Kdyby se Milena Pelcnerová nenarodila v roce 1938 do rodiny odbojáře Ivana Pouchaniče, mohla prožít klidné a radostné dětství. Osud tomu ale chtěl jinak a Milena dodnes na válečné roky vzpomíná se slzami v očích.

Narodila se 23. prosince 1938 v Hájích u Příbrami jako nejmladší ze čtyř dětí manželů Pouchaničových. Její otec Ivan pocházel z Volosianky na Podkarpatské Rusi a na Hájích pracoval na statku jako kočí. Zde se seznámil s Mileninou maminkou, v té době vdovou se dvěma malými dcerami. Vzali se a v roce 1936 se jim narodil syn Jan a o dva roky později Milena. Otec pak pracoval v Příbrami jako horník na dole Anna a za války se aktivně zapojil do odbojové činnosti v rámci organizace Obrana národa. Získával z dolů střelivo, rozšiřoval protinacistické letáky a sháněl potravinové lístky.

Na listopadový den roku 1943, kdy si pro něj na Háje přijelo gestapo, Milena nikdy nezapomněla. „Ještě mi nebylo pět let, ale pamatuji si, že jsem byla venku. A když přijeli, tak na Hájích u školy se rozbíhají cesty na dvě. Napřed jeli tou spodní, tam se ptali, kde tady bydlí Pouchanič, a někdo jim řekl, že je to na hořejší cestě, tak se vrátili. A tenkrát auto, to bylo vzácnost vidět. Tatínek řezal na dvoře pařezy, slyšel auto, tak šel k vrátkům. Oni tam u něj zastavili a ptali se, kde tady bydlí Pouchanič? A on řekl, to jsem já. Nepamatuji se, jestli si mohl jít pro něco domů, nebo jestli ho hned naložili do auta. Když nasedl, tak jsem si myslela, že jede jen na výlet. Otočil se na mě a zamával mi a já mu mávala taky. A potom když psal domů, tak napsal, že v tom autě dostal první facku za to, že mi zamával.“

Nejtěžší noc v životě

Ivana Pouchaniče věznili na Pankráci a v Terezíně. V létě 1944 mamince napsal, že budou na Kladně vykládat vagóny a že by ji ještě rád viděl. Vypravila se tam s Milenou, ale malé dcerce kladla na srdce, že až uvidí tatínka, smí mu zamávat, ale v žádném případě k němu nesmí jít. To byl ale pro pětileté dítě, které vidí tatínka prvně po mnoha měsících, nesplnitelný úkol. Když se zástup vězňů objevil, šel Ivan Pouchanič na kraji řady, takže ho Milena okamžitě zahlédla a rozběhla se k němu. Stihl ji jen chytit za ruku a krátce pohladit po vlasech, než dítě i jeho matku odvedl voják. Na kladenském gestapu pak maminka absolvovala výslech, zatímco malá Milena brečela usedavě u vrat, protože ji nepustili dovnitř.

Rodina se za války jen obtížně protloukala. Otcovi kolegové z šachty zajistili mamince místo v třídírně rudy, kde probírala hlušinu. Onemocněla ale těžkým zápalem plic a s plícemi nakonec marodila až do smrti. Když Milena nastoupila v září 1944 do obecné školy na Hájích, seděla s bratrem v poslední lavici jako vyvrhel. Sousedé, kteří se obávali německých úřadů, se od nich raději odtáhli.

Ivan Pouchanič byl v listopadu 1944 odsouzen spolu s dalšími patnácti odbojáři z Příbramska k trestu smrti, který byl vykonán 19. února 1945 v Brandenburgu. Rodina obdržela jen krátké vyrozumění a balíček šatstva, který po něm zbyl. Dny, které následovaly, byly pro Milenu zřejmě nejtěžší v životě. „My jsme s bratrem a maminkou spali v kuchyni. Byla zima, spousta sněhu, měsíček svítil a já jsem se probudila a maminka nebyla v posteli. Tak jsem koukala z okna. Proti oknu jsme měli studnu a maminka stála u té studny. Tak jsem vzbudila bratra a šli jsme za ní ven. Ona chtěla, jak byla nešťastná, skočit do té studny. My jsme ji prosili, aby šla s námi domů a ona se nám potom omlouvala, abychom jí odpustili, že to chtěla udělat, že prostě už nevěděla, jak dál.“ Za necelé tři měsíce přišel konec války.

Smolotely stranou dění

Po absolvování dívčí měšťanky v Příbrami si Milena přála stát se učitelkou, a dokonce úspěšně složila zkoušky na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Maminka ale marodila s plícemi a byla častěji v různých sanatoriích než doma. O Milenu s Janem se starala starší sestra a v rodině chyběly peníze, ze kterých by bylo možné platit v Brandýse internát. Vyučila se tedy v Příbrami prodavačkou metrového textilu. 

V sedmnácti letech se provdala a s manželem bydleli nejprve na Hájích, později se přestěhovali do dvoupokojového bytu ve Smolotelích. Narodily se jim tři děti. Po mateřské dovolené nastoupila ve Smolotelích jako poštovní doručovatelka a práce ji rychle seznámila se sousedy. „Ke Smolotelům patří spousta samot, takže jsem se dost nachodila. Předplatné Rudého práva stálo na měsíc osm korun, tak si ho všichni objednávali především na podpal.“ Když děti trochu povyrostly, začala Milena pracovat v místním Jednotném zemědělském družstvu. Dělala na poli a v živočišné výrobě a v JZD zůstala až do důchodu. 

Byt ve Smolotelích, kde bydleli, patřil původně jedné paní z Berouna, která si ho držela jako chatu. Národní výbor takové byty na konci 50. let nabízel k bydlení, čehož Pelcnerovi využili a v roce 1963 od paní byt koupili. Když v srpnu 1968 zemřela, vypravila se Milena se sousedkou na její pohřeb do Berouna, který připadl na 21. srpna. Dojely ale jen na nádraží v Příbrami, kde už je čekal manžel s informací, že Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy a že není bezpečné kamkoliv jezdit. Sám se vydal do Prahy, aby z nemocnice přivezl nejstaršího syna po operaci s hlasivkami. Nic nejezdilo, tak přemluvil kolegu z ČSAD, aby vzal autobus a pro syna s ním zajel. 

O pádu komunismu a revolučních událostech roku 1989 se Milena dozvěděla z televize. Změnu režimu moc neprožívala, protože se jí za totality v malé obci nežilo špatně, přesto byla za nastupující demokracii ráda. Dnes s obavou sleduje invazi Ruské federace na Ukrajinu, přece jen má v sobě polovinu ukrajinské krve. 

Vyprávění Mileny Pelcnerové zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů studenti z Gymnázia Legionářů David Hora, Matěj Hora a Štěpán Švagr pod vedením Božetěcha Burdy.

Magdaléna Sadravetzová
Post Bellum