Už jste někdy darovali krev? Já to prozatím zkusil jenom jednou a stále se odhodlávám k tomu, abych se stal pravidelným dárcem. Na ten první a prozatím poslední odběr v rámci dárcovství si moc dobře pamatuji. Šel jsem na transfúzní oddělení se smíšenými pocity, v nichž mezi sebou soupeřila zvědavost a strach. Stokrát se můžete ubezpečovat o tom, že se přece nemůže nic stát, přesto ve vás hlodá lehká obava, co s vámi odběr většího množství krve udělá.

Po nezbytných testech, při kterých se zjišťuje rámcový krevní obraz, se jde na věc. Asi desetiminutový následný odběr jsem celý proklábosil s milým personálem oddělení. Ani jsem si nevšiml, že mi tak pěkně „pustili žilou“. Začal jsem sám na sobě zkoumat, jak se vlastně cítím a zjistil jsem, že velice dobře. Rád si okolnosti mého zdravotního stavu odůvodňuji po svém a v tomto případě jsem vydedukoval, že se cítím tak dobře kvůli tomu, že normálně mám krevní tlak vysoký a tím, že mi trocha krve odtekla, se mi snížil. Do jaké míry by s tím souhlasil doktor, to nevím, ale já si s tímhle vysvětlením spokojeně odešel a snědl nabídnutou sušenku. 

A ještě něco k těm pocitům. Každý, kdo se stane pravidelným dárcem, si rozhodně zaslouží zažívat pocit hrdosti a důležitosti ze svého počínání. Bez legrace. Pravidelní dárci krve jsou těmi pravými a nezištnými hrdiny, kteří bez mrknutí oka, bez sebemenší potřeby po slávě či uznání pomáhají druhým. Dávají kousek ze sebe, konkrétně půllitr, aby druzí mohli žít. 

Ve velice zajímavém rozhovoru na desáté a jedenácté straně paní primářka Haintzová z Hematologicko-transfúzního oddělení příbramské nemocnice rozebírá nejen význam dárcovství pro moderní zdravotnictví, ale zároveň informuje o tom, jak odběry probíhají, a jak se můžete dárcem stát. Rozhodně to stojí za přečtení a co víc, stojí to i za vyzkoušení! 

Jan Konvalinka
starosta města Příbram