V některých rodinách se o osudech předků s dětmi mluví, v některých ne. Podobné to bylo i u Zuzany Bezunkové, pro kterou se poznávání vlastní minulosti stalo téměř detektivním pátráním.

Zuzana Bezunková se narodila 28. ledna 1961 v Praze jako Fošenbauerová. Když byla větší, vyptávala se na minulost své rodiny za totality, ale o tom rodiče odmítali mluvit. Ani z prarodičů žádné informace nedostala, jen babička o tom občas mluvila, ale spíše žertovně a v jinotajích. Zuzana tušila, že je osud její rodiny komunistickou totalitou nějak poznamenán, ale byla vedená k tomu, že se nemá do ničeho plést, aby si nezpůsobila problémy. Těsně před revolucí podepsala Chartu 77, za což dostala doma hrozně vynadáno.

Z nastupující svobody po roce 1989 byli doma všichni nadšení, přesto se o minulosti neodvážili mluvit. Zuzana před několika lety dostala od své sestřenice balíček dopisů, které jejich babička psala Zuzanině mamince Janě a jejímu bratrovi Jaroslavovi v 50. letech z vězení. Nerozuměla jim. Protože se ale otevřely i komunistické archivy, začala po osudech své rodiny pátrat na vlastní pěst. To, co nakonec zjistila, jí vyrazilo dech.

Bylo to těžké pro všechny

Všechno začalo u Zuzanina dědečka, právníka Jaroslava Rataje, který pracoval jako komisař politické správy. Po vítězném únoru v roce 1948 někde v hospodě žertem pronesl, že fotograf, který bude fotit Gottwaldův portrét, se bude muset hodně snažit, aby nebyl vidět jeho opilecký červený nos. Někdo ho udal, z práce ho vyhodili a navíc dostal krátký trest a pokutu. Aby po návratu z vězení nemusel nastoupit do tábora nucených prací na převýchovu, utekl v březnu 1950 do Německa, kde pracoval pro americkou CIC (kontrašpionážní sbor) pod jménem Jaroslav Rubeš.

Jeho manželka Milada, se kterou se rozvedl krátce po válce, strávila s dětmi léto 1949 u svého bratra v Žatci. Ten ji požádal, aby po návratu do Prahy předala jednomu muži vzkaz, což i přes počáteční protesty nakonec udělala. Zatkli ji 6. prosince 1949 v práci, aniž by dali komukoliv z rodiny vědět. V procesu Vála a spol. byla odsouzená na sedm let do vězení, kvůli špatnému zdravotnímu stavu ji propustili v roce 1954. Její dvě děti Jana a Jaroslav, kterým bylo tehdy jedenáct a sedm, vyrůstaly do roku 1951 u babičky, později u tety. „Muselo to pro ně všechny být hrozně těžké. Směli si psát dopisy, ale cenzurovali je a často záměrně zadržovali, třeba i dva měsíce. Můj strýc Jaroslav se vězení bál, tak tam za maminkou ani nechtěl chodit. Nesla to těžce, navíc měla rakovinu páteře, tak ani nebylo jisté, zda se z vězení vůbec vrátí domů.“

Když se Jaroslav Rataj v Německu dozvěděl, že je jeho žena zatčená, domníval se, že je to kvůli němu. Přešel tedy hranice zpět do Československa, aby se rodinu pokusil dostat na Západ, ale byl také zatčen a v roce 1951 odsouzen v procesu Srnský a spol. za velezradu a špionáž k osmnácti letům vězení, které si odseděl v různých uranových lágrech. Propuštěn byl na amnestii v roce 1962.

Poslední tragédie

Zuzanina maminka Jana neměla s tetou, která ji po dobu maminčina věznění vychovávala, nijak dobrý vztah. Ve čtrnácti letech odešla raději na internát a v Rudém Letově se vyučila soustružnicí. V roce 1958, když jí bylo osmnáct, se vdala za Miroslava Fošenbauera. Ten po válce studoval teologii, vedl Junáka a koncem 40. let vstoupil do řádu dominikánů v Olomouci. Když v roce 1950 zrušili komunisté všechny mužské řády, byl přesunut do Broumova. Tři roky strávil u Pomocných technických praporů. Po návratu z vojny pracoval jako dělník, studoval večerní gymnázium pro pracující a chodil ke kamarádovi Josefu Škrábkovi na bytové semináře. Čtyři měsíce po svatbě ho na jednom takovém semináři zatkli a odsoudili na tři roky do vězení, propustili ho na amnestii v roce 1960. O rok později se manželům Fošenbauerovým narodila Zuzana, ale manželství už zachránit nedokázali.

Posledním nešťastným momentem v životě Zuzaniny rodiny se stala smrt jejího strýce Jaroslava, který tragicky zemřel na vojně v roce 1964. Jeho žena právě čekala dítě.

Aby udržela paměť svojí rodiny živou, rozhodla se Zuzana zpracovat celý příběh pro svoje děti a vnoučata literárně. Jako knihovnice má ostatně k příběhům blízko, teď už i k tomu svému. Žije v Praze.

Vyprávění Zuzany Bezunkové zaznamenaly v rámci projektu Příběhy našich sousedů žákyně z Waldorfské školy Příbram Ema Benadová, Anežka Kotěrová, Linda Šlápotová a Zoša Štanderová pod vedením učitele Lubomíra Maška.

Magdaléna Sadravetzová
Post Bellum