pod ni ještě spadají Západočeši, Jihočeši, Severočeši, Východočeši, Morava 1, Morava 2 a Praha. Samozřejmě se jedná o samé neziskovky, každá místní organizace je samostatná jednotka s vlastním IČO. Zastřešující orgán nás pouze vede metodicky, ale nedává příkazy, prostě absolutní demokracie.“ 

Pamětník Josef Procházka a jinak nejdéle sloužící hlavní hospodář svazu, plných 52 let: „Ano, to je pravda, předtím jsem dělal zástupce panu Hertusovi. Také jsem byl v 80. letech činný v rybářské stráži. Z té doby mohu jmenovat například kolegu porybného Karla Mlejnka. Jak již bylo krátce nastíněno minule, stavbu našeho současného sídla jsme odsouhlasili na schůzi ještě ve staré kanceláři v ulici J. Fučíka, dnešní Bratří Čapků, a to někdy koncem sedmdesátých let. Tady za Kaňkou se tehdy rozkládala hodně bahnitá louka a k dispozici na porady jsme měli pouze takovou prostou plechovou boudu, která stávala zhruba v místech, kde tady u vrat končí řada garáží. Ještě než jsme se pustili do této stavby, nás čekala jedna velice náročná akce, a to vybagrování Fialáku. Teprve po jejím zvládnutí jsme mohli začít budovat nové sídlo naší místní organizace. Samozřejmě brigádně, ale vždy se sešlo několik desítek členů. Na ten bažír se postupně navezlo hodně tun zeminy. Ona tenkrát probíhala rekonstrukce sídliště, a tak se ten odbagrovaný materiál navozil sem. V následné etapě jsme rovněž odbagrovali rýhy, kde se potom odkrmovali kapříci. To bylo vlastně to první zařízení, které tady na sádkách vzniklo. Zkoušeli jsme i líheň, ale nebyly tu bohužel dobré podmínky k její realizaci.“ 

Jaroslav Hadrava ve věci doplňuje: „Postupně jsme zde vykoupili všechny potřebné okolní pozemky, zavedli jsme sem elektřinu, vodu, plyn a podařilo se vybudovat i slušnou příjezdovou komunikaci, protože tady byla původně hrozná cesta. Myslím, že můžeme s uspokojením konstatovat, že od toho 87. roku tady postupně vyrostl pěkný rybářský areál. Z rybochovných zařízení tu máme dvě rýhy, dvě betonové sádky, jeden náhon, dva planktonové rybníky a dva Dubraviovy rybníčky na vytírání kaprů.“ 

Pamětník Jiří Ježek: „Já jsem přišel do Příbrami v roce 1963 a krátce poté vstoupil do svazu. Ale důkladněji jsem se o rybařinu začal zajímat asi tak v roce 1968. Přečetl jsem hodně odborných knih, kdy mě zajímalo hlavně vše o líhních. Chtěl jsem si to však zkusit v praxi, a proto jsem jezdil po okrese a hledal pro tento účel nějaké příhodné místo. A to jsem pak našel u potůčku ve Stěžově. Zašel jsem za místním mlynářem, jestli bych si tam mohl postavit boudu, kde bych ty rybičky v líhni „dělal“. Nebyl proti, a tak jsem se pustil do díla. V Milíně jsem získal dostatek dřeva ke stavbě, hodně mi v tom snažení pomohl i tehdejší hospodář svazu pan Studnička. Toho dříví byla nakonec plná Tatra. A tak u potůčku vyrostla první dřevěná bouda a s ní i první odchovaní pstruzi na zkoušku. Rady do začátků ohledně správné funkce zařízení mi dával šéf líhně z Tábora pan Janovský. Další zkušenosti jsem sbíral ve státní líhni v Nižboru, kam jsem jezdil pomáhat. Prostě učil jsem se to vše za pochodu. Někdy před rokem 1989 jsme pak zde s kluky ze svazu namísto staré dřevěnky postavili pro umělou líheň zděný domek. V tom nás podpořil i krajský výbor. Ve Stěžově jsem choval ryby až do roku 2001 a jako pstruhový hospodář jsem v podstatě spadal pod hlavního hospodáře svazu Pepíka Procházku. Ročně jsem tam odpracoval nejméně 800 brigádnických hodin. V těch začátcích byly i takové dny, kdy jsem do Stěžova v zimě přijel gázem v pátek odpoledne a domů se vracel v neděli navečer. Přespával jsem na šachtě devatenáctce, protože na té staré boudě nebylo žádné topení. Ale stejně to byly krásné časy, měl jsem tehdy ideály a moc rád na tu dobu vzpomínám. Pak jsem odešel dělat ryby do Německa. Tam to byla krásná pstruhová líheň, ale dřina jako hrom, protože jsem byl jediný zaměstnanec. Po mém odchodu zůstala líheň ve Stěžově asi necelé dva roky prázdná, ale pak tam nastoupili kolegové Cúr a Fedor, pomáhal jim i pan Ježek, a další čtyři roky se jim dařilo, ryby se v tom období vytřely asi třikrát až čtyřikrát.“ 

Jaroslav Hadrava ke vzpomínce Jiřího Ježka dodal následující: „Ta líheň fungovala výborně, svaz chlapům vždy na podzim dodal chovný materiál a výsledky byly opravdu dobré. Nakonec jsme však stěžovskou líheň museli opustit, neboť tam zkolaboval pramen s čistou vodou, prostě vyschl, a tak další činnost zde již neměla smysl, protože pstruzi se mohou odchovávat pouze v biologicky čisté pramenité a nezávadné vodě. Roky byla líheň opuštěná, až stěžovský mlýn koupila nějaká paní z Prahy, nechala ho opravit a po vzájemné dohodě jsme jí prodali i tu naši líheň. S tím, že výtěžek z prodeje budeme investovat do dalšího rybochovného zařízení a do tehdy probíhající stavby nového sídla naší organizace tady v Příbrami za rybníkem Kaňka.“ 

Poslední vzpomínku připojil zřejmě nejdéle „sloužící“ člen MO Josef Švaříček. „Do Příbrami jsem se přestěhoval někdy kolem roku 1960. Tehdy tu zastával výkon rybářské stráže Tonda Havrlík. Já jsem pracoval ve výboru, zajišťoval převážně organizační věci a jeden čas také vykonával funkci místopředsedy. V Příbrami mě tenkrát zaujala hlavně práce s rybářskou mládeží, kterou vedl Petr Doležal. Já jsem se totiž narodil před druhou světovou válkou na Českomoravské vysočině mezi Jihlavou a Třebíčí, a to doslova padesát metrů od řeky, takže od svých osmi let jsem trávil u vody každou volnou chvíli a pozoroval pstruhy, cejny, kapry, podoustve, tlouště a plotice a další. Ten každodenní kontakt s řekou v dětství byl pro mě důležitější než následných 62 roků s rybařinou v dospělosti. V podstatě se už tehdy rozhodlo, jakým směrem se v životě vydám, že rybařina bude hlavním motorem mého konání. Bohužel když jsem se na ta říční místa z dob mladosti dostal nyní po 75 letech, tak ty toky byly mrtvé. A to zabolí, když vidíte na vlastní oči, že se o ně nikdo nestará! Proto moc chválím příbramskou organizaci za práci s dětmi, aby ty již od mladých let získaly správný vztah k vodě, aby u ní prožily krásné chvíle, protože teprve ty zážitky a zkušenosti z nich pak udělají skutečné rybáře!“ 

V posledním díle rybářské trilogie přiblížíme čtenářům činnost úspěšného rybářského kroužku Českého rybářského svazu – místní organizace Příbram. 

Václav Moravec