Fotograf Ondřej Přibyl a sochař Jakub Grec společně představují svou tvorbu do 16. listopadu v Galerii Františka Drtikola Příbram. Výstava s názvem Rastry, stíny, objemy je vyústěním spolupráce dvou autorů, kteří se prostřednictvím svého dominantního vyjadřovacího prostředku – sochy a fotografie – pokoušejí uchopit téma nazírání světa, nahlédnout to, co zůstává skryto pohledu, jenž nedokáže proniknout pod povrch hmotné reality, a pojmenovat nemožnost spatřit svět cele a naráz.

Mohl by každý z vás krátce představit sebe a svou tvorbu?

O. P.: Zřetelně to cítím tak, že jsem do značné míry definován právě svou tvorbou a má tvorba mě definuje možná víc, než definuji já svou tvorbu. Nicméně tedy – zabývám se především snahou ilustrovat své úvahy o světě a o naší existenci v něm, v současnosti zejména pomocí média fotografie. Fotografie pro mě stále ještě představuje sice komplikovaný, ale v mnoha ohledech nenahraditelný nástroj k vyjádření, který je jedinečný právě tím, že vše vyfotografované, fotograficky zachycené, muselo nějakým způsobem existovat, fyzicky se vyskytovat v našem hmotném světě. Jednou z motivací mé činnosti je přinést divákovi podnět k úvaze, třeba právě o jeho vztahu ke světu, o jeho vnímání a bytí.

J. G.: Když se podívám do zrcadla, tak vidím odraz člověka, který je smířen s odžitými roky. Uvědomuji si skutečnost, pomíjivost a konečnost. Dělám mnoho chyb. S odstupem mohu říci, že některé mi i pomohly a jiné si v sobě nesu jako závaží. Ale představit se si představuji jako někoho před stavem, o kterém zatím nic nevíme. Takže můj stav je dlouhodobě spjatý s činností, kterou jsem si vybral a v které jsem se našel. Stále mi dělá problém to určující názvosloví. Má práce je spíš výpovědí. Snažím se zprostředkovat možnosti vidění. Zhmotnit představy a úvahy.

Tvorba vás obou je formálně postavena každá (alespoň zdánlivě) na dosti jiném základě. Co je ve vašich dílech oním „nejmenším společným jmenovatelem“?

O. P.: Možná by se zde nabízelo mluvit například o křehkých Jakubových odlitcích – zachycení těžko uchopitelných vnitřních objemů mikrotenových sáčků v souvislosti s mým často zdůrazňovaným přístupem k fotografii jakožto k otisku a stopě. Společným rysem je také jistý druh úspornosti.
Ale opět nám to přijde jako možná příliš zjednodušující a pouze formální pohled. O čem však nepochybujeme, je náš velmi podobný přístup k tvorbě a k umění obecně, což pro naši spolupráci na výstavě Rastry, stíny, objemy považujeme za podstatné. Avšak to, v čem se samotné naše práce setkávají, protínají a doufám i doplňují, nakonec myslím v plné šíři ukáže právě až tato výstava. Ostatně je to naše první velká spolupráce, jakkoliv o sobě oba víme už od studií na UMPRUM.

Z kontextu vyplývá, že vzájemné setkávání (nejen výstavní) různých technik a přístupů k tvorbě je pro vás důležité? Co vám takové „mezioborové“ setkání přináší?

O. P.: Právě jeden z možných přístupů k tvorbě je pokoušet se dané téma zasáhnout z rozdílných úhlů, ohledávat ho různými způsoby, nahlížet na něj z více stran. Výsledky se pak v ideálním případě mohou doplňovat a posilovat, celkový obraz pak může být širší a hlubší. Ale s Jakubem si myslím dobře rozumíme a naše přístupy nijak zásadně rozdílné nejsou, jen se lišíme zvolenými prostředky. Tedy úplně jednoduše – věřím, že výstava, kde se setkávají obraz a objekt, může přinést divákovi silnější zážitek a vystavené věci se mohou navzájem významně podpořit ve svém vyznění.

J. G.: Koncepce výstavy obsahuje i přímé reakce děl či korelace. Intenzivní diskuse a setkávání daly vzniknout i objektům a fotografiím přímo pro příbramskou výstavu. Myslím si, že vědomé propojení dvou medií a dvou autorských přístupů nemá, v našem případě, co dělat s kontrastem nebo konkurencí či pouhým využitím prostoru. Naší představou je učinit pokus o jednotu s autorskými odstíny.

Zmínili jsme název výstavy. Není třeba prozradit vše, ale přeci jen, čeho jsou ony „rastry, stíny a objemy“ metaforou?

O. P.: Asi to není tak sofistikované, jak by to mohlo vypadat, nicméně možných vysvětlení tohoto názvu je víc. Třeba často pracuji s technikou fotogramu, tedy se zachycením vrženého stínu na fotografický materiál. Rastr zde naopak spíš než odkaz k rastru tiskovému představuje metaforu nějaké myšlené mřížky, schématu, ve kterém se pohybujeme a kterým jsme omezeni, rozpad šedé plochy na černé body v bílém poli...

J. G.: Zajímá mě téma objemu a prázdnoty. Moje diplomová práce Modely stínů byla pro mě dost určující a v podstatě se k ní obloukem vracím. Samozřejmě s jinou zkušeností a jiným přístupem. Musím říci, že od začátku název neberu jako metaforu. Není libretem, ale vyjadřuje v obecné rovině tematický okruh zájmu.

Vaše práce se bytostně dotýkají současného světa. Oba se snažíte reflektovat zcela aktuální situaci a problémy člověka první třetiny 21. století. Přitom ale oba používáte relativně klasických vyjadřovacích prostředků. V čem je pro vás pnutí mezi klasickou formou a „obsahy“ a otázkami současnosti zajímavé a nosné?

O. P.: Jednou z hypotéz je, že se o současných tématech a problémech lépe mluví klasickým jazykem, který poskytuje od toho „současného“ větší odstup a dokonce nabízí možné poznání, že se nic až tak nového neděje. Ale fotografie je klasický vyjadřovací prostředek opravdu jen relativně a myslím, že mnoho našich současných problémů přímo pramení z jejího vynálezu, respektive z okamžiku, kdy se fotografie stala elektromagnetickou a digitální. Tento vynález proměnil vnímání světa, přinejmenším stál na počátku této proměny. A k pochopení epidemie je vždy nejlepší podrobit pitvě pacienta nula. Z určitého pohledu je pro mě daguerrotypie právě takovým pacientem – zkoumaným objektem a referenčním bodem.

J. G.: Nejsem si jist, jestli se dotýkají současného světa, kromě toho, že v něm vznikají. Témata, kterým se věnuji, jsou pro mě mimočasová. Jsou soukromým exkurzem do nejisté hlubiny či výšiny nebo naopak do spletitých tenat. Blíže mám k tomu, co bylo, než k tomu, co bude. Dnes je složité určit i ony hranice klasické formy, ale přidržím-li se obecného povědomí, tak mně poskytuje stabilní rámec, který však může být překročen. A tím může vzniknout jiný obsah. Pracuji s tím, co umím.

Říká se, že všichni stavíme na ramenou obrů. Kdo ovlivnil vaši práci, pohled na svět a na umění?

O. P.: Po mé předchozí odpovědi nemohu říct nic jiného, než že to byl Joseph Nicéphore Niépce, autor první fotografie, a samozřejmě Louis-Jacques-Mandé Daguerre a William Henry Fox Talbot, jakož i další otcové tohoto nanejvýš problematického média. Svou tvorbou se k nim vědomě nijak neodkazuji, ale o tom, že jsme já a my všichni jejich činy silně ovlivněni, nemůže být sporu. Ale vím, na co se ptáte, a je pro mě velmi těžké jmenovat. Vždy jsou to spíš jednotlivé činy, jednotlivá díla, rysy osobnosti a vlastnosti, ke kterým vzhlížím než celý jeden konkrétní jedinec. Pokud bych ale opravdu jmenovat musel, tak pro dnešek říkám Joseph Beuys a uvidím, kdo to bude zítra.

J. G.: Usazují se ve mně různé informace a přístupy. Setkal jsem se a spolupracoval se sochaři a vždy ve mně něco ulpělo. Technologie, přístup, zkušenost. A z těch sedimentů asi stále dozrávám. Živím se restaurováním a tam různé umělecké postupy také mohu sledovat. Tvorbou se asi přímo na nikoho neodkazuji. Velmi důležitý je pro mě již od střední školy Otto Gutfreund.

Tvoříte v pevněji definovaných celcích (tematických i časových) nebo vnímáte svou práci spíše jako neustálé přidávání dílčích jednotlivostí do velkého celku vašeho díla?

O. P.: Dřív jsem svoji práci bral spíš po těch jasně vymezených celcích, které na sebe navazovaly jen velmi zřídka. Už dlouhou dobu to ale vnímám spíš jako průběžné navazování témat do jedné velké skládačky souvislé práce. Vůbec mi nevadí vystavit patnáct let starou věc s něčím, co jsem dokončil včera, a udělá mi radost, když se to podaří a vidím, jak se navzájem doplňují.

J. G.: Mám témata, ke kterým se vracím. Vytvářím malé „rodiny“, ale většinou rozvíjím jednotlivost do fáze, kdy už si myslím, že se opakuji.

Na čem pracujete v současnosti?

O. P.: Zrovna teď je taková fáze dotahování – výstava Rastry, stíny objemy a kniha Tunelové vidění. A nejsem si ještě úplně jist pokračováním, mám toho v hlavě víc a bude nutné si vybrat. Ostatně jako ve všem. A přemýšlím, zda cítím nějaký předěl, bilanci. Ale možná se mi to jenom zdá.

J. G.: Stěžejní byla a je práce na příbramské výstavě. Souběžně dokončuji ilustrace do bibliofilského vydání knihy Mladočovské Jericho od Jana Boštíka. Na příští rok připravuji dvě pamětní realizace.

Magda Danel
Galerie Františka Drtikola Příbram