V příbramské galerii jste působila více než čtvrtstoletí…

Samostatnou příspěvkovou organizaci Galerie Františka Drtikola jsem vedla 15 let. Ale už od roku 1993 jsem zde pracovala jako galeristka.

Jak na tu dlouhou dobu vzpomínáte?

Vývoj byl složitější, protože v devadesátých letech vedení města rozhodlo, že správu galerie předá soukromé firmě. Byla jsem tedy zaměstnancem společnosti, která měla na galerijní činnost uzavřenu smlouvu s městem, ale zabývala se jiným oborem. Firma po čtyřech letech zkrachovala a galerie se stala součástí městského úřadu jako její organizační složka. S ohledem na specifiku činnosti získala v roce 2004 právní subjektivitu. Absolvovala jsem úspěšně výběrové řízení a stala se ředitelkou.

Viděno zpětně, je současný statut příspěvkové organizace nejlepší?

Devadesátá léta, to bylo období překotných změn a já už dnes nechci hodnotit zmiňované rozhodnutí tehdejších zastupitelů. Galerie vstupuje do mnoha smluvních vztahů, řeší činnosti, které se vymykají chodu městského úřadu, proto považuji za správné, že je samostatnou příspěvkovou organizací stejně jako jiná kulturní zařízení ve městě, knihovna a divadlo. Jen dlouhá léta chyběl organizátor živé kultury – koncertů, přednášek, městských slavností… Proto jsem velmi ráda, že od letošního roku má Příbram své kulturní centrum, tak jako je to v jiných městech. Dosud se organizováním živé kultury zabýval odbor školství a kultury, který má tolik jiných povinností a svoji širokou agendu. Argumentace je shodná s mým vysvětlením, proč galerie měla být a je oddělena od chodu městského úřadu.

V jaké stavu předáváte galerii svému nástupci?

Z hlediska toho, co může vedení této organizace ovlivnit, je galerie v dobré kondici. Určitě jsme dnes zavedenou institucí, která léty získala renomé v odborných kruzích.

Podle čeho se vlastně dá posuzovat úspěšnost příspěvkové organizace jako galerie?

Základním parametrem je určitě to, jaké výstavy představuje. Samozřejmě odlišnou pozici má soukromá galerie, která může mít úzce profilovaný program. Ve velkém městě se může zaměřit na určitý okruh vystavujících i návštěvníků. Jiná galerie potom nabídne svůj odlišný výstavní program. Ovšem jinak je tomu v galerii, kterou zřizuje město jako své zařízení, financuje jeho chod a zodpovídá se všem jeho obyvatelům. Proto jsem se v průběhu let snažila připravovat roční výstavní program tak, aby různým skupinám zájemců nabídl možnost výběru a přitom zprostředkoval kvalitní umělecký zážitek. Každoročně jsem do výstavního plánu zařazovala výstavy významných osobnosti současného českého umění – malířů, grafiků, sochařů. A pamětliva odkazu jednoho z našich nejslavnějších příbramských rodáků Františka Drtikola jsem představovala také osobnosti české fotografie. Protože naše galerie nemá stálé sbírky, bylo mojí snahou dovézt exponáty ze sbírek velkých českých galerií. Od devadesátých let jsem spolupracovala s Českým muzeem výtvarných umění, dnešní Galerií Středočeského kraje. Její odborní pracovníci pro nás připravili celý cyklus výstav. Představili jsme zde průřez sbírkami od secese až po konec 20. století. Spolupracovali jsme také s Galerií moderního umění v Hradci Králové, Alšovou jihočeskou galerií, Východočeskou galerií v Pardubicích a dalšími. Z letité úspěšné spolupráce s Českým muzeem výtvarných umění vzešla i moje další spolupráce s historiky umění, kteří zde působili. S jejich pomocí se potom podařilo uvést v Příbrami výstavy známých osobností.

Galerie ale nezůstává nic dlužna ani rodinám, dětem či školám…

Do skladby výstavního programu jsem záměrně zahrnovala výstavy určené rodinám s dětmi, protože to je jedna z nejsilnějších návštěvnických skupin. Zapůjčili jsme do Příbrami kulisy z filmového Fimfára, originální loutky architekta Zdeňka Podhůrského, loutky z animovaných filmů Krysáci, představili komiksové hrdiny autorky Lucie Lomové z knihy a pohádkového seriálu Anča a Pepík. K takovým výstavám jsme vždy připravovali výtvarné dílny. Na tuto tradici naváže i lednové Imaginárium Divadla bratří Formanů. Je to interaktivní výstava, jejíž součástí jsou divadelní kulisy, loutky, kolotoče, ilustrace.

Jsou-li rodiny s dětmi nejsilnější návštěvnickou skupinou, které jsou další?

Opravdu nelze poměřovat návštěvnost i těch nejzásadnějších výtvarných výstav s návštěvností výstav rodinných. Souměřitelná je ale třeba návštěvnost fotografických výstav. To je médium srozumitelné širokému publiku, nejenom vážným zájemcům o výtvarné umění.

Tématem debat bývá abstraktní umění. Velel vám smysl pro to, kdo může přijít do galerie města jako Příbram, tyto výstavy trochu upozaďovat, nebo naopak v rámci snahy o edukaci publika více zařazovat?

Je důležité přinášet výstavy s prvkem – jak jste použil výraz – edukativním, ale v mém pohledu to znamená seznamovat s tím v oboru, co jeho významnou součástí. Samozřejmě se v tom odráží fakt, nakolik lidé vnímají nebo jsou nakloněni takzvanému abstraktnímu umění. Zkušenost je taková, že běžný návštěvník má z abstraktního umění trochu strach, který je však naprosto zbytečný. Opakovaně se setkávám s vyjádřením „tomu já nerozumím“. Abstraktní umění je odrazem nejen výchovy k estetice, vlastní zkušenosti, ale také odrazem jakési svobody vnímání a touhy porozumět. Je to záležitost citu a pocitů, které, necháme-li dílo na sebe působit, v nás emoce vyvolá.

Měla byste radu, jak přistupovat k umění, které se může zdát na první pohled nesrozumitelné?

Můj naprosto zjednodušený základní návod k vnímání výtvarného umění je následující: Oprostěte se od strachu, nespěchejte. Zážitek z umění, ať hudby či výtvarného projevu, je souhrou vlastní zkušenosti, schopnosti pracovat s emocemi a touhou přemýšlet nad tím, s čím se v galerii potkám.

Nakolik se vám v tomto směru podařilo otevřít oči příbramskému publiku?

Rozhodně nemůžeme použít výraz příbramské publikum obecně. Ani nejsem tím, kdo by publiku něco vnucoval. Do galerie přicházejí naši stálí návštěvníci, je tu přece mnoho lidí, kteří se o výtvarné umění dlouhodobě zajímají. A potom další, kteří znalosti nemají tak hluboké. Těm je možné to základní doporučení dát. Na obraze, který laicky označíte jako abstraktní, potom s vaším skromným doporučením divák konečně objeví barevnou krajinu, figuru v gestu, které cosi symbolizuje… Dá se to přirovnat k poslechu klasické hudby, vůči které mají mnozí lidé taky jakýsi ostych. Nemusíme přesně vědět, co autor skladby, měl v hlavě, když ji skládal. Ale ta hudba vzbuzuje emoce. Zaposloucháte-li se do ní, vzbudí ve vás pocit, odvede vás od reality nebo třeba připomene nějaký vlastní zážitek.

Ano, učili jsme se ve škole o Smetanově Mé vlasti, co ve které části skladatel popisuje.

Ale my si můžeme při jejím poslechu počínat úplně svobodně a přemýšlet jen o tom, jak na nás ta hudba působí… Tak je to i s vnímáním výtvarného umění.

Neztrácíme však schopnost nahlížet umění v době, kdy každodenně „konzumujeme“ zkratkovitá sdělení?

Na vnímání tradičních forem umění má jistě vliv doba, ve které žijeme a prostřednictvím elektronických médií přijímáme spoustu povrchních a rychlých informací. Je jich takové množství, že si nedovolujeme zastavit a přemýšlet nad svými pocity.

Galerie tedy může být tišším a klidnějším prostorem, kde ke svým pocitům hledáme cestu?

Několikrát jsem se v minulosti vyjádřila, že galerie je místem, kde lidé mají možnost zastavit se a odreagovat se od běžného životního shonu. V ideálním případě by mohl zprostředkovaný umělecký zážitek být formou jakési menší terapie.

Co jste považovala při letitém vedení galerie za klíčové?

Pokládám za nejdůležitější spolupráci s většími galeriemi. Potom mám radost z toho, že jsme v průběhu let představili v Příbrami práce těch nejvýznamnějších českých osobností, ať už to byli malíři, grafici, sochaři nebo fotografové. S humornou nadsázkou lze tu práci přirovnat například k tomu, že při Hudebním festivalu Antonína Dvořáka mají posluchači možnost setkat se v Příbrami s orchestry světové úrovně, které za nimi přijedou. Na představení špičkových pražských divadel si můžeme dojít do toho našeho. Tak je to i s výstavami. Zprostředkovali jsme doufám spoustu uměleckých zážitků, za kterými mnozí z nás nemají čas dojíždět jinam.

Zabývala jste se nějak zvlášť návštěvností?

Návštěvnost je pro nás důležitá a do určité míry odráží míru úspěchu galerie. Je však třeba zdůraznit, že neexistuje přímá úměra mezi výtvarně hodnotnou výstavou a její návštěvností. Vedle těch rodinných patřily mezi nejnavštěvovanější výstavy fotografické, protože jde většinou o ten nejsrozumitelnější žánr.

Fotografie a možná audiovizuální formát jsou zřejmě pro rostoucí počet návštěvníků nejpřijatelnější formou uměleckého sdělení. Jakým způsobem galerie reflektuje nástup nových médií?

Ve své práci jsem působení nových médií zohledňovala. Součástí výstav byla opakovaně videoprojekce, i další intermediální projekty. A snažili jsme se představovat práce začínajících umělců, kteří hledají jiné způsoby uměleckého vyjádření. Spolupracovali jsme s vysokými školami, například s Fakultou umění a designu Ladislava Sutnara plzeňské Západočeské univerzity. Do výstavního programu jsme zařazovali čerstvé absolventy Akademie výtvarných umění.

Souvisí to s tím, co jsem již zmiňovala. Jediná městská galerie má připravit nabídku pro širokou veřejnost – jak z hlediska věkového složení, zájmu, tak prezentovaných uměleckých forem. Nesestavovala jsem výstavní program pro sebe, ale pro široký okruh návštěvníků. A snažila se ohlídat jeho kvalitu.

Které výstavy považujete pro galerii za stěžejní?

Moje ohlédnutí za prací, kterou jsem v Příbrami dělala 40 let, by bylo složité. Vezmu-li v úvahu rok 2019, podařilo se mi díky spolupráci s bývalým ředitelem Českého muzea výtvarných umění Ivanem Neumannem uspořádat zde výstavu volného seskupení „12/15 Pozdě, ale přece“. Jeho členy jsou renomovaní čeští umělci. Michael Rittstein má v současné době výstavu v Jízdárně Pražského hradu, Kutr Gebauer připravuje výstavu pro Národní galerii, Ivan Ouhel má za sebou velkou výstavu v krajské litoměřické galerii, Jiřímu Načeradskému uspořádala na podzim výstavu Galerie moderního umění v Hradci Králové. A tak dále… To je jen zmínka o kvalitě výběru pro Příbram. V rychlosti mě napadá – v současné době ve Veletržním paláci vystavuje Milan Grygar, se kterým jsme se v Příbrami také setkali. Další výstava, na kterou velmi ráda vzpomínám, je z jiného ranku. Připravila jsem před několika lety retrospektivu Josefa Hlinomaze, byla to dosud nejrozsáhlejší prezentace jeho obrazů, všechny ze soukromých sbírek. Představila jsem všestranného umělce, jehož život byl naprosto neodmyslitelně spjatý s Příbramí. Také si ráda připomínám další, které do Příbrami patří. Rozsáhlé retrospektivy příbramských osobností – ať už to byl grafik Karel Hojden nebo Jan Čáka, velká osobnost, jejíž celoživotní dílo, ať už výtvarné nebo literární, je úzce spjato právě s naším regionem. A ty místní výstavy, ty tvoří tu další část naší nabídky – vedle jmen známých v celé republice. Kde jinde než v městské galerii by se měli návštěvníci setkat s tvorbou místních výtvarníků?

Objevili se v průběhu let výstavy nebo umělci, které jste chtěla v galerii uvést, a nepodařilo se to?

Během let získala galerie své renomé. Výstavní program jsem připravovala ve spolupráci s několika historiky umění. Pokud jsem v posledních letech nabídla výstavu v Příbrami některému z umělců, které jsem zde představit chtěla, nesetkala jsem se s odmítnutím. Svoji roli v tom sehrál nejen předcházející program, ale také fakt, že máme výstavní prostory, které nám mohou závidět i větší města.

Galerie čerpá příspěvky od města. Je finanční podpora dostatečná, nebo by Příbram měla činit něco více?

V Příbrami žiju od narození, v oboru pracuji 40 let, takže dokážu posoudit, jaké jsou možnosti našeho zřizovatele. Stojím nohama na zemi a dokázala jsem si vždy poradit s financemi, které galerii město poskytuje. Beru také v úvahu, že z rozpočtu je financováno divadlo se stálou scénou, to jiná města nemají, máme zde skvěle fungující knihovnu a další peníze jdou na městské akce pro tisíce návštěvníků.

Nedomníváte se tedy, že galerie by měla dostávat více prostředků?

Vím, že galerie je součástí příbramské kultury, a nemůžu chtít, aby byla financována na úkor jiných. S příspěvkem jsme si dokázali vždy poradit. Samozřejmě to souvisí i s tím, že galerie má opravdu minimální počet tří stálých zaměstnanců. Ovšem i v tom opravdu malém pracovním týmu se nám podařilo realizovat deset nebo dvanáct výstav ročně v objektu Ernestina a další menší výstavy jsme v posledních letech připravovali i v Divadle A. Dvořáka Podíleli jsme se organizačně na přípravách prezentací regionálních výtvarníků např. v nizozemském Hoornu a jinde. A za uvedených stávajících podmínek jsme dokázali obohatit program i další nabídkou. Pořádali jsme přednášky, koncerty, komorní divadelní představení. Na vernisážích vystupovali další umělci – hudebníci, v literárních pořadech herci.

Zaznamenala jste v průběhu let snahu podnikatelských subjektů nebo mecenášů zapojit se do financování galerie?

V minulosti jsem se pokoušela získávat sponzory, ale myslím si, že se více soustřeďují na jiné oblasti. Žádali jsme také o dotace v grantových řízeních.

Budete s galerií spolupracovat nebo konzultovat nadále?

Myslím, že můj nástupce žádné konzultace nebude potřebovat. Generační obměna je logicky na místě. Já své působení v galerii uzavírám. Vážím si toho, že jsem měla možnost věnovat se roky práci, která byla sice náročná, ale byla zároveň mým koníčkem a dělala jsem ji moc ráda.

Zůstanete návštěvnicí?

Samozřejmě s tím počítám, vždyť galerie je místem, kde jsem strávila velkou část svého života. Zapomenout na ty roky se nedá…

Stanislav D. Břeň