Výtvarná tvorba provází Růženu Šromovou odmalička. Jako dítě roztloukala na zahradě u domu fialovou příbramskou břidlici a vyráběla si z ní barvivo.

Když jí zakázali komunisté studium na střední škole, vyučila se na textilním učilišti, protože tkaní látek je svého druhu umění. Přes výtvarný kroužek se dostala až ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a ke tkaní gobelínů. A odtud byl už jen krůček k vlastní tvorbě, návrhům a výstavám. 

Narodila se 20. srpna 1944 v Příbrami jako nejmladší ze tří dětí manželů Veselých. Když začala brát rozum, bratr se sestrou už byli téměř dospělí. Rodiče měli na Nové Hospodě veliké zahradnictví a v centru města naproti synagoze obchod s květinami. Tatínek, veterán z 1. světové války, se staral o zahradnictví a dělal květinové vazby, maminka v obchodě prodávala. Bratr za války přerušil studium na gymnáziu a po válce už se do školy nevrátil. Odjel místo toho do Švýcarska k jednomu zahradníkovi na zkušenou. Při návratu s sebou přivezl např. velkokvěté petrklíče, jako první v Československu. 

Kromě zahradnictví, skleníků a pozemků na Nové Hospodě měli Veselých ještě zahradu u vody na Rynečku, koně Šemíka, kterého zachránil tatínek z cirkusu, a spoustu angorských králíků, z jejichž srsti se vyráběly svetry.  

Nástup komunistů k moci nepřinesl rodině nic dobrého. „Jednu zimu udělali na tatínka podraz. Pán nastrčený komunisty ho přesvědčil, aby rostliny ze skleníků přesunul jen do jednoho z nich, že tím ušetří na topení. Za pár dní pak přivedl do zahradnictví komisi, která majetek zabavovala, že tam prý máme nevyužívané skleníky. Zahradnictví nám zavřeli, i když to pořád byla naše zahrada.“ Zakrátko jim znárodnili i obchod. Když se počátkem 50. let začal v Příbrami těžit uran ve velkém, přišli soudruzi s tím, že mají v domě nadbytečný pokoj a musí ho uvolnit. Nastěhovali se do něj dva muži v kožených kabátech, příslušníci Státní bezpečnosti. Při měně v létě 1953 přišli Veselých o všechny úspory, hypotéku na dům a pozemky ale museli platit dál. 

Od přádačky ke tkaní gobelínů

I když Růžena absolvovala základní školu s vyznamenáním, jako dcera živnostníka měla další studium zapovězené. Pustili ji na dvouleté adršpašské učiliště národního podniku Texlen. Po jeho absolvování se směla přihlásit na Střední průmyslovou školu textilní lnářskou v Jilemnici, kde nahlédla do procesu výroby lnu od rostliny až k látce. Po vyučování chodila kreslit k místnímu zahradníkovi do skleníku a navštěvovala výtvarný kroužek, který vedl učitel z průmyslové školy, absolvent pražské UMPRUM. Zde se poprvé dostala ke tkaní gobelínů. 

Maturovala v roce 1964 a podala si přihlášku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy. Otevírali jednu třídu pro třicet lidí a na třídenní talentovou zkoušku se dostavilo přes 300 uchazečů. I přesto uspěla a pustila se do studia na škole, kde tehdy učili takoví velikáni jako Jiří Trnka či Adolf Hoffmeister. 

V roce 1968 využila otevřených hranic a odjela se studenty do Anglie. Bydlela v Butlins Camp v severním Walesu, kde zároveň pracovala v jídelně. Dvacátého srpna 1968 tu oslavila svoje čtyřiadvacáté narozeniny. „Ráno jedenadvacátého přišla do jídelny naše vedoucí, hodila přede mě noviny a tam hořel autobus, byly to fotky BBC a ona mi řekla: U vás je válka, nemůžete zpátky. No a v tu chvíli všechno spojení s republikou skončilo. Takže jsme se dívali na BBC, co se děje, a BBC samozřejmě zachycovala to nejhorší, to znamená kde a kdo koho zastřelil, kde něco hořelo… Byl to šok pro celý svět, ale pro nás to byl děsivý šok.“ 

Všem studentům bylo nabídnuto, že mohou v Anglii pokračovat ve studiu, ale Růžena se rozhodla vrátit domů. Hranice se definitivně uzavřely až koncem roku 1969, a tak další léto strávila ještě cestováním po Evropě, kde sbírala inspiraci na svoji diplomovou práci. 

I její bratr využil otevřených hranic a v roce 1968 odjel s rodinou do Švýcarska, kde se po letech práce v čistírně oděvů opět vrátil do zahradnictví. I když měl pas, komunisté začali po srpnové invazi požadovat jeho návrat do republiky pod pohrůžkou, že mu seberou dům. „Měli v plánu v něm zřídit mateřskou školu. Báli jsme se, že nám seberou to, co nevzali v roce 1948.“ Bratr se vrátil až v roce 1971, pracovat ale směl jen jako údržbář v příbramských prádelnách. HraH

Mohla jsem na Západ, protože z toho měl stát výhody

V roce 1970 Růžena úspěšně dokončila studium na vysoké škole, kde absolvovala u profesora Antonína Kybala, zakladatele české školy tapisérie. Téhož roku většina jejích profesorů neprošla prověrkami a na škole skončila. Chvíli pracovala jako aranžérka ve Zlatém kříži v Praze na Václavském náměstí, poté nastoupila do bavlnářského sektoru Ústavu bytové a oděvní kultury. „Jezdila jsem do bavlnářských podniků po celé republice. A i když jsem nebyla v komunistické straně, pustili mě na Západ, do Paříže a Florencie, protože naše zboží muselo být konkurenceschopné ve světovém měřítku. Ale měla jsem jen poradní hlas, to znamená, že když se jednalo se zákazníkem ze Západu, kdy se vybíraly materiály na nové kolekce, tak jednání vedl Centrotex, který prodával, čili prodejci, a my jsme tam byli jako odborní poradci, jestli se to může vyrobit tak, jak si to ten zákazník přeje, nebo jestli se musí udělat určité úpravy, protože ne každý stroj může dělat tak, jak vy si představujete.“ 

V Příbrami měla v roce 1971 svoji první výstavu. Vdala se a narodily se jí dvě dcery. Manžel, zemědělský inženýr, dostal po vojně umístěnku do Kunvaldu ve Východních Čechách, kam se společně přestěhovali. Po mateřské dovolené začala pracovat jako koloristka ve výtvarném oddělení podniku Tepna Náchod. V listopadu 1989 zvonila klíči v Náchodě, 17. listopadu demonstrovala na Václavském náměstí, kde se ocitla na balkóně společně s Václavem Havlem. 

Po revoluci pracovala jako návrhářka v textilní firmě Mileta v Hořicích, kam se i natrvalo přestěhovala. V roce 2003 zde měla další ze svých samostatných výstav, v roce 2023 pak jednu v Mariánských Lázních. Dnes žije trvale ve svém rodném domě v Příbrami, obě dcery žijí v zahraničí, v Anglii a Austrálii. Kromě výtvarné tvorby se věnuje i nemocným s Alzheimerovou chorobou, které pravidelně navštěvuje v příbramské nemocnici. 

Vyprávění Růženy Šromové zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů studenti Gymnázia Legionářů Lukáš Koma, Eliška Kravarčíková, Sabina Smíšková, Anežka Šlapáková, Jakub Vojáček a Martin Zvolánek pod vedením Hany Kuchyňkové. 

Magdalena Sadravetzová
Post Bellum