Panovnice Marie Terezie se nechtěla smířit s výsledky cášského míru, jímž po prohraných válkách o rakouské dědictví přišla o Kladsko a velkou část Slezska patřící původně k zemím Koruny české.

Její nový ministr zahraničí Václav Antonín Kounic začal jednat s francouzským králem Ludvíkem XV., kterého čekal vojenský střet s Anglií, a tak zahájení smírného vyjednávání s Rakouskem uvítal. Dne 1. května 1756 byla podepsána tzv. první versailleská smlouva, jež Rakousku a Francii garantovala vzájemné obranné spojenectví. 

Pruský král Fridrich II. vpadl koncem srpna 1756 do neutrálního Saska, a tak začala sedmiletá válka, kterou někteří historikové nazývají nultou světovou, protože zasáhla čtyři kontinenty a oceány. 

V září 1756 obsadilo císařské vojsko Děčín a Ústí nad Labem a 1. října 1756 se utkalo s pruským vojskem u Lovosic. Výsledek bitvy byl nejednoznačný. Pak se část císařských vojáků stáhla za Ohři k Budyni. 

V dubnu 1757 vpadli Fridrichovi vojáci třemi pochodovými proudy na území Čech a rychle zatlačili do vnitrozemí překvapené rakouské oddíly, kterým veleli princ Karel Lotrinský a maršál Maximilian Ulysses hrabě Browne. Před pražskými hradbami u Štěrbohol se 6. května 1757 armády střetly a rakouské vojsko utrpělo těžkou porážku. 

Po svém vítězství zanechal Fridrich II. 50 000 vojáků u obležené Prahy a se zbývajícími 30 000 muži táhl ke Kolínu proti rakouskému vojsku. Za hradbami Prahy tábořilo asi 40 000 mužů z ustupující rakouské armády, jejíž další část se rozptýlila po Čechách. Obě armády si však potřebovaly zajistit dostatek proviantu od zdejšího civilního obyvatelstva, pro které to často byla životní tragédie.

Jedli a pili bez míry

Již 14. května 1757 nařídil pruský plukovník jezdectva Friedrich Wilhelm von Seydlitz, aby Příbramští hned dodali do pruského ležení u Prahy všechnu svou slámu. Obec Prusům poslala 212 otepí, pak následovaly povinné dodávky potravin a krmení pro koně. Dne 22. května 1757 Prusové obsadili většinu Berounského kraje. Dne 27. května přijel do Příbrami pruský generálporučík dragounů Heinrich von Manteuffel s doprovodem a nařídil další velké dodávky, přestože už byly zdejší sýpky i magacín (sklad) prázdné. Dne 31. května musela Prusům ve městě hrát hudba a pruští vojáci si sem nechali dovážet proviant z Březnice. Jedli a pili bez míry. Když byl Manteuffel podruhé tázán, mnoho-li patří denně na muže a koně, obrátil se ke svým dragounům a pravil: „Jezte a chlastejte, nechte si dát, co se vám líbí.“  

Dalšího dne přitáhla k městu část pruské armády pod velením generála Wolfa Friedricha von Retzow. Magistrát se obával zpustošení města, a tak vyslal ke generálovi městského písaře Václava Kestřánka s prosbou, aby město ušetřil. Generál sice nařídil veliteli husarského pluku rytmistru de Galli, aby městu neškodil, ale příbramští a březohorští hospodáři opět museli vojákům dodávat obilí, maso a pivo. Pod výhrůžkou zapálení města a tělesných trestů Prusové nařídili, že jim zdejší městští úředníci budou pomáhat při rozepisování dodávek potravy pro koně v Prácheňském kraji. Když to magistrát odmítl, dal rytmistr zapřáhnout čtyři koně k žebřiňáku, na kterém nechal purkmistra Jana Václava Kušičku a dva radní v poutech odvézt pro výstrahu k pruskému vojsku ležícímu před Prahou. Rytmistr odtáhl z Příbrami 8. června 1757.

Dne 17. června 1757 přijelo do Příbrami asi 400 Prusů. Požadovali potraviny, jejich hejtman ve vzteku zbil zdejšího rychtáře. V noci pruský velitel nařídil, aby všichni měšťané přivezli své hnojné vozy naplněné kamením a zemí a postavili je na začátek ulic. Z vozů byly postaveny hradby, které byly každého rána z ulic odtahovány. Když se roznesla zpráva o blížícím se císařském vojsku, Prusové ustoupili a zanechali ve městě část zásob, které si odvezli císařští vojáci. 

Po složitých manévrech se obě armády 18. června utkaly v bitvě u Kolína, v níž Rakušané vybojovali důležité vítězství. Fridrichova armáda ztratila téměř polovinu vojáků a byla nucena se stáhnout k Praze. 20. června 1757 ukončila její obléhání a začala ve dvou proudech ustupovat směrem k saským a žitavským hranicím. 

Tehdy si Prusové zajeli do Příbrami pro proviant, který tu zanechali před bitvou. Protože ho nenašli, vyhrožovali městu vydrancováním. Městská rada poslala písaře Václava Kestřánka s impresorem a obecním starším Františkem Augustinem Höchenbergerem vyjednávat do nepřátelského tábora a Prusové za výkupné 120 dukátů město ušetřili. Kromě nich stál pruský vpád dalších 387 zl. V červenci se situace uklidnila a na radnici se opět začalo úřadovat. 

Jednání o mír s Marií Terezií nebyla úspěšná, a tak se Fridrich II. rozhodl dál pokračovat ve válce. V létě 1758 táhla část jeho vojska přes Českou Třebovou a Litomyšl k Hradci Králové. V říjnu 1758 leželo v Příbrami asi šest císařských pluků, v prosinci městem procházela další vojska. Ve zdejším kraji se v těchto letech sice nebojovalo, avšak vojenské dodávky a přípřeže pro jinde válčící rakouskou armádu pokračovaly až do konce roku 1762.

Foršpany březohorských usedlíků

Každý větší hospodář se snažil, aby mu zůstal aspoň nějaký tažný dobytek, kráva byla nezbytností pro přežití každého hospodářství. Pro březohorské sousedy a obyvatele, tj, majitele nemovitostí, se dochovaly přehledy foršpanů (povinných přípřeží) pro vojenské účely a finančních příspěvků na ně od listopadu 1758 do roku 1762. 

Na Březovém vrchu bylo tehdy 25 majitelů hospodářství platících kontribuce a další daně. Pokud už dovolili na svých parcelách postavit se souhlasem knapšaftu další malé domky, z nichž jejich majitelé platili činži hospodáři „mateřského“ stavení, museli tito „činžovníci“ svému hospodáři přispívat i na kontribuce a foršpany. 

Do seznamů povinných příspěvků na foršpany byli v roce 1758 zapsáni Josef Káš (měl i druhé zdaněné hospodářství, tzv. Koutovské), Jan Podleský, Matěj Tichý, vdova Anna Mládková, Jan Jokl, Vavřinec Brož, Jan Fiala, Václav Chochole, Martin Illink, Václav Novák, Vojtěch Kříž, Václav Köller (Kheller), vdova Dorota Kiliánová, Jan Vytipač, František Holubička, Matěj Káš, Josef Brož, Jan Keller, Tomáš Callej (s Duchkovou), Barbora Křížová, David Reinelt, dědicové Chocholínovští, Mikoláš Brož, Petr Havrlík. Do poloviny června 1762 Matěje Tichého vystřídal Tomáš Pešek, přibyli Jáchym Káš s Adamem Fialou, vdova Eva Khunnová.  

Březohorští hospodáři od podzimu vozili mouku, oves a seno pro císařskou armádu ke Kolínu, z Prahy do Lovosic, do Žatce, Loun, Libic, Staré Boleslavi, do Saska a Slezska, do Prahy, Berouna, Českých Budějovic a do Hradce Králové, přestože nemohli dobytek například pro 97 předepsaných povozů do zásobáren v Hradci Králové sehnat, neboť město Příbram a jeho vesnice byly třikrát zasaženy dobytčím morem. 

Povozy s vojenskými dodávkami vypravoval nejčastěji Josef Káš, další zajišťovali Matěj Tichý (Tomáš Pešek), Jan Mládek (vdova Anna Mládková), Vavřinec Brož, Petr Kříž, Jiří Chochole, Jan Podleský a Jáchym Káš. Včetně zpáteční cesty stál povoz do Zbraslavi většinou 3 zl., do Prahy 5 zl., do Lovosic 5 zl., do Plzně a odtud hned do Prahy 10 zl., do Mladé Boleslavi 5 nebo 8 zl., do Kolína 10 zl. Jezdilo se jednou až několikrát měsíčně podle rozkazu. Jak to chodilo, ukazuje dochovaný lístek z 5. prosince 1761, kterým příbramský purkmistrovský úřad nařizuje, že „zítra okolo jedné hodiny po poledni musí Březohorští poslat dvě fůry s ovsem a moukou do magacínu v Praze.“ 

Například od listopadu 1758 do února 1760 stály březohorskou obec tyto foršpany 145 zl. 24 kr. Tato částka byla rozvržena k zaplacení mezi březohorské sousedy a obyvatele, kteří ale často neměli hotovost, a tak za ně byla jejich částka zaplacena z pokladny knapšaftu, který jejich dluhy po celou dobu války evidoval. Při posledním dochovaném vyúčtování povinných příspěvků na foršpany březohorských sousedů za období od 2. srpna do 15. srpna 1762 vyšlo najevo, že měli zaplatit 104 zl. 50 kr., ale uhradili jen necelou polovinu – 47 zl. 14 kr., takže jejich dluh činil 57 zl. 3 kr. Ze seznamu jsou také dobře vidět obrovské rozdíly v zámožnosti jednotlivých sousedů: nejmajetnější Josef Káš a Jan Podleský měli zaplatit po 16 zl. 6 kr. Matěj Tichý a vdova Anna Mládková po 13 zl. a 19 kr. Každý z šestice nejchudších sousedů měl zaplatit pouze něco přes 19 kr. Ani tak ale tři z nich nezaplatili ani třetinu. Za 19 kr. totiž mohli koupit asi sedm a půl litru žitné mouky, což je přibližně 4,5 kg. Z tohoto množství se dalo upéct zhruba 9 kg chleba, který musel skromnému člověku a jeho rodině vystačit na několik týdnů. 

Pokračování příště.

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram