Osmnáctý červen máme v našich moderních dějinách spojený zejména s nerovným, ale o to statečnějším střetnutím sedmi československých parašutistů včetně Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, kteří vykonali pomyslný soud nad Reinhardem Heydrichem. Nejhledanější vojáci v celém protektorátu v pražském pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje 18. června 1942 věrni přísaze obětovali své životy. Když jsem pro letošní sborník Podbrdsko připravoval text o jedné z příbramských osobností, psychiatru a básníkovi Janu Mičkovi, uvědomil jsem si, že před patnácti lety zemřel právě v toto významné datum.

Lékař Jan Mička (1939–2006) spojil svůj život s Příbramí v roce 1968, kdy nastoupil na psychiatrické oddělení Závodního ústavu národního zdraví Uranových dolů Příbram (později Oblastní nemocnice Příbram), kde působil až do své smrti. Byl pověstný citlivým přístupem k pacientům, k němuž mu pomáhala nejen křesťanská víra, ale i humor a nadhled. Jeho poezie v sobě nesla spirituální vibrace, charakteristickou zemitost i slova uvolněná pro souvislosti, které dovedou okouzlit.

Literatura nebo medicína

Gymnazijní studia absolvoval na pražských Vinohradech. Duchovně se zde profiloval v mládeži vinohradského Husova sboru Církve československé husitské. Čisté linie Janákova konstruktivistického chrámu propojeného se zvonicí a obytným domem s farou jako neurotransmitery ve zkratce přenášely získávanou životní zkušenost do prostoru Mičkovy poezie. „Bože, který nejsi jenom startem, cestou a cílem, ale který jsi také mým startem, mojí cestou a mým cílem, vyslyš moji prosbu o seslání Tvé lásky, aby ta prosba nebyla zas jenom jednosměrným tokem slov, ale aby k Tobě letěla jako poštovní holubice nadaná schopností návratu. Jenom literárních textů bez vyústění do rozechvěných rán a do ještě více rozechvěných nocí už bylo napsáno a existuje dost,“ vyznal na úvod své básnické sbírky Přibližný život. 

Jan Mička tíhnul od studentských let k literatuře a umění. Seznamoval se s poezií, sám začal svěřovat slova papíru. Otec ale syna viděl na medicíně. A tak se v roce 1957 Jan přihlásil na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, na které v roce 1963 úspěšně promoval. Mezi jeho spolužáky patřil kupříkladu pozdější profesor chirurgie Pavel Pafko, který ve Fakultní nemocnici Motol provedl v roce 1997 první transplantaci plic v české republice. Na fakultě patřil k členům redakčního kruhu studentského časopisu Reflex, který vycházel od podzimu 1962. Ve třetím čísle I. ročníku z února 1963 byla otištěna jeho báseň Stáří: „Ještě jsou to pampelišky, ale za pár dní se ty zlatovlásky změní v šedivé hlavy stařen, nad kterými se oči dvacetiletých básníků zavřou, poněvadž školák nikdy neporozuměl staroegyptským textům.“

Kumpán Radkin Honzák

Ve volbě oboru měl Jan Mička brzy jasno, rozhodl se pro psychiatrii. Nikoli náhodou, neboť „psychiatři a chirurgové jsou samostatná kategorie lékařů, kteří jsou od svého oboru současně stále přitahováni někam jinam“, připomněla při našem setkání na základě zkušeností zdravotní sestry a od roku 1965 i manželky paní Božena Mičková. Poznali se v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, kam po prezenční vojenské službě Jan Mička nastoupil na tzv. umístěnku jako sekundární lékař. S kumpánem Radkinem Honzákem, psychiatrem, jemuž dnes mnozí současníci naslouchají, patřili v psychiatrické léčebně k tahounům spousty taškařic a legrácek. Jednou se rozhodli uspokojit svůj apetit tradiční francouzskou pochoutkou – šneky. Vyrazili do okolí na sběr hlemýžďů, u něhož vedli učené řeči, které poté přenesli i do kuchyně. Šneci byli sice ve finále nepoživatelní a tvrdí, ale scholastická disputace nad jejich milostným životem nebrala konce. Nepochybně při tom pamatovali na Čapkův pravdivý výrok: „Humor je sůl země a kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.“

Nenormální normalizace

V Příbrami Jan Mička prožil krátký čas nadechnutí, léta šedivé „normalizace“ a sedmnáct polistopadových let. Památce oběti Jana Palacha věnoval v roce 1969 jednu ze svých básní: „Po několika dnech, kdy jsme si na psychoterapeutické konferenci vyprávěli o pronikání buddhismu do Evropy, zapálil se na Václavském náměstí Jan Palach, posluchač historie, před kterou nás chtěl zachránit. Ale ona už záhy po jeho pohřbu znovu si oblékla tradiční uniformu a koleny do varlat v nás znehybnila lásku k mladičké svobodě vydrážděné do ztráty vědomí. Potom se opět někde sešli staří komunisté a připíjeli nám na budoucnost s ženami nad padesát let.“ V témže duchu navázal na přelomu let 1976 a 1977, tedy v čase zrodu Charty 77. V básni pro kolegy z akademické půdy k Novému roku, kterou zachytila prostřednictvím svého informátora Státní bezpečnost, vyslovil přání a zároveň proroctví, jež se začalo naplňovat za dalších dvacet let: „Město žije ruchem v hřmotu soutěžení. Nás není slyšet. Jsme tiší a plaší. Ústa však nemáme jen k najezení a oči jenom k pláči. Až skončí průvod, který se městem valí, a v úklidových vozech zmizí odpadky, připojí se k těm, kdož manifestovali, i takoví lidé jako já a ty.“

Potkal jsem psychiatra, pohladil duši

V kterém literátovi se nepopere jeho občanské povolání s tím, co píše a v co věří. Jan Mička byl v tomto směru záviděníhodně kompaktní, přestože dobře věděl, že psychiatrie je především o poruchách funkce mozku a že je chybou jí připisovat přehnané zacílení do duchovního světa. Husitský farář Václav Žďárský přiléhavě v básni Vzpomínka na Jana Mičku napsal: „Potkal jsem psychiatra, pohladil duši. Nehrabal se v ní jako ti zatra… Jenom se něžně dotkl, jak se na křesťana sluší. Potkal jsem bratra.“ 

Pro poezii Jana Mičku v mládí zapálil Vítězslav Nezval, jehož celé dílo v několika vydáních nasával a schraňoval ve své příbramské knihovně. Nezvala miloval a byl pro něj mimo jiné návěstím k surrealismu. Dlouhá léta se přátelil s Josefem Jandou, jenž od 80. let patřil k členům Skupiny československých surrealistů a je autorem několika básnických sbírek (např. Básně: výbor z textů 1984–2004) a esejů, které publikoval už v samizdatu. Surrealistickou invencí se Jan Mička inspiroval i po založení Společnosti Karla Teiga, jejímž se stal po roce 1989 členem. Památce André Bretona věnoval báseň Východisko, která začíná: „Před lety jsem se z Vaší knihy nalokal světla, které mně zůstalo v pohledu, i když srdce Vás potom přestalo mít rádo.“ 

Blízko měl k Františku Hrubínovi, jehož na přelomu 50. a 60. let navštěvoval a nesměle mu předkládal své prvotiny. Občas se z cigaretového kouře Glóbusek ozvalo: „Mičíčku, tohle vylepši“ nebo „Mičíčku, tohle si ještě odlož“. V roce 1962 našel rodící se básník ve Františku Hrubínovi přímluvce, který se pokoušel protlačit k vydání do Československého spisovatele sbírku Prstem do sněhu. Nepodařilo se, což ale nebylo to nejdůležitější. Proud slov dále otesával čtením křesťanských básnických velikánů Otokara Březiny, Jana Zahradníčka nebo Jakuba Demla. První básně publikoval v roce 1959 v Literárních novinách. Nové vzedmutí u Jana Mičky nastalo v 80. letech po setkání s Vilémem Závadou. Knižně debutoval sbírkou V nadúvazku (1986). V roce 1992 vydala Pražská imaginace jeho druhou knihu Po zelené značce, kterou ilustracemi doprovodil Zdeněk Bouše. Následovala básnická sbírka Nízko nad zemí s výstižnou obálkou od farářky, výtvarnice, básnířky a srdci blízké kamarádky Jany Wienerové (1998). Básník v ní hledá rovnováhu mezi životní horizontálou protínající se – stejně jako na kříži – s nebeskou vertikálou. Vydání dalších dvou sbírek Pod nebem (1999) a Přibližný život (2003) se v Edici současné české poezie ujala Knihovna Jana Drdy v Příbrami. O rok později (2004) vydala Edice Sedmikrása k básníkovým 65. narozeninám jako svůj první tisk výbor Neodpadnout s ilustracemi Jany Wienerové. 

Mičkovy básně jsou též zastoupeny v řadě antologií a almanachů (např. Slova nejsou tam, kde je vidíme nebo Země, v níž se rozednívá). S jeho básnickou tvorbou, která měla místy blízko k aforismu, se mohli seznamovat též čtenáři Příbramského deníku nebo Periskopu. V církevním prostředí publikoval v kmenovém časopisu Církve československé husitské Český zápas a církevním kalendáři Blahoslav. Mičkovu poezii lze zachytit v anglických překladech Květy Rychtářové a Larissy Taylorové až v Austrálii.

Dolování víry

Jan Mička po celý svůj život hledal kanál pro „dolování víry“, což mu pomáhalo udržovat slunný vztah k lidem. Duchovní domov nalezl v Církvi československé husitské. V Příbrami působil v radě starších, dlouhá léta až do své smrti byl jejím předsedou a blízkým spolupracovníkem a přítelem nezapomenutelného příbramského faráře Františka Božovského (1912–2003). Oba byli obdařeni moudrostí srdce a darem humoru. 

Odešel nečekaně 18. června 2006 ve věku 67 let. Rozloučení s Janem Mičkou se konalo 22. června 2006 v jeho domovském sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra na Březových Horách. Na smutečním oznámení byla vysázena slova Jaroslava Seiferta: „Život nechodí však po špičkách, někdy námi lomcuje a dupe.“ 

Martin Jindra, Ústav pro studium totalitních režimů