Skautský výlet do Nizozemí? Ano, čtete správně! My, parta pěti roverů, jsme se v září pod dohledem zkušeného vedoucího vydali do partnerského města Příbrami, nizozemského Hoornu. Angličtinou nejistí jsme vyrazili objevovat krásy nové země.  

Po dvanáctihodinové nepohodlné cestě autobusem jsme se za svítání ocitli na amsterdamském nádraží, celí rozlámaní, ale plni očekávání. Po prvních pár hodinách v městě plném kanálů a krásné architektury nám bylo jasné, že jsme si do batohu měli přibalit i kolo. „Bez kola tady asi nezapadneme,” konstatovali jsme. To ostatně ani na předměstí Hoornu, města na břehu jezera Markermeer, kde má každý kola alespoň dvě. První reakce na klubovny zdejších skautů, ve kterých jsme byli ubytovaní, byla z velké části „wow, to chci taky”. Co si budeme povídat, nizozemská hala s výzdobou hodnou muzea byla pozoruhodná. A hoornským odvodňovacím kanálům nesahá naše Litavka ani po kotníky. Těch jsme při průzkumu historického města viděli více než dost, stejně jako starobylých domů, mnohých oplývajících velice bizarní historií. Z průzkumu naše kroky zamířily rovnou do Lidlu, kde jsme mimo jiné narazili na spoustu Čechům neznámých potravin, jako jsou třeba zdejší Stroopwafels (wafle s medem). 

Díky chytrému plánování jsme byli další den schopni se vyhnout dešti ve vnitřní expozici muzea Zuiderzeemuseum v Enkhuizenu. Mimo expozice o rybářské tradici a vysoušení moře jsme si mohli vyzkoušet i tradiční kostýmy, kouknout se, jak v Hoornu probíhá tradiční svatba nebo slavení Vánoc. Muzeum má i velice rozsáhlou venkovní expozici v podobě původních restaurovaných domů s možnostmi vyzkoušet si život prostého rybáře Enkhuizenu, sýraře nebo prodejce sladkostí. Strávili jsme tam tři hodiny, a i tak jsme museli trajektem odplout ještě předtím, než jsme si vše stihli prohlédnout, jelikož nás čekala skautská schůzka. A to ne tak ledajaká. Hoornští skauti jsou stejní skauti jako všichni ostatní, přesto mají své tradice a my nepřestávali kulit oči, kolik maličkostí dokáže něco takového jako skautskou schůzku – už tak velice zajímavou – obohatit. Ať už to bylo zahajovací vytahování nizozemské vlajky na stožár nebo společné počáteční pití šťávy a jezení bonbonů, které jsme zvládli pokazit, ač to zní jako primitivní činnost, byli jsme z toho nadšení. Pro některé členy naší výpravy byla schůzka velkým vystoupení z komfortní zóny, jelikož najednou potřebovali mluvit anglicky. 

Po třech dnech jsme se vrátili domů plni zážitků a s novými přátelstvími. A to jak s těmi mezinárodními, tak i s těmi mezioddílovými. 

Eliška Stočesová, Jan Soukup
Junák – český skaut, středisko Hiawatha Příbram