Mnozí z nás si při vyslovení jména Ledro nedokázali nic představit. Možná se nám v paměti lehce vynořil pojem 1. světová válka, utečenci, ale nic konkrétního. Letos se to pro nás, členy Vepřekova smíšeného sboru, změnilo. 

Dostali jsme nabídku účastnit se spolu s Chrámovým sborem Nový Knín zájezdu do italského údolí Ledra a vystoupit s nimi na koncertě. Dozvěděli jsme se mnohem víc o těžkém údělu vysídlenců několika vesnic oblasti jezera Ledro, o tom, jak museli ze dne na den opustit svoje domy, majetek, dobytek a s pouhými 10 kg na osobu usednout do vlaku, který je odvážel kdovíkam do neznámé země. Pokoušeli jsme se spolu s nimi bránit se strachu ze všeho neznámého, potýkat se s cizí nesrozumitelnou řečí, když se dostali do Nového Knína a okolí (a totéž jistě prožívali i ti, kteří dorazili v jiném vlaku do Příbrami). Jejich úděl byl o tolik těžší, když se dozvídali o svých mrtvých a o tom, jak těžké boje se vedou v jejich domově. Při návratu po třech letech jim jistě nebylo lépe, šli opět do nejistoty, a navíc se ztrátou svých nových kamarádů. Alespoň že mnohé vztahy vytrvaly a přátelství mezi těmito dvěma oblastmi trvá dodnes. 

Všechno tohle jsme si uvědomovali při pohledu na krásné jezero Ledro i mohutné horské štíty, které ho obklopují. Prohlédli jsme si mnohé zajímavosti tamějšího kraje, blízké jezero Garda, vodopád v jeskyni ve Varone, středověký hrad v Arcu, ale hlavně jsme prožili tři krásné večery s našimi novými italskými přáteli. 

Pátého září jsme v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Pieve di Ledro společně s novoknínským sborem pod dirigentským vedením sbormistrů Michaela Havlíčka a Pavla Šmolíka zazpívali skladby jak české, tak světové sborové tvorby, např. Mozartovo Ave Verum Corpus, Beethovenovu Slávu boží a některé skladby A. Dvořáka i jiných autorů.  Italské obecenstvo ale nejvíce ocenilo provedení skladby Itala de Marziho Signore delle cime, to si s námi dokonce posluchači zazpívali na dalším už nekoncertním a neformálním večeru na rozloučenou. 

Při odjezdu z našich tamějších přechodných milých „domovů“ – a ť už v Pieve, Mezzolagu nebo Lenzumu – jsme si přáli jediné: ať je všechno nadále stejně krásné a ať se někdy ještě můžeme vrátit. 

Eva Roubová
Vepřekův smíšený sbor