V listopadu by měla být v Příbrami odhalena pamětní deska, která připomene dvě významná výročí, která se vážou k příbramskému rodáku Janu Drdovi. Při té příležitosti Kahan hovořil s jeho synem Petrem Drdou, který vzpomíná na dětství, rodinné poměry, vztah Jana Drdy ke vzdělání i kultuře a hovoří také o tom, jak se spisovatel vyrovnával se svým politickým angažmá v 50. letech minulého století.

Na jaře jsme si připomněli 105. výročí narození a v listopadu je to půl století od úmrtí vašeho otce a příbramského rodáka, novináře a spisovatele Jana Drdy. Kam sahají vaše první vzpomínky na dětství?

Narodil jsem se v srpnu 1944 a jako své první mlhavé vzpomínky si vybavuji stísněný byt poblíž holešovického přístavu, kde jsme žili až do začátku roku 1947. Tam se naše rodina rozrostla. Po mé starší sestře a po mně přišla krátce po válce na svět druhá sestra. Rodina s třemi dětmi se rok nato stěhovala na Nové Město, do bytu po zesnulém Eduardu Bassovi, který byl již od sklonku 30. let blízkým přítelem mých rodičů a měl se také stát jedním z mých kmotrů.

Můj tatínek, přestože pocházel z vysloveně „problematických“ poměrů, byl velmi vzdělaný člověk s neobyčejnou inteligencí a nadáním. To jsem poznával jak v dětství, tak i v dalším životě a vážil jsem si toho. Rodiče se k nám chovali obětavě, a to zejména v časech poválečných, v období, kdy v poničené republice nevládl žádný velký blahobyt. Byt na Jiráskově náměstí, do nějž jsme se nastěhovali, byl přes rok osiřelý, doslova vyloupený. Celý dům byl poškozený bombardováním ze 14. února 1945. Byl to onen americký nálet, který bývá různě vykládán, já ale stále věřím, že šlo o tragický omyl v navigaci. Dům i byt vyžadovaly velké opravy a značné prostředky. Tatínek do oprav bytu vložil veškeré peníze, které po válce vydělal nebo si vypůjčil. Byt se podařilo opět obnovit, ale dluh spojený s renovací potom otec obtížně a dlouho splácel. To nám poznamenávalo život. Mívali jsme jen prostou stravu, jak tehdejší lístkový přídělový systém dovoloval. Dodnes na to vzpomínám, protože v stáří některé chutě znovu objevuji: brambory na loupačku, škubánky, hrachovou kaši, palačinky jen slabě potřené povidly, česnečku, topinky s česnekem..., a chlebovou polévku, kterou jsem ovšem ze srdce nenáviděl. Tatínek s maminkou se nám věnovali vzorně, jak jen to šlo. Táta nás učil, oba nám četli pohádky a vyprávěli různé příběhy, brali nás na procházky do Stromovky, Zátor i širšího okolí. Rodiče též dbali, abychom se již od dětství učili cizím jazykům. Když se dívám zpět, musím říci, že moje rané dětství bylo díky rodičovské péči a výchově šťastné.

Později nás tatínek vedl k poznávání přírody, tedy i kraje Příbramska a Dobříšska, celého Podbrdska. Znal tam kdekterou vesnici. Dodnes tu zřejmě žije mnoho našich vzdálených příbuzných, které jsem osobně nikdy nepotkal. Stačí zajít na venkovské hřbitůvky v okolí Příbramě, a nacházím hroby rodiny Drdů. Nejvíce je jich na hřbitově v Pečicích a bývaly také na starém příbramském hřbitově.

Mluvili jste o rodinách vašich rodičů?

Z toho si pamatuji poměrně málo. Bohužel jsem tehdy zmeškal příležitost, abych se mohl vyptávat na minulost jejich rodin. Podrobnosti jsem získával z otcových zápisů nebo z vyprávění příbuzných. Obě rodiny – otcova i matčina – byly, řekněme, na dosti skromné sociální úrovni. Je to přitom paradox, protože rodinný rodokmen z tátovy strany sahá do Pečic až k roku 1570, a tedy před dobu císaře Rudolfa II. Mám díky otcovu pátrání své předky zaznamenané, tak jak šli v přímé linii až do současné doby. Jsem 12. nebo 13. známá generace rodu, k níž mezitím přibyly další tři. Ze strany matčiny, pocházející od Týna nad Vltavou, to bylo složitější: její rodiče se jmenovali Novákovi a sestavit delší rodokmen bylo větším oříškem. Přesto je zpracován do 18. století.

Co jste se dozvěděl o svých předcích?

Původně sedláci, časem chalupníci, domkáři nebo i bezzemci, jak se rodiny postupně rozrůstaly a majetky i pozemky dělily. Byli spjati s půdou, v krajině, kde se se narodili a vyrůstali, a kterou mohli jenom nesnadno a výjimečně opouštět. Předci z otcovy strany žili v okruhu asi 15 kilometrů kolem Pečic, blízko městečka Milína. Tam je náš původ a donedávna největší výskyt staročeského přezdívkového jména Drda. Rodina matky žila v Temelíně u Týna nad Vltavou. I její předkové obdělávali půdu a mnozí byli také voraři. Až do první poloviny 19. století však mezi mými předky z obou stran převládali rolníci, případně příležitostní řemeslníci či nádeníci. Teprve poté, co bylo v roce 1781 zrušeno nevolnictví a v roce 1848 také poddanství, nastala příležitost, aby někteří z rodných vesnic odcházeli. Můj prapraděd, který se narodil v Kamenné u Milína, přešel do Příbramě, kde se stal havířem. Další rodinná historie je poznamenána právě havířstvím a těžkým hornickým životem. Povolání předků se velmi často objevovala v tátově literární tvorbě. Byli to lidé důvěrně obeznámení s okolní přírodou, se šachtami a jejich tajemstvími.

Jaké bylo tatínkovo dětství?

Táta byl vychováván jako jedno z nejubožejších příbramských dětí. Když mu bylo šest let a jeho jediné vlastní sestře čtyři roky, maminka jim zemřela; stali se sirotky. V prvních měsících se jejich otec o ně sice staral, ale bohužel musím říci, že podle toho, co jsem se dozvěděl, i podle toho, co jsem zažil a slyšel vyprávět, to byl člověk, který byl velmi nezkrotný, nezodpovědný, přelétavý a bez hlubšího zájmu o rodinu. Za necelý rok se podruhé oženil. I toto druhé manželství trvalo poměrně krátkou dobu. Můj děda, tátův otec, pak zmizel kdesi v nenávratnu.

A ví se, kam a na jak dlouho?

Děda se objevil se až po válce, teprve když táta začal být známějším autorem. Musím říci, že děda byl snad čtyřikrát ženatý, žádné z jeho manželství však nebylo zvlášť povedené. Nakonec žil poměrně poklidně ve svém pátém vztahu s poslední partnerkou. Dožil se 84 let. Znal jsem se s ním ale velmi málo. Nikdy se k nám dětem nechoval jako skutečný dědeček. Jeho zájem by se dal vyjádřit takto: Petříčku, prosím tě, neměl bys pro mne nějakou volnou korunku? Potřeboval bych něco do kapsy.

Můj otec, po smrti své maminky a po rozpadu otcova druhého manželství, dostal úředně poručníka. Zprvu se o obě děti starali adoptivní rodiče tátovy maminky. Když však zanedlouho oba zemřeli, dětí se ujala babička Drdová. Ta však byla velmi chudá vdova, musela pracovat jako nádenice v příbramském pivovaře a na zaopatření obou dětí neměla dost prostředků. Proto sestru Marii poslali do sirotčince.

Kam chodil Jan Drda do školy?

Když táta vychodil příbramskou obecnou školu, šel do učení. Začal se učit klempířem, ale vydržel pouze dva měsíce. Stala se mu hrozivá příhoda. Při opravě střechy jedné kostelní věže uklouzl a stačil se zachytit okapu. Málem ho to stálo život.

Naštěstí mohl otec nakonec vstoupit jako stipendista na příbramské gymnázium. Až do jeho dokončení tak mohl zůstat žít s babičkou; starali se pak o sebe navzájem.

Co se dělo se sestrou vašeho otce?

Otcova sestra Marie žila v sirotčinci, který již od roku 1855 spravovaly Školské sestry, jeptišky z kongregace zaměřené na výchovu dívek. Nemajetným poskytovaly i zabezpečení a další vzdělání. Teta tak mohla v roce 1936 i odmaturovat. Jak sama vzpomínala, během let poznala život a laskavost sester. Sama se proto rozhodla do kongregace vstoupit a přijala řeholní jméno Marie Benediktina. V kongregaci pak zůstala celý život až do své smrti v roce 2004. Měl jsem k ní od svého dětství velmi vřelý a blízký vztah, stejně jako můj otec, který ji vedle mojí maminky bral za svou nejbližší osobu a důvěrnici; miloval ji a ctil.

Tažení proti církvi v roce 1950 těžce zasáhlo i Školské sestry. Jejich domy byly zrušeny a sestry vykázány do vysídlených okrajových oblastí republiky. Teta s dalšími sestrami skončila v Javorníku ve Slezsku. Tam žila až do poloviny 90. let, kdy se zbytek stárnoucích sester uchýlil do Štemplovce u Opavy. Zde teta také dožila.

Byla to moudrá osoba s velkým vypravěčským talentem a bohatými životními zkušenostmi. Sestry, ač pochopitelně neměly vlastní rodiny, se staly výraznou součástí života pohraničního Javorníku, městečka v kraji v padesátých letech „téměř bez zákona“. Měla také velký vliv na život, jednání a rozhodování mého otce, v mnoha směrech ho usměrňovala. S tetou jsem byl v úzkém kontaktu až do její smrti.

Vraťme se ale ke studiím Jana Drdy…

Potom, co se otci podařilo vrátit na příbramské gymnázium, začal již počátkem 30. let psát první divadelní hry pro studentský dramatický kroužek. Námětově i režijně byly hry silně ovlivněny Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha. Po maturitě začal studovat srovnávací lingvistiku na Univerzitě Karlově, měl skvělou jazykovou průpravu z příbramského gymnázia. Ovládal latinu a byl schopen plynně latinsky hovořit. Stejně tak byl schopen číst řecké texty. Latina mu později usnadnila cestu k jiným románským jazykům – španělštině a italštině. Během studia si přivydělával kondicemi na skrovné živobytí, které však nestačilo na zaopatření jeho i příbramské babičky. Proto svá studia nedokončil.

Během pražských studií začal otec také psát do různých časopisů, seznámil se zde s lidmi z kulturních a intelektuálních kruhů, kteří na něj měli velký vliv. V té době se také poznal i Eduarda Basse, jehož tátovy prvotiny zaujaly. Dal mu proto v roce 1937 příležitost pracovat ve zlínské redakci Lidových novin, jichž byl šéfredaktorem. Ve Zlíně otec pobyl necelý rok, v květnu 1938 na Bassovo pozvání začíná pracovat v pražské redakci. Zde měl jedinečnou příležitost poznat významné osobnosti Lidových novin jako Karla Čapka či Karla Poláčka. V redakci se též seznámil s mou matkou Emilií, která byla tehdy v redakci zaměstnána. S ní se v květnu 1940 oženil.

Táta zůstal pracovat v Lidových novinách až do heydrichiády. Tehdy začala být v redakci situace nesnesitelná, bylo sem dosazeno několik kolaborantů. Vzhledem k tomu, že otec měl již zkušenosti i ze scénáristické práce, využil pozvání Lucernafilmu a jeho šéfa Miloše Havla. Havel ostatně dal na Barrandově práci i mnoha dalším lidem, které tak ochránil před nuceným nasazením v Říši.

Nepsal v té době otec už romány?

Ano, současně s prací v Lidových novinách začal s prvními romány. Prvním bylo Městečko na dlani, které se stalo velmi brzy bestsellerem. V anketě Lidových novin byl pak román označen za nejlepší beletrii roku 1940. Málo známá je skutečnost, že Městečko na dlani bylo v roce 1943 vydáno v Londýně pro české vojáky. Román byl také velmi úspěšně zfilmován a patří do „zlatého fondu“ české kinematografie.

Román Živá voda (1942) je životopisný, velmi dobrý, nedosáhl však popularity Městečka. Čtenářsky nejméně přístupným je třetí román, Putování Petra Sedmilháře. Psychologický příběh, pohybující se na hranici horečnatého snu a reality. Vzbudil zájem nejen kritiky, ale i odborníků z oboru psychologie a psychiatrie. Zaujal Egona Hostovského, jenž Sedmilháře označil za jedno z nejlepších děl české literatury.

Jaký je váš názor na toto dílo?

Nebudu teď sám hodnotit literární kvalitu románu, ale spíše se zmíním o velmi osobní vazbě k této knížce. 10. listopadu 1943 totiž tatínek přinesl první autorský výtisk. V ten den měla moje starší sestra své třetí narozeniny a tatínek do knihy napsal věnování mé mamince. Já se pak téměř přesně na den o devět měsíců později narodil.

A co Hrátky s čertem?

Správně je připomínáte. Hra vznikla již v roce 1943 na popud režiséra a dramaturga Národního divadla Jiřího Frejky. Pro svůj „jinotajný“ obsah však mohla být uvedena až po konci války. V Národním divadle po premiéře, obsazené vynikajícími herci, sklidila ihned velký úspěch. V roce 1956 se jí dostalo i filmového zpracování, které je doposud pravidelně i několikrát za rok uváděno v televizi.

Pozoruhodné je, že Hrátky s čertem si velmi oblíbilo polské publikum. Hrají se v divadelních, televizních i loutkových úpravách.

Přestože hra byla někdy vykládána jako protináboženská, nikdy tak nebyla zamýšlena. Tím jsem si zcela jist. Jakkoli se to může při jeho známém pozdějším politickém životě zdát paradoxní, byl táta v hloubi duše nábožensky založeným člověkem. Vždy se pokládal za venkovana a člověka, který měl blízko k lidové zbožnosti. Vyznal se v Bibli a rád hovořil s duchovními, často latinsky.

Narazil jste na otcovo politické angažmá…

To pokládám za nevydařené období jeho života, za které pak poměrně těžce zaplatil. Jeho již předválečné levicové zaměření, člověka pocházejícího z nejbídnějších poměrů, se utvrdilo v poválečných letech. Jako reportér se zúčastnil Norimberského procesu, kde zřejmě dospěl k přesvědčení, že budoucnost má právě idea komunismu reprezentovaná Sovětským svazem. Snad proto se vydal i na politickou dráhu. Politika však nikdy nebyla jeho cílem, uvědomoval si, že jej omezuje v literární práci.

V jakém smyslu?

Ochuzovaly se jeho výrazové schopnosti a námětové bohatství. Vlastně vše, co si zachovalo literární hodnotu, patří do období před jeho politickým angažmá. Pak vznikaly práce silně ovlivněné vládnoucí ideologií a schematismem „metody“ socialistického realismu. Nakonec se mu přece jen podařil obtížný návrat k jeho původnímu literárnímu zdroji, pohádkám. V té době vznikla, dnes již po více než 60 let vydávaná knížka: České pohádky. Zaznamenala velký ohlas u dětí i dospělých, stále se čte a snad všechny pohádky z knížky byly postupně zfilmovány nebo dramatizovány pro televizní vysílání.

Vlastní pohádku o zapomenutém čertovi otec později rozvedl do divadelní hry Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Té hry si velmi vážím. Znovu se tím vrátilo jméno mého otce, byť dočasně, na výsluní literárního a divadelního života. Táta bohužel zemřel příliš předčasně, než aby mohl napravit některé své omyly a chyby.

Reflektoval váš otec na sklonku života svoji politickou dráhu a svoji inklinaci ke komunismu a obecně socialistickému hnutí?

Od konce padesátých let postupně poznával, že jeho zvolená politická cesta není zcela v pořádku. Uvědomoval si, ostatně jako mnozí další z jeho generace, že celý režim je mylný a republika se ubírá špatným směrem. Kriticky se zamýšlel nad svým působením v nejrůznějších funkcích, postupně je opustil a v šedesátých letech již žádné nezastával. Tehdy se pokoušel psát nový román, ale šlo mu to ztěžka. Vznikly však scénáře k několika filmům. Nejvýše ceněným je bezpochyby Vyšší princip. Scénář pro nové zpracování Městečka na dlani, je však dneska ztracen kdesi v archivech. Otec zpracoval i scénář pro „Dalskabáty“. Oba filmy měly vzniknout na konci 60. let, ale vzhledem k otcovu postoji k sovětské invazi se již nesměly natočit.

To byla ona výzva „Nezkřivte jim ani vlas, nepodejte ani kapku vody“?

Ano, byla to jeho ostrá výzva proti okupaci. Vyšla v novinách 27. srpna 1968 a později byla zařazena do takzvané Černé knihy. Já byl první den okupace doma sám jen s matkou. Již v nočních hodinách jsme si zažili peklo. Náš byt dostal snad 50 zásahů z kulometu a samopalů. Když jedna ze střel těsně minula mou hlavu, mohl jsem přijít o život.

Na podzim 1968 sice otec začal pracovat jako šéfredaktor časopisu Svět práce, za necelý rok však musel funkci opustit. Ve výpovědi se uvádělo, že list pod jeho vedením neplní politickou linii strany a jeho obsah neodpovídá zájmům státu.

V té době už Janu Drdovi zbýval poslední rok života…

Otec se v roce 1970 ocitl bez práce a příjmů. Vydávání jeho knih bylo zakázáno, pokud se hrály filmy, na nichž se podílel, bylo jeho jméno z titulků vypouštěno. Tak tomu bylo ostatně i v následujících dvaceti letech. Spoře mohly později vyjít jen některé knihy.

Otec se dostal pod silný tlak normalizačního vedení státu a StB, aby veřejně změnil svůj názor a odvolal, co napsal v roce 1968. Nátlaku nepodlehl, ale opakované výslechy a následující stres zničil jeho zdraví. Otcova předčasná smrt v listopadu 1970 byla jen následkem této tíživé osobní situace. Bylo mu pouhých 55 let. Má hrob na dobříšském hřbitově, kam jsme po sedmnácti letech pochovali i mou maminku.

Zcela nekompromisní politický postoj při tom zaujal už někdy koncem jara či počátkem léta 1968, kdy si tehdejší sovětský velvyslanec Červoněnko zval na ambasádu různé osobnosti, které by případně ve „vhodný okamžik“ mohly začít pracovat ve vládě, která by se kriticky vymezila proti myšlenkám Pražského jara. Otci tehdy nabídl post ministra kultury, což otec rázně odmítl.

Ani v této situaci, kdy se definitivně rozešel s režimem, otec nepochyboval o tom, že chce zůstat v Československu a že emigrace nepřichází v úvahu?

Ne, opakovaně mi říkal, že nikdy neemigruje, že by nemohl ani žít, ani pracovat v cizí zemi. Nebránil však mé nejstarší sestře, aby s rodinou odešla do zahraničí.

Měl otec možnost cestovat do zahraničí?

Zvláštní význam pro otcův život měly opakované návštěvy SSSR, nikoli však, že by byl ohromen úspěchy budování socialismu. Byly to umělecké sbírky sovětských muzeí a galerií, kde pro sebe objevil impresionismus a moderní umění. Paradoxní je, že nemohl tato díla poznávat třeba ve Francii.

V SSSR navštívil i Jasnou Poljanu, místo, kde žil Tolstoj, jehož byl velkým obdivovatelem. „Vojnu a mír“ pokládal za jeden z největších světových románů. Dále měl možnost navštívit Čínu a Jižní Ameriku, kde se naposledy setkal se svými blízkými přáteli Pablem Nerudou a Jorgem Amadem.

Stal jste se archeologem. Kdy se u vás projevil zájem o historii?

K historii mne vedl už táta, zamiloval jsem si jako každý kluk knihy Eduarda Štorcha. Později mne ovlivnilo setkání s profesorem V. V. Štechem, který byl otcovým přítelem. Měl jsem štěstí, že jsem viděl práci archeologů v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Probíhal tam tenkrát výzkum hrobů českých knížat a abatyší kláštera. Tehdy padlo mé definitivní rozhodnutí věnovat se archeologii. Otec můj zájem schválil.

V patnácti letech jsem o prázdninách začal pracovat jako brigádník na archeologickém výzkumu keltského oppida u Hrazan na Sedlčansku. Keltové se pak od té doby stali mým životním osudem.

Po studiu na Univerzitě Karlově jsem začal v roce 1966 pracovat v příbramském muzeu. V roce 1968 jsem uspěl v konkurzu a 1. srpna 1968 tak mohl nastoupit do Archeologického ústavu ČSAV, kde jsem působil po dalších 40 let. Zabýval jsem se výzkumy na hradišti Závist nad Zbraslaví. Ty se v první řadě zaměřovaly na poznávání keltského období. Po ukončení terénních prací v roce 1989 jsem pokračoval teoretickým zpracováváním výsledků výzkumů.

Bohužel mou vědeckou kariéru v archeologickém ústavu hned zkraje poznamenala sovětská okupace. Nesměl jsem pak jezdit do zahraničí, na konference ani světové archeologické kongresy. Teprve na počátku 80. let jsem díky francouzským kolegům dostal pozvání od ministra kultury Jacquese Langa, abych se stal členem vědecké rady pro archeologický výzkum v Burgundsku. Tím se mi konečně otevřela cesta ke kontaktům s evropskými archeology.

Díky tomu jsem pak dostal řadu pozvání k přednáškám na univerzitách ve Francii, Německu a Belgii. Nejvíce si vážím možnosti přednášet jako hostující profesor na Collège de France. Od roku 2001 jsem členem korespondentem Německého Archeologického Ústavu. Mimo to jsem jako externista přednášel i v ČR na Univerzitě Karlově a Západočeské univerzitě.

Stanislav D. Břeň

Petr Drda

Narodil se 12. srpna 1944 do rodiny Jana a Emílie Drdových, z jejichž manželství vzešlo celkem pět dětí. Vystudoval archeologii a dosáhl titulu PhDr. Během své profesní dráhy archeologa se zaměřoval na historii Keltů. Výrazně se podílel na výzkumu hradiště Závist nad Zbraslaví a několika dalších. Přednášel na českých i zahraničních univerzitách. Nyní je na odpočinku. Je autorem řady odborných publikací.