Na území Příbrami je rozeseto mnoho významných, ale i méně cenných uměleckých děl. Jde především o sochy a plastiky, ale také o fontány apod., které jsou většinou ve správě města. Péči o ně zajišťuje Odbor správy majetku nebo Správa hřbitova Technických služeb města Příbrami. Ve veřejném prostoru můžeme nalézt i díla soukromá nebo opuštěná.

V minulosti byly sochy nejen v Příbrami instalovány především účelově v souvislosti s historickými událostmi či s výstavbami nových budov nebo čtvrtí. „Na údržbu se však zapomínalo a některé sochy to nepřežily. Jiné byly přestěhovány či uloženy do depozita. Radnice se musí o ty městské starat a platit za jejich údržbu a opravy. A také to dělá. Opravuje, nechává čistit či restaurovat, ale se zubem času v patách,“ uvedla příbramská místostarostka Zorka Brožíková. 

Pokud by se Příbram rozhodla renovovat všechny sochy a plastiky naráz, nevystačil by na to roční městský rozpočet. „Přestože byly v minulých letech položeny základy pasportu městských uměleckých děl, je třeba ho doplnit pohledem dalších odborníků, stanovit kritéria posuzování jejich stavu, nastavit systém péče o kulturní památky, funerální díla, stanovit systém spolupráce města s externími subjekty a zaměřit se také na využívání dotačních titulů z veřejných zdrojů,“ upozornila Zorka Brožíková. 

Za tím účelem zahájila v květnu 2021 pod patronací místostarostky činnost pracovní skupina s označením Sochy, jejímiž stálými členy jsou dotčení zaměstnanci městského úřadu a odborníci z oblasti historie, umění a architektury. „Členové pracovní skupiny nyní rozkrývají strukturu, souvislosti a možnosti péče o uvedená díla. V souladu s platnou legislativou připravují směrnici a metodický pokyn pro nastavení systému péče o dotčená díla tak, aby se v budoucnosti dostala do stavu, kdy by se nemusely řešit akutní havárie a práce se mohly soustřeďovat na preventivní konzervování a restaurování, tedy tak, aby se haváriím a destrukcím naopak předcházelo,“ dodala místostarostka.

Dokážou města docenit odkaz generací sochařů?

Do konce listopadu 2021 probíhala v městské Galerii Františka Drtikola výstava, která přiblížila mnohé sochy a plastiky, které se nacházejí na různých místech Příbrami a jež vznikaly po roce 1945. Návštěvníci se mohli seznámit s osudy soch a více se dozvědět o jejich autorech a autorkách. 

V předmluvě k výstavě stálo: V Československu od roku 1965 do roku 1991 platil tzv. čtyřprocentní zákon, což znamenalo, že na „výzdobu“ veřejného prostoru byla povinně alokována čtyři procenta z rozpočtu každé veřejné stavby. Vzniklo tak obrovské množství výtvarných děl, která byla většinou komponována jako integrální součást architektury. Po jeho zrušení nebyl nahrazen jiným systémovým nástrojem pro podporu umění ve veřejném prostoru. Od začátku 90. let však tyto novodobé plastiky z měst mizí a situace se příliš nelepší. 

Sochy ve veřejném prostoru po roce 1945 jsou často spojovány se socialistickou ideologií a normalizací a nesou stigma doby, přestože mnoho z nich vytvořili renomovaní umělci ve stylu realismu, moderny nebo abstraktního umění. Městské správy i veřejnost proto dlouho nedoceňovali umění z tohoto období, které vedle výtvarných kvalit má již i historickou hodnotu, a stále se k němu přistupuje mírně řečeno necitlivě. Trpí nejen obyčejným vandalstvím, jako je posprejování, ničení či jejich krádeží, ale také špatnou revitalizací stavebníků, kteří je radši odstraní, než je zrestaurovali a udržovali. 

I v Příbrami se ve veřejném prostoru nachází mnoho takových pozapomenutých skulptur, plastik nebo objektů, často jsou ve špatném stavu nebo jim dokonce hrozí zánik, přestože často šlo o výsledek spolupráce výtvarného umělce s architektem. (…) Tohoto druhu umění se týká i jedna materiálová zvláštnost. Od 60. let začali umělci pracovat i s novými polymerními hmotami. Ve světě i v socialistickém Československu se skelné lamináty prosadily především ve volné tvorbě. Je zajímavé, že kolem novodobých soch vznikají i městské novodobé legendy (urban legends) nejasného původu a míry pravdivosti, šeptanda předávaná ústně nebo prostřednictvím sociálních sítí a internetu. Jsou zároveň odrazem sdíleného společenského prostoru, který není prázdný, ale je plný emocí, názorů, idejí a ideologií, také zdrojem paměti místa a „jeho lidí“, a proto je jim věnována pozornost.

Konec jepičích politických gest

Na základě podnětné výstavy, kterou kurátorsky připravili Radoslava Schmelzová a Jan Freiberg, a při vědomí úsilí města více se věnovat sochám a plastikám bude Kahan v následujících měsících publikovat seriál fotografií s texty, které přiblíží jednotlivá umělecká díla, zasadí je do historické perspektivy a představí i jejich autory. Cílem je upozornit na díla, která každodenně míjíme a jimž často věnujeme – jako jednotlivci i společnost – jen povrchní pozornost. Současně může být tento cyklus impulsem pro další přemýšlení, co vlastně s uměním, a především sochami, ve veřejném prostoru dělat. V závěru si vypůjčme citaci z předmluvy již zmiňované výstavy od Marie Foltýnové, která je vedoucí Oddělení správy veřejné plastiky Galerie hlavního města Prahy: „Umělecké dílo by nemělo být někde jen tak ‚postaveno‘, je třeba uvažovat o vazbách na okolní prostředí, architekturu, urbanistické, historické i sociální aspekty místa. Navíc už dávno nemusíme lpět na ‚soše‘ z hmotného materiálu, v pevné neproměnlivé formě. Je třeba se otevřít vnímání různorodých podob a projevů současného vizuálního umění, zapomenout na doktrínu popisnosti a věčné trvanlivosti pomníků, osvobodit umění na veřejném prostranství od jepičích politických gest.“ 

Stanislav D. Břeň