Patnáctého února 1763 byl u Lipska uzavřen mezi Rakouskem a Pruskem mír.

Za této války zahynulo a bylo těžce zraněno 140 000 vojáků a 160 000 civilistů. Habsburská monarchie se definitivně vzdala větší části Slezska a Kladska a zůstal jí obrovský státní dluh 271 milionů zlatých. Příbram sice dostala náhradu za vojenské dodávky, její dluhy však činily přes 60 000 zlatých. V důsledku velkých válečných daní, neúrody a úhynu dobytka muselo několik březohorských usedlíků pro dluhy svá hospodářství prodat. 

Majetek březohorské obce v roce 1756 obnášel pouze 171 zlatých 11 krejcarů. Jelikož některé záležitosti týkající se březohorské obce vyřizoval příbramský magistrát a jiné hormistr Niclas Franz Ehemannt, vznikaly různé kompetenční spory. Magistrát např. zamítl hormistrovu žádost, aby mohl potvrzovat vypsané vojenské dávky a přípřeže před jejich vybíráním. V březnu 1759 byli březohorští usedlíci poučeni, že musí pod trestem vězení a pokuty přispívat na přípřeže tak, jak bylo stanoveno v rozpisu kontribuce. V roce 1760 přiznal nejvyšší mincmistr Českého království hrabě František Josef Pachta z Rájova na základě Narovnání o hory a kovy z roku 1575 magistrátu pravomoc nad horními úředníky a horníky v civilních záležitostech vyplývajících z vlastnictví pozemků, vedených v příbramských městských knihách. Hornímu úřadu vyhradil civilní jurisdikci nad horníky, kteří nebyli ani příbramskými měšťany, ani poddanými. 

Vrchní horní správce Josef Alexis de Adda dovedl horní závod před začátkem sedmileté války k vyrovnanému rozpočtu. V roce 1755 pracovalo u příbramského horního závodu 94 dělníků. Válečná střetnutí probíhající od října 1756 přinesla značné ztráty lidských životů na obou stranách. Dne 9. ledna 1757 dostal nejvyšší mincmistr Pachta z Rájova oznámení, že se bude nedostatek rekrutů doplňovat schopnými havíři. Protože do té doby byli horníci od vojenské služby osvobozeni, byla z jeho úřadu odeslána odpověď, že stříbrné hory také potřebuji zdravé a silné lidi. V roce 1761 bylo v dolech zaměstnáno 83 mužů, u puchýren jich pracovalo jedenáct a v huti devět. 

Horní závod získával část příjmů za prodej vyrobeného stříbra, klejtu a olova. Jejich druhou část tvořily cupusy (příspěvky) těžařů na jejich kukusy (horní podíly). Tehdy byly příbramské důlní podíly rozděleny mezi dvě těžařstva: velké čili hlavní (tvořili císařovna, šlechtici, kteří většinou zastávali důležité státní úřady, vídeňští měšťané) a menší těžařstvo složené z místních podílníků (obce příbramská a březohorská, církev, právováreční měšťané, svobodní mlynáři, Lazecký dvůr, tři lazečtí svobodníci). Již rok po vypuknutí sedmileté války dlužila příbramská obec hornímu závodu cupus 50 zlatých. Když tedy byla v roce 1761 menšímu – obecnímu kverkšaftu z rozhodnutí mincmistra Pachty vrácena šmelcovna, kterou tento kverkšaft v roce 1750 přenechal eráru, aby se o ni nemusel starat, zadržené výnosy (testy) ve výši několika set zlatých si erár ponechal. Purkmistr Jakub Ferdinand Procházka a ostatní členové magistrátu prosili 9. června 1761 hraběte o jejich náhradu, protože město potřebovalo platit dluhy svým věřitelům. De Adda s vyplacením této náhrady v listopadu 1761 nesouhlasil, protože horní úřad neměl ani peníze na platy.

Povstání a vzpoura

V roce 1762 pracovalo v příbramském báňském podniku 63 osob. V sobotu 6. února, den před výplatou, přišlo do zasedání horního úřadu několik dělníků, kteří žádali, aby jim byla při výplatě následujícího dne vyplacena zadržená mzda za devět týdnů. Dozvěděli se, že ji mohou dostat jen za posledních pět týdnů roku 1761, protože bergamt zatím nedostal zaplaceno za stříbro vyrobené v posledním čtvrtletí a protože se u dolů tentokrát dost prostavělo. Císař skrze vyšší instanci (úřad nejvyššího mincmistra) také přikázal zdejší horní důchodové pokladně, aby se nejprve dohodla s menším těžařstvem na cenných papírech, jimiž měly být dlužné cupusy uhrazeny. 

Dělníci se však 6. února odpoledne v cáchovně smluvili, že se všichni ze tří směn sejdou 8. února v pondělí brzy ráno před modlitbou v cáchovně. Většina mužů výplatu částečné mzdy v neděli 7. února 1762 opravdu odmítla. Někteří se odvážili obcházet 8. února před rozedněním domy a budit k domluvenému shromáždění ty, kteří ještě spali. Když měla sfárat ranní směna, před modlitbou se v cáchovně objevila také většina dělníků z odpolední a noční směny. Dohodli se, že ranní ani odpolední směna nesfárá a že zastaví vodu na pohánění čerpadel a jiných zařízení.

Dělníci, kteří měli aspoň nějaké zemědělské zázemí, tzv. kovozemědělci, mohli na celou mzdu čekat, avšak rodiny těch, kteří žádné hospodářství neměli, potřebovaly alespoň část peněz na jídlo hned. Ještě téhož dne, 8. února, přišly k vrchnímu hornímu správci de Adda ženy dělníků s prosbou, aby je nenechal trpět a dal jim vyplatit mzdu, kterou jejich muži odmítli. De Adda jim slíbil peníze vyplatit v úterý 9. února, kdy v cáchovně přijali mzdu za pět týdnů horníci z jedné směny. Tím odpor skončil a následovalo téměř půlroční vyšetřování. Vrchní horní správce de Adda se svými úředníky zjistil a navrhoval toto: 

Za prvé: Horník Kašpar Frantz (z čísla 6) budil se Šimonem Kučerou důlního strojníka a mnohé jiné dělníky ke společnému shromáždění, čímž se stal podezřelým z účasti na nepokoji; avšak sám v plném zasedání horního úřadu prohlásil, že kdyby na to přišlo, chtěl by jmenovat strůjce spiknutí. Naproti tomu při skutečném výslechu nic nedokázal, ale při dalších výsleších 23. června, prováděných na jeho podnět, se snažil obviňovat jiné, přičemž nelze jeho tvrzení doložit. Tak se podle všeho snažil falešným udáním druhých očistit jen prázdnými vytáčkami. Z jiných častějších zkušeností, jakož i z posledních výslechů dostatečně vysvítá, že uvedený má neklidnou a vzdorovitou hlavu, s nikým se nesnáší, a dokonce nevykazuje vůči představeným úředníkům povinnou úctu. Nadto si tento před několika lety začal nepřístojný spor a jednání se zdejším magistrátem (za což byl tehdy také podle zásluhy potrestán); nijak si to však nezošklivil, čímž se jeho neklidná a vzdorovitá povaha všestranně osvětluje. Střežili jsme se (nedávno totiž opustil jen z vlastního vzdoru práci, a aby unikl trestu, vzdálil se odtud během výslechů), aby byl informován a snažili se, aby jeho vzpurné a odbojné chování bylo postiženo zaslouženým trestem.

Za druhé: Horník Šimon Kučera (z čísla 5) budil ke zmíněnému shromáždění spolu s uvedeným Kašparem Frantzem nejen strojníka Matěje Káše, avšak také mnohé jiné jako Františka Ptáčka, Martina Illinga, Jana Kellera, a nadto ještě přivedl falešné svědky navedené proti Matějovi Kášovi. Dokonce den před výslechem prosil Františka Ptáčka, aby neříkal, že budil a svolával horníky ke smluvenému shromáždění. Prostřednictvím navedených, vyslýchaných falešných svědků chtěl zakrýt své popuzování a spiknutí, z čehož lze jasně usoudit, že byl jedním z původců vyvolané vzpoury. Ostatně je trestuhodný jeho vzdorovitý a prudký způsob řeči, s nímž vystupoval stejně při výslechu jako už dříve v soukromých sporech s představenými úředníky, přičemž zcela opomíjel povinnou úctu. Šimon Kučera by si zasluhoval jako neklidný a hrubý člověk, zvláště když s Kašparem Frantzem v práci vzdoroval a utekl odtud, především pak pro příklad a varování ostatním, větší trest. 

Za třetí: Pomocný strojník Jan Linhart sice obvinil pod přísahou strojníka Jana Vodičku ze záměru zastavit vodu a čerpadla, avšak naproti tomu nejen tři dělníci dosvědčili, že zmíněný strojník tehdy nebyl přítomen, ale nakonec sám Jan Linhart přiznal, že v přítomnosti zmíněných tří dělníků řekl: „My také zastavíme stroje a necháme je stát.“ Při nedostatku jiných důkazů nepadá vina za pronesení těchto nerozvážných slov na nikoho jiného než na samotného Linharta. Podle našeho nezměnitelného mínění má být tento postižen plně zaslouženým trestem na území březohorských dolů (kde má královský horní úřad svou jurisdikci), tj. čtrnáctidenním vězením a potom po odpykání trestu propuštěním z práce. 

Protokol podepsali Josef Alexius de Adda, císařský a královský vrchní horní správce; Niclas Franz Ehemannt, císařský a královský hormistr a huťmistr; Jan Jiří Kure, královský prubíř; František Antonín Krumet, štajgr; Jan Kašpar Lehmann, štajgr. Dne 23. července roku 1762 protokol odeslali nejvyššímu mincmistrovi Pachtovi.

Zastavení práce a přísný trest

Mincmistrova odpověď se nedochovala. Propuštěn byl zřejmě štajgr (dozorce) František Antonín Krumet a během roku 1764 i druhý štajgr Jan Kašpar Lehmann poté, co v březnu toho roku 47 horníků hlásilo zastavení práce na čtrnáct dní, protože jim horní závod dlužil mzdu dokonce za 21 týdnů. Šimon Kučera a Jan Linhart v tomto seznamu horníků ze 17. března 1764 nejsou, pravděpodobně byli skutečně přísně potrestáni a z Březových Hor se odstěhovali. 

Kašpar Frantz, který se narodil asi roku 1736, měl od roku 1761 s manželkou Kateřinou Chocholínovou pod někdejší fundgrubou Veselé Rytířstvo (pozdější Kovářskou šachtou) na dnešním březohorském náměstí Jana Antonína Alise nyní už zbouraný domek nejstarší čp. 15 se zahrádkou, který koupil od svého švagra. Provozoval v něm tehdy největší březohorskou hospodu, ve které v roce 1762 vyčepoval 34 sudů piva. O Vánocích 1763 si nechal svůj domek zaknihovat. V dalších letech býval coby oblíbený soused svědkem různých právních ujednání. Někdy po roce 1764 mu zřejmě horní úřad dovolil, aby se do dolů vrátil, protože v úmrtní matrice má uvedeno povolání horník. Zemřel na Březových Horách na plicní chorobu v květnu 1786. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram