Co přivede kluka ze sídliště ke včelaření a proč u něj vydrží půl století? Co dnes včely ohrožuje víc: úbytek pestré krajiny, změna klimatu, chemie, nebo průmyslové včelaření? Předseda příbramské včelařské organizace Jiří Roub vzpomíná na své začátky, popisuje proměnu včelařství i své zkušenosti s chovem včel a varuje před problémy, které mohou české včely v budoucnu čekat.

 

Jak jste se vlastně dostal ke včelaření?

Oženil jsem se a můj tchán byl včelař. Sice takový nepříliš aktivní, protože včelaření měl spíš jako doplňkovou činnost. Nejvíc ho zajímala auta. Původně byl automechanik, takže auta byla jeho hlavním koníčkem. Když jsem se oženil, bydlel jsem u nich a začal jsem mu pomáhat i se včelami. A protože jsem dostával žihadla a vůbec jsem po nich nenatékal, usoudil, že by ze mě mohl být dobrý včelař. To byl v podstatě začátek všeho.

 

A to je před kolika lety?

Je to padesát let. Ženil jsem se ve čtyřiadvaceti, ale už předtím jsem chodil tchánovi pomáhat.

 

Tchán měl svoje včelstva – kdy jste získal první vy?

Tchán měl svoje včelstva a dostal se k nim prostřednictvím svého příbuzného, svého švagra, který ho ke včelaření přivedl. Byl to včelař z Dlouhé Lhoty. Když mu tchán řekl, že mě získal pro včelaření, přivezl ten člověk včelstva z Dlouhé Lhoty. Dali je do tchánových úlů, které vážily sto kilo. Bez jakéhokoli předchozího upozornění mi je dovezli na zahradu mého čerstvě postaveného rodinného domu ve Zdaboři.

 

Velké překvapení…

Velké překvapení. Řekli mi: „Odteď budeš včelařit.“ A bylo rozhodnuto. Já byl kluk ze sídliště, takže pro mě to byla poměrně velká rána z čistého nebe.

 

Když se včelstva takhle převezou, musejí si na nové prostředí zvykat?

Když člověk převeze včelstva příliš blízko jejich původního stanoviště, začnou se vracet. Na novém místě nezůstanou a vracejí se do původního prostředí. Tady to ale bylo z Dlouhé Lhoty přece jen dost daleko. Takže chvíli kroužily kolem a obveselovaly sousedy. Potom už tohle stanoviště přijaly za své.

 

Jak na to reagovali sousedi?

Zpočátku nijak, protože si jich nevšimli. Až když začali dostávat žihadla, zjistili, že včely mám na svém pozemku. Ukázalo se, že dva nejbližší sousedi jsou alergičtí. Po každém bodnutí je odvezla sanitka do nemocnice a situace začala být opravdu vážná. Tak jsem chtěl po tchánovi, aby si úly vzal zpátky. Jenže on nasadil pozici mrtvého brouka a včely už nechtěl. Nakonec jsem je tedy musel dát do lesa, na nejbližší vhodné místo. A tam s nimi v podstatě včelařím dodnes.

 

Jak tehdy vypadaly úly? Když je srovnáte s dnešními úly, v čem se lišily?

Byly to staré úly, kterým se říkalo budečáky. Byly doma vyrobené a místo lehké slámové výstelky měly obě stěny vyplněné jílem. V podstatě se nedaly uzvednout. Dnes, když se při včelaření jednotlivé části úlu přehazují ze spodní části nahoru a podobně, by něco takového nebylo možné. Podle toho tehdejší způsob včelaření vypadal. Můj tchán se například radoval, že za celou sezonu získal čtyři kila medu ze čtyř včelstev – z každého jedno kilo. Což je z dnešního pohledu v podstatě nepochopitelné.

 

Kolik je to dnes?

Včelařím v moderních tenkostěnných úlech a mám v průměru dvacet kilo medu na včelstvo ročně. Na Příbramsku je průměr necelých třináct kilo.

 

Včelaření se věnujete půlstoletí, takže jste takovým pamětníkem jeho vývoje. Co se za tu dobu změnilo?

Staří včelaři, kteří se včelaření učili před mnoha lety od lidí, kteří byli ještě starší a pamatovali včelaření mezi světovými válkami, mají tendenci držet se zažitých stereotypů. Projevovalo se to i v době, kdy jsem se stal členem včelařské organizace, včelařského spolku v Příbrami.

Mezitím jsem si stačil přečíst několik věcí od moderních, nových včelařů, především od mladších ročníků. A když jsem potom slyšel, co se na schůzích říká, zjistil jsem, že se mluví o věcech, jako kdybychom se dnes domlouvali, jak natočíme němý film. Několikrát jsem se tedy osmělil na schůzích starších včelařů vystoupit. A byl jsem rád, že jsem nedostal po hubě za své kacířské řeči, které jsem tam pronášel.

 

Co dnes obnáší moderní včelařství?

Moderní včelařství přeje tenkostěnným úlům, které byly zvoleny jako nejvhodnější pro praktické použití. V Americe – ve Wisconsinu je největší včelařský výzkumný ústav na světě – před asi deseti lety udělali pokus. Dali zhruba stejně silná, respektive stejně těžká včelstva do různých typů úlů. Některé byly ze skla, jiné z plastu, drátěného pletiva, železa, hliníku, dřeva a z dalších materiálů. Potom celý rok sledovali, jak včelstva v jednotlivých typech úlů přežívají a jak se jim daří. A kupodivu nejlépe přežila ta, která byla nejvíc vystavena okolnímu prostředí.

 

Proč se tak děje?

Včelstva, která byla pevně uzavřená v plastových úlech, případně v úlech z kameniny, betonu nebo oceli, na tom byla na jaře váhově hůř. Přežilo jich také podstatně méně než včelstev, která byla vystavena přímému působení počasí. Samozřejmě v drátěném úlu dnes nikdo včely chovat nebude. Pro praktické použití se ale nejvíc osvědčily tenkostěnné dřevěné úly, kdy stěna má tloušťku asi jeden a půl až dva centimetry. Ty se osvědčily nejlépe.

A když jsem tohle začal prosazovat, velmi jsem se s tím potázal. Ale je to logicky pochopitelné. Staří včelaři v tom včelařili celý život a v sedmdesáti nebo osmdesáti letech už samozřejmě nebudou měnit úly. Jediné, z čeho jsem měl radost, bylo, že se mi podařilo dosáhnout toho, že jsme se jako celá organizace sjednotili na jednotné československé míře. Říká se jí Adamcova míra, podle jejího vynálezce, a má rozměry 24 × 39 centimetrů.

Do té doby tady včelaři používali různé rozměry rámků a byly s tím problémy při vytáčení medu, protože medomety už na ty prastaré míry nebyly stavěné. Plásty z rámků vypadávaly a podobně. Takže jsme kdysi, to už jsem byl předsedou, nakoupili pro organizaci přířezy na tuto míru a včelaři si potom úly upravovali podle nich. Dnes máme jako příbramská organizace jednotnou míru plástů. Proto také, když nakupujeme pro organizaci mezistěny, na kterých včely stavějí nové plásty, nemáme problém kupovat pro někoho jeden rozměr, pro někoho jiný a podobně.

 

Příbramská organizace je největší v rámci Středočeského kraje. Proč tomu tak je?

To se pouštíme hluboko do historie. Když se naše organizace jako příbramská Včelařská jednota zakládala jako zájmový spolek, bylo něco takového velmi žádoucí. Každý vlastenec měl být členem nějakého českého spolku. Za vznikem jednoty stojí příbramský hostinský a obchodník Emanuel Mácha a krupař Hynek Cvrk. Na jaře 1881 se na učiněnou výzvu k založení jednoty přihlásilo 130 zájemců, včelařů i nevčelařů z Příbrami a širokého okolí, a to od Rožmitálu západně od Příbrami až po Krásnou Horu. Zájemci z Jinec byli nejdále směrem na sever a nejjižněji byli včelaři z obce Drahenice. Z toho je patrné, že historicky tu byl o včelařství velký zájem, který s různými peripetiemi přetrval v podstatě až doposud.

 

Kolik dnes příbramská organizace zahrnuje členů?

To číslo se každoročně proměňuje. Někteří lidé umírají, přicházejí noví a pohybuje se to zhruba mezi sto dvaceti a sto padesáti členy.

 

Vedete oddíl mladých včelařů. Kolik máte dětí?

Průběžně včelaříme už zhruba pětadvacet let a každoročně máme kolem deseti až dvanácti dětí. Samozřejmě některé přijdou, jiné odejdou. Včelařit z nich ale tady v Příbrami začalo, vzhledem k tomu počtu, poměrně málo. Většinou totiž začnou včelařit děti z okolních vesnic. Když chodí do včelařského kroužku děti ze sídliště, tak kde to potom mohou rozvíjet? Nicméně vědomosti, které jsme jim dostali do hlaviček, se snad jednou zúročí.

 

Přivedou je ke včelaření rodiče nebo prarodiče?

Když jsou to děti z vesnic, tak jsem se obvykle na rodičovských schůzkách setkával s rodiči nebo prarodiči, kteří mě vyhledali. Dost často mi i děkovali a říkali, že chtějí, aby dítě ve včelaření pokračovalo, a že mají někde na půdě staré včelařské věci. Vždycky to dopadlo tak, že jsem jim řekl, ať to vyfotí a pošlou mi to. Já jim potom řeknu, co se z toho ještě dá použít a co už bude potřeba koupit nové. Rodiče se do toho většinou příliš nehrnou, ale prarodiče byli ochotní investovat svůj skromný důchod do toho, aby vnouče začalo včelařit.

 

Když se tomu začnou věnovat třeba v sedmi, deseti nebo dvanácti letech, kolik z nich u toho vydrží i později?

Já to bohužel nemůžu přesně zkontrolovat. Těch, kteří odešli z deváté třídy a začali skutečně včelařit, bylo velmi málo. Ti se dali spočítat, řekněme, do dvaceti. Samozřejmě za podpory rodičů. Stávalo se, že si to rodiče vzali za své a že je včelaření také chytlo. Pak jsem ale zjistil z včelařského tisku, z časopisu Včelařství, že spousta z nich, kteří nastoupili na střední zemědělské školy, si vybrala obory, kde se právě věnovali i včelařství. A ti také začali včelařit. Dokonce někteří z těch, kteří absolvovali včelařský kroužek a potom šli na veterinární obory na středních školách, soutěžili v rámci středoškolských kol Zlaté včely.

 

Co je Zlatá včela?

Zlatá včela je celostátní soutěž pro děti z včelařských kroužků. Soutěží mezi sebou děti ze všech krajů a nejlepší z nich se potom probojují až do ústředního kola. Tam se také ukáže, jak se jednotlivé kroužky vyvíjejí. My jsme se kdysi do ústředního kola také probojovali, ale bohužel jen jednou. Děti, které tam tehdy byly, jsou dnes včelaři. A jedna zajímavá věc – Zlatá včela byla mezinárodní včelařskou společností vyhodnocena jako jeden z nejlepších programů svého druhu na celém světě. Československo, a později Česká republika, bylo tehdy hodnoceno jako jedna ze zemí, které se dětem v oboru včelařství věnují nejlépe.

 

Kam se podle vás bude obor dál vyvíjet?

Bohužel Evropská unie, ekonomická situace a další podobné tlaky směřují k tomu, aby se z těch zájemců stali soukromí včelaři-podnikatelé, založili si včelařské provozy a vyráběli na moderních plnicích linkách. Vyráběli med, ale to už není takové to romantické, klasické včelaření. To už je průmysl. Bohužel mám takový dojem, že právě k tomu to směřuje. Až tady vymřou generace starých včelařů, malovčelařů, začne se podle mě prosazovat právě tenhle trend.

 

Jaký je rozdíl mezi malovčelařem a velkovčelařem?

Velkovčelař je člověk, který má nad sto včelstev. Malovčelař má do nějakých dvaceti až třiceti včelstev, potom je střední včelař, který má do sta včelstev. U některých podnikatelů se zjistilo, že aby zvýšili obrat, falšují med různými sirupy a podobnými látkami. A to je nebezpečí, které z tohoto trendu hrozí. Náš med byl vyhodnocen jako jeden z nejlepších právě proto, že pochází od malovčelařů, kteří nemají prostředky ani vybavení na to, aby ho nějak falšovali. Prostě ho prodají takový, jaký ho mají, do výkupu.

Na mezinárodní burze medu v Kitzbühelu se náš med vždycky bezezbytku prodá. Nikdy v něm díky našim metodám léčení nebyla zjištěna rezidua. Takže i kdybychom ho vyprodukovali desetkrát tolik, což je při tomhle způsobu malovčelaření prakticky nemožné, vždycky ho spolehlivě prodáme. Naopak tam jsou naprosto neprodejné čínské, brazilské nebo ukrajinské medy, u kterých se podle mých informací objevují případy falšování kukuřičnými sirupy a používání antibiotik.

 

Pozná něco takového běžný spotřebitel?

Samozřejmě. Když přijdete do obchodu a vidíte sklenici medu, která je plná nějakého řídkého roztoku a uvnitř je chuchvalec něčeho zcukernatělého, je to úplně jasné. Ta zcukernatělá koule je med a to, co je kolem, je náhražkový sirup. Takhle se to dá poznat.

 

Jak se vyvíjí včelařství v kontextu měnícího se životního prostředí?

Bohužel ubývá včelařů, ubývá včelstev a ubývá také půdy nebo rostlinstva, které mohou včely využívat. Naše republika podléhá rozvoji průmyslu, který zabírá čím dál větší plochy, kde dříve byly úživné prostory pro včely. Tohle je holý fakt.

 

A co jsou nejlepší úživné prostory pro včely?

Neobhospodařovaná půda. Ať tam rostou bodláky, pampelišky nebo cokoliv jiného. Mohou tam být keře hlohu, šípku, zkrátka cokoliv, co nikdo nechce a co z ekonomického hlediska nemá žádný význam. A právě tohle je pro včely nejlepší.

 

Když se tedy mluví o tom, že řepka tím, že kvete brzy, může být pro včely potravou v časném období, je to pravda?

To, že řepka kvete v časném období, je poněkud zavádějící informace. Nejdůležitější jsou v časném období pro včely dřeviny, jako je olše lepkavá, bříza, líska a další stromy, které začínají jako první vytvářet pyl. Na jaře je pro včely nejdůležitější získat pyl a vodu pro rozvoj nové generace. Mladé včelky jsou totiž krmeny právě pylem. Mohou mít ještě zásoby cukru, které jim dal včelař, ale pro vývoj nové generace to nestačí. Potřebují pyl. V něm je řada bílkovin, aminokyselin a dalších látek, které tělo včely potřebuje k vývoji. A ty řeči, že někde to vypadá jako v Rusku, samá bříza, ty odsuzuji. Vím, že pro včely je na jaře bříza nezastupitelná, ale protože je větrosnubná, produkuje obrovské množství pylu a vítr ho rozpráší do všech stran.

 

Biodiverzita v krajině tedy prospívá i včelám? Remízky, různorodá krajina…

Samozřejmě. Nechat krajinu takovou, jaká je, a nechat ji přirozeně se vyvíjet, třeba jako prales – nebo jako nějakou původní savanu, to je jedno – je pro včely nejlepší.

 

V Americe už dnes existují celé podnikatelské systémy, kdy se včelstva převážejí na pole, protože tam kvůli pesticidům a dalším vlivům včely prakticky nemají co opylovat. Jak se na tenhle systém díváte?

Tak teď jste mi nahrál. Tenhle systém nazývám „včelařská nucená práce“. Ne pro včelaře, ale pro včely. Konzument se neptá, kde se to vezme, prostě něco chce. Když chtějí mít Američané například spoustu pražených mandlí, aby je mohli zobat ke svým drinkům, mají kilometrové lány mandloní. Včelaři, kteří tam už včelaří v průmyslovém měřítku, dovezou na kamionech včely. A mají ještě přívěs, na kterém je vysokozdvižný vozík. Ten potom úly po paletách – ne jeden úl po druhém – sundává a rozmísťuje je na určitá místa. Třeba deset úlů, potom popojedou o kilometr dál, tam složí dalších deset a celý, já nevím, deset kilometrů dlouhý lán takhle obsadí včelami. Nechají je tam čtrnáct dní, aby opylovaly mandloně. Když začnou odkvétat a je jasné, že byly opylovány a začínají se tvořit plody, včely zase v noci, když jsou zalezlé, zavřou, naloží zpátky na náklaďák a odvezou je třeba o tři tisíce kilometrů dál, kde je pro změnu pole jahod.

 

Co se včelami dělají změny klimatu nebo exhalace v prostředí?

Tak v tomhle směru už výzkum probíhá, ale je v rané fázi. Začal někdy před deseti lety, současně s výraznými projevy oteplováním klimatu. Předtím se například zkoumalo, jestli mobilní telefony nenarušují orientaci včel. Občas se objeví takovéto teorie. Bylo to v souvislosti se syndromem CCD (colaps colony disorder; syndrom mizení včelstev – pozn. red.).

 

Co to je?

To je ztráta orientace včel. Poprvé se to objevilo v Americe, když tam včelstva začala kvůli tomuto syndromu hromadně hynout napříč celou zemí – od Aljašky a Kanady až někam dolů k Texasu, přes Minnesotu, Alabamu a další státy. Začala vymírat včelstva a nikdo nevěděl, čím to je. Tady u nás, když zjistili podrobnosti ve výzkumném ústavu, řekli úplně jasně, že to souvisí s jednodruhovou skladbou. V Americe to sváděli na signály mobilních telefonů, které údajně zabraňovaly včelstvům vracet se do úlu a podobně. Tady byl ve výzkumném ústavu udělaný pokus, při kterém rozestavěli telefony kolem úlu a pustili tam signál, takže telefony vlastně pořád volaly. A vůbec nic se nestalo. Tohle byl syndrom CCD, který Američané původně označili za příčinu úhynu včelstev.

 

Vraťme se k těm změnám životního prostředí…

Zatím je nejlepším evropským střediskem, kde se uchovávají kvalitní včely, Kraňsko. Nachází se v dnešním Slovinsku, kde je uzavřené horské údolí s různými bariérami, aby se tam nedostal cizí druh. Uchovávají kvalitní evropské včely a potom se matky, plemenivo a podobně rozvážejí do celé Evropy. Ale zjišťuje se, že tahle kraňská včela, která se dnes vlastně dá nazvat celoevropskou, začíná tímto horkem trpět. Výzkumníci se začínají poohlížet po takzvané zlaté indické včele, která je na tyhle teploty zvyklá.

A ti, kteří to prosazují, mají v ruce obrovský argument. Zlatá včela indická si umí poradit s invazí roztoče Varroa jacobsoni, který naše včely trápí. Kraňská včela si s ním víceméně moc poradit neumí. Musíme jí pomáhat chemií, a to není dobře.

Když u zlaté indické včely dosáhnou teploty nějakých pětatřiceti až čtyřiceti stupňů, už to v úlu nemohou vydržet. Vyletí ven a roj se někde pohybuje se svou matkou. Roztoč ale nesnáší teploty nad nějakých šestatřicet stupňů. V tom horku z nich všichni roztoči spadají a včelstvo se vrátí do úlu zcela uzdravené.

 

Před dvěma lety se ve veřejném prostoru hodně řešila sršeň asijská. Je to ještě aktuální, nebo problém odezněl?

Ne, ne, je to pořád aktuální. Naše sršeň obecná je proti ní slabá. Sršeň asijská, která se od ní liší tím, že je na rozdíl od našich žlutých sršní celá do oranžova, získává v místech, kde se objeví, převahu. Naši odborníci to sledují a snaží se přijímat opatření. Našli i nějaký feromonový prostředek, který sršně asijské láká do určitého hnízda, a když se slétnou, jsou potom zlikvidovány.

Tohle všechno nás samozřejmě trápí, ale ještě daleko víc nás trápí, aby nedošlo k invazi takzvaného leskáčka úlového. Latinsky se jmenuje Aethina tumida a podobá se chrobákovi. Má zeleno-bronzově lesklá křídla a je to otesánek, který, když se dostane do úlu, sežere úplně všechno kromě kovu.

 

Dá se likvidovat?

Zlikvidovat ho je obrovský problém, protože samice nechá svůj jednoroční rod v podstatě uhynout a sama se zavrtá půl metru pod zem. Na jaře zase vyleze, založí novou kolonii a napadne další úly. To je podle mě největší nepřítel. S asijskou sršní, když se někde usídlí, už ta hnízda poznáme a umíme je odstranit. Ale tenhle leskáček úlový, to je šílený problém.

Stanislav D. Břeň

Jiří Roub

Jiří Roub je předsedou příbramské organizace Českého svazu včelařů. Kromě vedení organizace, která podle jeho slov hledá nového předsedu, se věnuje také přípravě mladých včelařů v rámci zdejšího oddílu mladých včelařů. Před odchodem do penze působil jako středoškolský pedagog.