Příbram Hanuše Jelínka je literární soutěž pro mládež, která se zrodila v hlavách příbramských knihovníků v roce 1996. Už od prvního ročníku byl hlavní (ale ne jedinou) cenou pro ohodnocené autory almanach vítězných prací. Od roku 2014 mají almanachy také elektronickou podobu. Najdete je na webových stránkách knihovny, některé tištěné ročníky se dají v knihovně i koupit.

Za 24 let soutěže Příbram Hanuše Jelínka jí prošly stovky nápadníků spisovatelského řemesla. O některých už jsme dále neslyšeli, pro některé se stala práce s českým jazykem povoláním. V každém případě platí, že umět krásně formulovat své myšlenky a sny je velký dar pro řešení jakékoliv životní situace.

Letošní ročník soutěže byl výjimečný. Soutěžilo se totiž bez horní věkové hranice. Celkem se zúčastnilo se 112 autorů ve věku od 12 do 83 let. Soutěž byla vyhlášena v březnu. Vlivem epidemie byli lidé doma, a psali a psali. V dubnu své práce poslali, členové poroty poté četli a četli. O prázdninách už jsme věděli, která díla budou uvedena v almanachu vítězných prací. Potom už přišla na řadu běžná redaktorská práce, korektury a grafická úprava textu. V září už byl almanach na světě. Sluší se poděkovat 1. SčV za finanční pomoc s realizací knihy. 

Na 3. října jsme připravili slavnostní předávání cen s hudbou a hodokvasem. Z pochopitelných důvodů jsme celou slávu zrušili. Soutěžící však o své ceny nepřišli. Příbramští si dárky odnesli z knihovny osobně, přespolním jsme je poslali poštou. 

Katka Nolčová, Knihovna Jana Drdy

Nic, jen voda (Úryvek z vítězné práce Markéty Machové) 

Slabé uvědomění tíhy těla, tlaku na hrudi. Jemný šum v uších. Lehce pohnula prsty levé ruky, ale nedokázala je natáhnout. Malátné tělo na hraně spánku. Plíce se roztáhly. Její hruď se instinktivně zvedla, aby nabrala vzduch. V tu chvíli jí však projela ledová vlna. Ostrá jako čepel nože, studená jako ocel. Prudce otevřela oči a její tělo se vymrštilo do prostoru kolem. 

Nemohla dýchat. Nebylo co dýchat. Do úst jí vtékala voda. Nebylo o co se opřít, kam šlápnout. Voda. Všude kolem ní. Nekonečná hluboká prázdnota, která se rozprostírala kolem ní. Jen kdesi nad sebou spatřila slábnoucí modř v jakémsi něžném oparu. Divoce kopala nohama, ruce se neměly čeho chytit. Všude kolem vířily tisíce průzračných bublin a stříbřitě lesklé prameny dlouhých vlasů, které se rozplývaly volně kolem ní. Tak klidně se vznášející v nehybné mase tekuté tmy. 

Vyrazila za světlem. Za mlhou někde nad sebou. Cítila, jak se dusí – na kraji vědomí. Štípalo ji v prázdných průdušnicích, zoufalé pálení v plicích, hučení v hlavě, bolest, nucení na prázdno otevřít ústa. Šílený tlak, který se jí snažil roztrhnout zevnitř. Natáhla ruce před sebe v zoufalém a posledním gestu. Ozvalo se tlumené křupnutí a pak náhle tak jasný cinkot jemných chladivých kapek. Okamžitě zalapala po vzduchu. Její dech zněl tak hlasitě, až působil skoro jako křik. 

Docela v šoku se jí před očima míhaly obrysy šedých stromů, mračná obloha, bílý sníh. A pod sebou hluboká modrá tma. Pleskání vody a nic víc. Vzduch se nehýbal a všude bylo dokonalé mrazivé ticho. Jak natahovala ruce vpřed, jen se před ní odlamovaly další kusy mléčného křišťálově jiskrného ledu. Slabé plátky studící na bříškách prstů, lesknoucí se na temné vodní hladině. Chlad ledové vody se jí postupně vkrádal do těla, až sevřel i její srdce. Zoufale hrabala rukama, snažila se přitáhnout a opřít o ledovou pokrývku, ale ta pokaždé praskla a jen zvětšila kaluž temné vody kolem ní. 

Třásla se, prsty se jí cukaly a sotva se držela u hladiny. Přidušeně vyjekla a znovu se pokusila dostat tělem na led, ale ten se po chvíli napětí opět podlomil. V šíleném deliriu bila rukama o hladinu a začala si klestit cestu vpřed. Led divoce pukal po vahou jejího těla, kdykoli se natáhla a její hrudník se převalil ven z vody. Jemné lupnutí každého třpytivého dílku se téměř ztrácelo v čvachtání a žbluňkání vody. Ona však vnímala ten zvuk zcela zřetelně. Křup, křup... Jako čerstvý sníh pod nohama, jen jemnější, hladší zvuk. A pořád neustával. 

Až náhle ucítila pevný bod někde pod palcem pravé nohy. Kámen. A další. Klopýtla, ale hlavu udržela nad vodou. Rukama rozhrabovala led. Teď už zvolna, pomalu. Zhluboka hltala studený vzduch. Pálil ji v krku, ale uklidňoval. Stála po pás v chladné mase obklopená tenkými střípky průzračného ledu. Drobné vlnky putovaly od jejích zkřehlých třesoucích se nohou do všech směrů. Před sebou konečně zřetelně rozeznávala břeh a pomalu začínala chápat, kde stojí. 

Malé jezero obklopené březovým lesem. Netušila, v jakém čase se nachází. Byla zima, vše tomu alespoň nasvědčovalo. Jinak neměla nejmenší ponětí. Pod sebou měla velké oblé žulové kameny. Jejich šeré obrysy pozvolna vystupovaly z vody a nabývaly jasnějších barev. Pokrývaly všechny břehy, které se táhly do lesa a mizely mezi stromy. A všude kolem to nepopsatelné ticho přiklopené amorfní šerou oblohou. 

Pomalu vystoupala na břeh ven z vody. Kotníky jí omývaly poslední drobné vlnky. Nebýt jejího vlastního pohybu, voda v jezeře by nejspíš zůstala docela netknutá jako kouřové sklo. V hlavě se jí míhaly nezřetelné myšlenky, jako malé jiskřičky létaly sem a tam úplnou tmou. Nedaly se zastavit, nedaly se číst. Byly jako vyděšené ryby – jen lesknoucí se těla v šeru, nic víc. Nedokázala zachytit byť jednu jedinou. Žádné otázky, žádné odpovědi, ani jediné slovo. 

V té tmě nebylo nic a v bezmoci vlastní mysli se přihlásilo o slovo její fyzické já. Všeobjímající chlad ji sevřel, prošel skrz její útroby a zahalil ji do šatu z ledových perel, které zůstaly na její kůži. Byla nahá, úplně nahá a jediné, co krylo její tělo, byly dlouhé stříbřité vlasy splývající pod prsa. Slabé stružky vody z nich stékaly na její stehna a mizely ve zbytcích sněhu na žulových valounech. Byla sama. Dušená bodavým mrazem. Když otočila hlavu přes rameno, viděla jen temnou hladinu s jemnou křišťálovou glazurou. A v ní matná brázda vyplněná lesklými střepy končící kdesi v hloubi, odkud přišla. Přitahovala její oči. Táhla ji k sobě. Vykřikla – v naprostém zoufalství a zmatení. A rozběhla se k lesu.