V případě životních karambolů a peripetií si u některých lidí můžeme říci, že je měli vepsané v osudu. Příběh Františka Fürsta, nebo Fiřta z konce 19. století, který vyrůstal v příbramské hornické rodině, toto rčení naplňuje beze zbytku.

V dubnu 1721 vyhověl příbramský magistrát požadavku svého šichtmistra Matěje Alise, postoupil mu k jeho mlýnu stojícímu pod Novým rybníkem a pod Kaňkou várku piva a povolil mu u něj zřídit šenkovnu. Kolem mlýnské usedlosti s flusárnou, rozkládající se na lukrativním místě mezi Milínskou a Březnickou silnicí, totiž ročně proudily tisíce poutníků na Svatou Horu. Jako připomínka biblického místa, kde se zjevil Kristus, byl nový zájezdní hostinec nazván Emauzy.

Hospoda Emauzy a život na Flusárně

V následujících desetiletích usedlost několikrát změnila své majitele, přičemž hospoda Emauzy byla oddělena jako samostatná nemovitost. V dubnu 1805 hospodu s poli a loukami, s právem vařit pivo, s flusárenským a jiným příslušenstvím koupili za 4900 zl. Martin a Magdalena Klaudovi. Po nich ji zdědil jejich syn Jan Klauda. 

Mlýn s mnoha polnostmi a také už i s flusárnou koupili při exekuční dražbě v září 1873 za 17 800 zl. Václav a Aloisie Nebeských. Tento majetek postoupili v rámci svatební smlouvy svému synovi Václavovi Kobylkovi – Nebeskému a jeho nastávající manželce Emilii Klaudové, které slíbili její rodiče Jan a Antonie Klaudovi svou hospodu zvanou už jen Flusárna i s poli a loukami. Tak se obě části usedlosti zase ocitly v rukou téhož majitele. Novomanželé se odstěhovali a mlýn pronajali. V hospodě zůstali bydlet Emiliini rodiče, kteří další prostory rozlehlé usedlosti pronajímali jako byty. Kromě nich tam žilo šest rodin, z toho čtyři hornické s několika dětmi.

Václav Kobylka – Nebeský zemřel v roce 1888 a vdova Emilie Nebeská s dětmi se pak v hospodářství na Flusárně usídlila. Byty horníkům a jiným pracujícím lidem pronajímala dál. Nájemníci se poměrně často střídali. Rozlehlá usedlost byla obklopena zahradou, poli, loukami a lesy, které byly cílem toulek Příbramských včetně dospívající mládeže.

Zplnoletit před svatbou

Během školního roku 1893 se do sousední ulice Nad Kaňkou č. p. 173/III přestěhovala rodina Fiřtových či Fürstových, jak se nechali zapisovat do některých dokumentů. Otec František byl stejně jako jeho dědeček horníkem a pocházel z osady Cihelna u Drásova. Byl prohlášen za neschopného vojenské služby, ale přijat do práce k hornímu závodu, který mu coby horníkovi vydal na podzim 1881 povolení ke sňatku. Tehdy jednadvacetiletý František Fiřt se musel nechat zplnoletit, aby se mohl oženit s Marií Matějkovou pocházející z Ostrova, která byla o čtyři roky starší a ve vysokém stupni těhotenství. 

Jejich prvorozený syn František přišel na svět měsíc po svatbě, 20. prosince 1881 v Cihelně, kde se o tři roky později narodil také jeho bratr Josef. V roce 1888 přibyl do rodiny syn Antonín. Asi roku 1890 se rodiče Fiřtovi rozhodli i s dětmi přesídlit do Příbrami, protože z Cihelny to měl otec rodiny do práce asi 9 km a bylo pohodlnější bydlet blíž. Podobně jako mnoho dalších chudých hornických rodin se Fiřtovi ve městě několikrát stěhovali z podnájmu do podnájmu. V roce 1890 se jim v Příbrami narodila dcera Anna a v roce 1893 Marie.

338 neomluvených hodin a sedm nedostatečných

V září 1890 začal nejstarší syn František zapsaný jako Fürst místo obecné školy v Dubně navštěvovat pětitřídní chlapeckou obecnou školu v Příbrami. Když jako dvanáctiletý nastoupil do čtvrté třídy, do které bylo zapsáno 105 chlapců (měla několik oddělení), Fürstovi ještě bydleli na dolejším konci Mariánské ulice. Přestěhování do sousedství Flusárny se Františkovi asi líbilo, protože podle zápisu v třídním katalogu rád chodil za školu a kouřil. Ve školním roce 1893/94 byl třídním rekordmanem – měl 338 neomluvených hodin a na závěrečném vysvědčení si odnesl kromě dvou trojek (ze zpěvu a tělocviku) a čtyř čtyřek sedm nedostatečných. 

K tomu je třeba uvést, že příčinou Františkova lajdáctví rozhodně nebyl hornický původ. Měl několik spolužáků z hornických nebo řemeslnických rodin, kteří dostali dvě nebo tři pětky, několik chlapců mělo průměrné výsledky a jeho další spolužáci z havířských rodin patřili mezi premianty.

Dovolil si na záchod, a už nepřišel

František Fürst ovšem nebyl zdaleka jediný, kdo svým chováním vyváděl z míry svého třídního Antonína Bosáčka a další učitele, kteří u dalších chlapců poznamenali do třídního katalogu například toto: „Nemá hudebního sluchu. K tělocviku neschopen – má chromé nohy. Vybírá ptáčata, lže. Velmi vzdorovitý, odmlouvá. Koktá. Partykuje (vzájemně si bez vědomí rodičů vyměňuje se spolužáky věci – pozn. aut.). Házel po stařeně kamením a koulemi. Kradl. Házel bláto oknem do školy. Pere se. Nenechává spolužáky na pokoji. Zúčastnil se krádeže růží. Žebrá na Svaté Hoře – jeho otec zahynul při důlní katastrofě 1892. Krátkozraký. Nedoslýchá. Dovolil si v 9 hodin na záchod, a už nepřišel. Mluví neslušné věci.“   

O prázdninách, dne 22. července 1894, se vydal František Fürst do haťského lesa na houby. V tu dobu honil zvěř v poli u tohoto lesa příbramský obchodník s koloniálním zbožím Moritz Adler, který odlétnuvším brokem nic netušícího hocha postřelil. Otec nechal raněného chlapce vyšetřit lékařem a podal na neprozřetelného střelce oznámení okresnímu soudu v Příbrami. Začalo Adlerovo několikaměsíční vyšetřování. 

Zranění nebylo vážné a František Fürst se uzdravil. Dne 5. září 1894 ve čtyři hodiny odpoledne si hrál u mlýna Na Flusárně se svými kamarády Josefem Hertlem, synem hornické vdovy, která se starala o několik dětí, a s Františkem Míkou, synem horníka. V altánu na zahradě Flusárny našel František Míka patronu z flobertky – malé brokovnice na ptáky. Vytrousil ji tam Eduard Žemla z Prahy, který byl na Flusárně na návštěvě u své švagrové Emilie Nebeské. Ve volných chvílích totiž střílel mlsné vrabce, pochutnávající si na ovoci v zahradě.

Druhý výstřel byl už fatální

Josef Hertl vyrval Františku Míkovi nalezenou patronu z rukou, protože chtěl pro legraci postrašit Františka Fürsta. Přinesl z mlýnice flobertku, kterou před očima obou chlapců nabil nalezenou patronou. Zbraň na Františka Fürsta namířil a vystřelil. Střela prorazila chlapci oděv, vnikla mu do těla pod levou lopatku a projela levou stranou plic. Josef Hertl svého kamaráda z lehkomyslnosti zabil. 

Městský fyzik MUDr. Bedřich Heinrich provedl druhý den pitvu chlapcova těla. Shledal, že rána byla smrtelná, a jako příčinu smrti stanovil zakrvácení následkem zastřelení. František Fiřt – tak je zapsán v matrice zemřelých – byl pohřben 7. září 1894 na příbramském hřbitově do hrobu bez čísla a jeho rodiče za pohřeb coby chudí nic neplatili. 

Proti Josefu Hertlovi bylo zahájeno vyšetřování pro zabití výstřelem, které bylo později rozšířeno i na Eduarda Žemlu. Spis byl předán Zemskému soudu coby trestnímu soudu v Praze a vyšetřování se vleklo několik měsíců. Rozsudek se však nedochoval. 

Fürstovi v Příbrami zůstali a opět několikrát změnili bydliště. Po čase se jejich další syn Josef stal sklepníkem a odstěhoval se do Brandýsa nad Labem. Dcera Anna přesídlila do Prahy, kde byla krámskou služkou. Josefa se učila krejčovou a odešla také do Prahy stejně jako bratr Antonín, který tam byl čeledínem a roku 1908 se v Praze zastřelil. Téhož roku zemřela v Příbrami i jejich matka. Ovdovělý otec se znovu oženil. Jeho syn Bohumil z druhého manželství byl o 29 let mladší než jeho nešťastný nejstarší a nevlastní bratr František. Snad mu sudičky určily lepší osud. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram