První písemná zmínka o vrchnostenském Podměstském rybníku, vybudovaném na Příbramském potoce a zvaném nyní Dolejší Obora, pochází z roku 1527. Tehdy už pod ním stál mlýn zvaný Podhrázský, jinak Pod Hrází, Pod Městem nebo Podměstský.

V roce 1575 mlynář Matěj Podhrázský odkázal mlýn na Podměstském rybníku s loukou a sadem příbramskému špitálu pro zaopatření jeho chudých obyvatel. Na mlýn si ovšem dělala nárok Kateřina, vdova po Matějově bratru Janovi, o které příbramští radní během sporu o vlastnictví mlýna napsali svým nadřízeným: „Ještě ke všemu se znovu provdala za dobrého souseda, ale pak s ním nechtěla být a vedla si svou jako jiná všetečná a nestoudná a všecka daremná žena. Ježto ráčíte znáti, pokud žena po muži statkem a dětmi vládne, není toho potřeba mnoho opakovati, a zvláště pak kteráž jest do toho statku ani za peníz, leč ty hadry, kteréž na sobě měla, nepřinesla, a proto by chtěla dva mlýny míti.“ Česká komora rozhodla ve prospěch špitálu.

Nedlouho potom příbramská obec koupila od císaře Rudolfa II. i částečně poškozený Podměstský rybník. Když ho opravila a zvětšila, dávala do něj 30 kop rybí násady. Za třicetileté války rybník a mlýnské hospodářství pustly, obec mlýn ale stále pronajímala. Mlynáři se v něm často střídali a stěžovali si, že je nájem příliš vysoký.

Čas na opravu

V lednu 1689 nový primátor Václav Štrof se souhlasem městské rady prohlásil, že je příhodný čas, aby se na opravu zpustlého Podměstského rybníka navozilo potřebné dříví. Mlynář Václav Labský dostal za úkol určit, kolik dřeva bude zapotřebí, a renovaci Podměstského rybníka zřejmě i řídil. O rok později začal stavět i nový Podhrázský mlýn, ve kterém se od konce 17. století mlely slady pro obecní příbramský pivovar.

Dne 24. dubna 1699 městská rada rozhodla, že je nutné dolejší rybník „slovit“, aby se ukázalo, kolik je v něm rybího plodu. Po výlovu byl spraven splav a byla udělána nová stavidla. Práh čili hráz rybníka byl snížen o půl lokte (necelých 30 cm), o čemž byl učiněn zápis do městských pamětních knih, aby se na to jako na důležitou věc v budoucnu nezapomnělo.

Dne 22. prosince 1705 nařídila česká komora novému příbramskému hormistru Jiřímu Tomáši Puschovi obnovit stříbrné doly. Pod jeho vedením začali havíři v roce 1708 razit Karlo-Boromejskou odvodňovací štolu, ústící v prostoru někdejších kasáren u dolejšího rybníka. Díky této dědičné štole mohly být prováděny důlní práce v dosud málo prozkoumaných částech březohorského terénu. A právě na mapě Jana Christiana Fischera z roku 1726, vyhotovené pro báňské potřeby, se dochovalo nejstarší vyobrazení Podměstského rybníka, který se nadále používal jako chovný.

Hledání matky utonulého děvčátka

V červnu 1735 bylo v Podměstském rybníku nalezeno tělíčko novorozeného děvčátka. Rychtář se svými pomocníky začal pátrat po jeho matce. Všechny děvečky a podezřelé ženy z města byly prohlédnuty místními porodními bábami, podle jejichž nálezu ale žádná z nich své novorozeně neutopila. Měšťanky se neprohlížely a případ byl odložen.

Příbramský horní závod trpěl trvalým nedostatkem pohonné vody pro důlní a hutní zařízení a hledal nové možnosti, jak tento problém řešit. Poněvadž do Podměstského rybníka přitékalo z dědičné Karlo-Boromejské štoly poměrně velké množství vody, roku 1756 postavil pod Podhrázským mlýnem úpravnu rudy, později známou jako Puchýrna č. 2 nebo Městské prádlo či Městská puchýrna, ve které se vytěžená ruda drtila a roztříděná dodávala do stříbrné hutě.

Příbramská obec tehdy dlužila značné částky za koupi statku Trhové Dušníky a pro uhrazení části jedné splátky svůj Podhrázský mlýn v září 1768 za 400 zl. prodala Josefovi Skaličkovi, který se zavázal nadále mlít zdarma slady pro měšťanský pivovar. Mletí sladů musel mlynář oznamovat den předem vrchnímu hornímu úřadu, aby puchýrna stojící pod mlýnem pro nedostatek vody neutrpěla újmu.

Mlynář se také musel starat o stavidla Podměstského rybníka a včas je vytahovat zvlášť při lijácích. Pokud by tuto svou povinnost zanedbal, musel vzniklé škody na stavidlech, rybách a loukách měšťanů zaplatit.

Stály doly i mlýn

Pro nedostatek pohonné vody v první polovině 80. let 18. století často stály nejen doly, které se pak bez odčerpávání spodní vody zatápěly, ale i Podhrázský mlýn. Podle ujednání s úřady z června 1785 byla proto mlynáři Skaličkovi, který nemohl mlít třeba i čtvrt roku v roce, snížena daň z mlýna.

V tomto roce byl Podhrázský rybník stále využíván pro chov kaprů. Jeho střední hloubka činila 3,79 m. Nejpozději od října 1792 se v pramenech objevuje pojmenování Dolejší Obora. Měla rozlohu asi 2 ha 33 arů. Před polovinou 19. století byla rozšířena na 2 ha 97 arů, takže byla o něco větší než Hořejší Obora. V roce 1855 byly na náklady obce vystavěny na Dolejší Oboře tzv. koupele. Jejich dohlížitel, bývalý voják a mistr v plavání Jozef Ďupák, zde chlapce zdarma učil plavat.

Jedné noci roku 1804 byla na přímý rozkaz krajského hejtmana vzhledem k dlouhotrvajícímu odporu řezníků tajně zbořena hygienicky závadná dřevěná jatka na náměstí, která stála mezi kostelem a budovou č. p. 1/I. Dobytek se tam totiž porážel a zpracovával a krev s výkaly volně odtékala stružkami. U Příbramského potoka v Podskalí pod Dolejší Oborou pak byla postavena jatka nová. Někdy po roce 1913 byl z náměstí do prostoru někdejší Puchýrny č. 2, zrušené v roce 1896, přemístěn i dobytčí trh.

Nová Francisova turbína

Tehdy už byl Podhrázský mlýn č. p. 2/IV a 147/IV v rukou rodiny Marešových. V letech 1894–1911 mlýn přestavovali do podoby moderního objektu a Josef Mareš zakoupil Francisovu turbínu, která byla zkolaudována v roce 1913. Marešovi vlastnili mlýn ještě v květnu 1956, kdy KNV v Praze vydal národnímu podniku Středočeské mlýny souhlas s demontáží jejich mlýnského zařízení. Převzetí použitelného zařízení pro mlýnskou výrobu se mělo projednat s Marešovými – soukromými majiteli mlýna – tak, že neupotřebitelné kovové součásti skončí v Kovošrotu ve prospěch lidového sběru, tj. plnění sběrového plánu MNV v Příbrami.

V říjnu 1984 se začal budovat obchvat města od Příbramského potoka kolem pekárny a mlékárny. Druhou etapou výstavby, která jako vždycky trvala déle, než se plánovalo, protože „další komplikace kolem stavby vyžadovaly některé doplňky“, byl úsek od potoka ke kasárnám s napojením na mostě u Dolejší Obory. Dne 11. listopadu 1986 zahájil generální dodavatel stavby ZRUP Příbram demolici Marešova mlýna, ve kterém byl naposledy umístěn sklad nábytku. Část Dolejší Obory byla zavezena a během následujících let byla vybudována křižovatka s kruhovým objezdem. Zbytek haldy hlušin, vyvezených kdysi z puchýrny, je za ní pod náletovými dřevinami patrný dodnes.

Věra Smolová
OA v Praze – SOkA Příbram