„Buďme rádi, že je horko. Když nebudeme rádi, bude horko i tak.“ Tento bonmot jsem si vypůjčila z oficiálního profilu českých jezuitů a je návodem, jak v horkých dnech, které nás v uplynulých týdnech trápily, přežít a uchovat si dobrou náladu, než začne pršet a ochladí se.

Bohužel neexistují celostátní pravidelné záznamy o počasí starší než pro konec 18. století, ale pro Příbram a okolí se i z doby starší alespoň nějaké údaje dochovaly. Zatím jsem je zachytila od konce 17. století do roku 1721 a podrobně vypsala v knize Mlynář Martin Fiala jinak Kocour. Nešlo o systematické pozorování, lidé vždy řešili následky sucha pro polní a lesní hospodářství. Po třicetileté válce byly např. všechny čtyři příbramské obecní rybníky potrhané a zpustlé byly i malé rybníčky a haltýře. Trvalo dvacet až třicet let, než se lidé jakžtakž vzpamatovali z válečné bídy a došlo i na obnovu vodních ploch. 

V protokolech o jednání příbramské městské rady se např. objevil zápis, že se mlynář Jan Fiala s rodinou v roce 1672 přestěhoval do svého nově postaveného roubeného mlýna Pod Brodem. Nastalo však několik suchých let, kdy mlýn musel být pro nedostatek vody v Příbramském potoce a v mlýnské nádržce kompletně rozebrán a přemístěn o něco níže tam, kde je dnes Fialův mlýn a kde se dalo vody zadržet víc. Toto sucho uváděl pamětník ještě ve druhém desetiletí 18. století. 

Po morové epidemii v roce 1680 nastalo v létě hrozné sucho, které trvalo tři roky po sobě, takže v roce 1683 výnos sklizně nedosáhl ani průměru, ze kterého byla vypočítána kontribuce (daň).

Nepršelo ani od začátku roku 1691, a tak bylo v květnu už strašné sucho. Když primátor Václav Štrof sobecky přikázal svému pilaři, aby zadržoval vodu u jeho mlýna na Litavce – v dnešním Kášově mlýně, ve mlýnech pod ním už se nemohlo řádně mlít ani řezat. Jeden z mlynářů mu z nenávisti nařízl hřídel od vodního kola. Neprokázalo se, který z nich to udělal. 

Léto 1697 bylo suché, takže se sklidilo málo sena. Na podzim bylo zřejmé, že se všechen dobytek přes zimu neuživí, proto byly ovce vybrakovány a ponechaly se jen nejlepší kusy. Na začátku roku 1706 ještě pršelo, ale pak nastalo strašné sucho, které pokračovalo i v následujícím roce. Proto si příbramská obec už v roce 1708 udělala velký rybník ze svého rybníčku pod vysokou pecí (dnes zasypaný rybník nad mlýnem Hořejší Fiala při cestě z Příbrami do Bohutína). A tak zase začala chybět voda hospodářům pod tímto rybníkem. A ještě ke všemu zmizeli vzhledem k malému průtoku z Litavky pstruzi. 

Z dalších let zprávy chybí, ale v roce 1713 se příbramská městská rada rozhodla, že mezi městem Příbramí a vsí Brodem postaví další rybník, v němž se bude zadržovat voda z potoka tekoucího mezi poli a loukami. Po krupobití v červenci 1716 začalo hrozné sucho. Obec se rozhodla prohloubit Vysokopecký rybník. Od června 1718 nepršelo vůbec. V létě 1719 bylo opět strašné sucho. Děkan dostal od příbramské obce tři zlaté, aby vedl prosebné procesí za déšť, jenže to nepomohlo. V červenci bylo jasné, že bude obilí málo. Magistrát vyhlásil, že za jeho předražování na trhu bude udělovat pokutu ve výši tří kop grošů, což bylo hodně peněz. Z hrozného sucha také několikrát vznikl požár v obecních lesích. 

A pak zase přišly mokré roky 1720 a 1721. Lilo tak, že se v květnu 1720 u německých lávek na předměstí směrem k Březnické cestě rozvodnily oba potoky, Příbramský i Lušťov. Jeden občan na radnici udal, že za to může Pavel Brož, mlynář šichtmistra Matěje Alise z Ptáčkovského mlýna (Flusárny). Zadržel si vodu stavidly, takže se jeho vinou strhla hráz Nového rybníka. Její oprava stála 13 zl. 18 kr. a magistrát chtěl Pavla Brože zavřít do arestu, dokud tuto částku neuhradí. Šichtmistr Matěj Alis se za něj zaručil, že to zaplatí. 

Po dalších lijácích ale přišel šichtmistr do rady a požádal, aby komisaři vyšetřili škody, které naopak obecní Nový rybník způsobil na jeho gruntech a jejichž náhradu chtěl po obci. Nový rybník se však rozlil i po dalších pozemcích, které se rozkládají pod ním a patřily jiným měšťanům, takže se k Alisovi přidali a náhrady přišly obec na pěkných pár zlatých. 

V Příbramském potoce teklo tolik vody, že ji nezadržela ani (Hořejší) Obora. Pod její hrází zatopila zahradu Tomáše Kadeřávka vedle voskárny a strhla jeho ohradu. Kadeřávek slíbil, že svůj pozemek znovu zahradí sám, když na to dostane potřebné dříví z obecních lesů. Rychtář a obecní starší prohlíželi i pozemky dalších sousedů pod Oborou a náhrady jim povolili. Když se ale Obora rozlila napřesrok a Ondřej Oppl žádal o náhradu škody na zatopené půdě, magistrát mu už nic nedal s odůvodněním, že rybník tam byl dřív než jeho dům. 

Je to tak, historie se s drobnými obměnami pořád opakuje, jen se z ní zapomínáme poučovat. Voda je život, a naši předci si jí velmi vážili. Dnes jako před třemi stoletími, muselo a musí se o ni a právo na ni bojovat. Pokud jí ale najednou z nebe spadlo nebo spadne víc, než se jim momentálně hodilo, hned si stěžovali taky – stejně jako my. 

Věra Smolová
SOkA Příbram