Před koncem minulého roku probíhaly diskuse a jednání, která nakonec vyústila ve zdražení vodného a stočného. Asi nikdo, kdo je úplně při smyslech, nevítá navyšování platby za cokoliv, co denně potřebuje. Naštěstí nakonec zavládl pragmatický přístup a cena za „kubík“ vody se pohnula směrem vzhůru.

Zkoušeli jste si někdy představit takový „kubík“ vody, metr krychlový H₂O? Kdyby se voda nechovala jako bláznivá a neměla snahu neustále někam téct, mohli bychom si z ní ten „kubík“ uplácat třeba na podlaze v obýváku. Zjistili bychom, že to není úplně malá věc.

Protože žijeme v rozvinuté zemi, považujeme za zcela běžné to, že nám voda regulovatelně vyvěrá na požadovaných místech v našich domácnostech. Na rozdíl od nebohých obyvatel Afriky pro ni nemusíme chodit do kilometry vzdálené louže střežené krokodýly. Nakládáme s ní pak podle libosti. Vypijeme, uvaříme, vypereme v ní prádlo, dáme ji psovi do misky nebo s ní spláchneme toaletu. Bereme to jako samozřejmost a nijak hluboce nedumáme nad tím, jakou cestu voda urazila, než na nás vykoukla z kohoutku. Stejně tak si moc nelámeme hlavu s tím, kam ta špinavá odteče, když nám vírem naposledy zamává po vytažení špuntu z vany.

Za cestou čisté vody k nám a špinavé od nás je ukryto mnoho lidské práce, energie strojů a sofistikované technologie. Každý metr krychlový vody, který někde ve formě deště spadl na zem, musel dotéct do úpravny, kde byl filtrován, čištěn, desinfikován, kontrolován, aby mohl být čerpadly vehnán do vodovodního řadu, kde putoval potrubím přes vodojemy, tlakové stanice, šoupata, kohouty až k nám třeba do kuchyňského dřezu. Odtud odchází kanalizací do stok, přečerpávacích stanic, aby skončil v čistírně odpadních vod, kde je opět filtrován, čištěn, odkalován, hlídán a monitorován, aby mohl za městem vytéct zpátky do přírodního prostředí, aniž by tou špínou, kterou jsme do vody zamíchali, ohrozil jakoukoliv potoční žoužel.

V jednom z nesmrtelných vtipů o Chucku Norrisovi se říká, že dokázal vypít veškerou vodu z vodovodu „na ex“. Je to možná trochu pitomý příměr, ale fakt je ten, že kdybychom se nestarali o všechny ty trubky, roury a kanály, které máme pod nohama, mohlo by se nám také stát, že bychom jednoho dne zase začali chodit s kbelíkem k obecní kašně.

Pozvedněme sklenku čiré vody a připijme všem našim trubkám na zdraví a na dlouhý život…

Mgr. Jan Konvalinka, starosta města