Administrátor nejvyššího mincmistrovského úřadu v Českém království Jan Nepomuk Václav Mitrovský svobodný pán z Mitrovic a Nemyšle (1704–1760) v prvních letech druhé poloviny 18. století pokračoval v nápravě příbramského horního závodu.

Nechal si vyhotovit podrobný soupis všech zaměstnanců horního závodu. Nařídil revidovat příbramské horní účty od roku 1734 a zprávy o zjištěných chybách zasílal vedení příbramského horního závodu k vysvětlení a opravě. 

Každých čtrnáct dnů se konala zasedání horního úřadu, jichž se účastnili zástupci magistrátu, protože příbramská obec vlastnila 50 kukusů. Březohorská obec měla pouze ¾ kukusu a pokud je známo, březohorský rychtář ani jeho přísežní nebyli na porady zváni. Z porad byl pořizován protokol předávaný pražskému mincmistrovskému úřadu, který do Příbrami v květnu 1751 pro nedostatek lidí (aus Mangel der Leuth) poslal čtyři horníky z Kutné Hory a dva běhače z Jílového. Jeden muž přišel z Horního Slavkova a další z Ratibořic, Krásna a Jihlavy. Jiní dělníci byli poddanými okolních panství. Mnozí ale zase z dolů odešli. Fluktuace byla značná, protože zdejší pracovníci nedostávali zaslouženou mzdu včas a nezbytné životní potřeby si museli opatřovat na dluh.

Vydrželi ti, kteří měli kromě práce u horního závodu vlastní, i když velmi skromné hospodářské zázemí. Na konci října evidoval horní závod kromě úředníků a dvou štajgrů 92 dělníků a horníků ve věku 14 až 57 let, více než 50 let však bylo pouze šesti mužům. Práce v dolech byla opravdu těžká a málokdo ji vydržel – například v roce 1752 byl přijat k hašplu jako pacholek vysloužilý voják Karel Voček, který vydržel pět šichet a odešel.

Místo peněz špatné žito

Doly tehdy trpěly nedostatkem dřeva a velkým letním suchem. Těžařstvo neplatilo na své kukusy vyměřené cupusy – příbramská obec ke konci roku dlužila hornímu závodu téměř 753 zl. Místo peněz poslala ze svého statku v Trhových Dušníkách špatné žito, pšenici a hrách, které horníci odmítali převzít. Chtěli hlavně mouku a potřebovali hotovost, aby mohli zaplatit svým věřitelům. Na konci roku 1751 jim závod dlužil mzdu za jedenáct týdnů. Majitel jednoho kukusu a člen magistrátu Josef Richter si stěžoval hornímu úřadu, že hornictvo, které nemělo peníze na otop, působí škodu v městských lesích. 

V roce 1752 chybělo hornímu závodu také železo. Nájemce příbramské železné hutě Karel Wiesser neměl zásoby železné rudy, a proto začal zpracovávat převážně staré železo. Vrchní horní správce Josef Alexis de Adda sestavil s pomocí hormistra Ehemannta v roce 1753 o horním závodu obšírnou zprávu, v níž uvedl, že je všechno v dobrém stavu a popsal jednotlivá důlní díla s tím, že se v nich nachází dobrá ruda k puchování, ale že se práce v nich musí pro nedostatek peněz omezovat. 

Na několik hornických rodin z Březového vrchu dolehla tíživá situace natolik, že byly nuceny prodat pro dluhy nebo neschopnost splácet dědické podíly svým příbuzným to nejcennější, co měly – kus pole, nebo dokonce domek s dvorkem. Nejvýmluvnějším dokladem tehdejší situace je dopis, který poslal z 19. června 1754 zdejší starší šmelcíř Jan Bittner přímo administrátorovi nejvyššího mincmistrovského úřadu Mitrovskému. Napsal mu, že čtyři roky pracoval jako běhač a v pátém roce byl povolán stát se šmelcířem. Po úspěšně vykonané zkoušce byl poslán do Příbrami, kde slouží jako šmelcíř už asi 25 let. Mzdy se už čtvrtým rokem „táhnou“, ceny všeho jdou velmi rychle nahoru, a on už není schopen v těchto těžkých časech hladový pracovat a zvládat to jako v mládí. Prosí tedy o vyplacení mzdy, aby mohl s ženou a dětmi žít. 

Na jaře 1755 se stal nejvyšším mincmistrem Království českého František Josef hrabě Pachta z Rájova (1710–1799), od roku 1736 rada apelačního soudu, od roku 1744 zemský soudce a od roku 1747 místodržící v Čechách. Byl také numizmatikem a pak i prvním prezidentem Vlastenecko-hospodářské společnosti v Praze. 

Začátkem června 1755 zaslal příbramskému vrchnímu hornímu správci pokyn, jak řídit zdejší horní závod: jako dosud se každých čtrnáct dní měla konat obvyklá zasedání, o kterých se vedl protokol ve dvojím vyhotovení. O všech událostech měl nejpozději do osmi dnů informovat úřad nejvyššího mincmistra. 

Začátkem srpna 1755 hrabě Pachta poslal do Příbrami závěrečný výtah nedostatků, které byly zjištěny v kase kverkšaftu za roky 1743–1745 a za něž odpovídal primátor a již odvolaný horní pokladník Filip Wiesser. Další chyby byly nalezeny v rejstřících puchýrny a šmelcovny z let 1743–1745 a byl za ně odpovědný šichtmistr a hutní písař Jan Michael Fritsch. Za nedostatky účtů šmelcovny za totéž období a nedostatky v účtech stavby nového rybníka od června do listopadu 1744 odpovídal tehdejší hutní faktor Niclas Franz Ehemannt, za nedostatky v registrech výdajů hor, puchýrny a šmelcovny za tři kvartály 1743 nesl odpovědnost bývalý horní a hutní písař Anton Florian Heßler. Dosud nebyl vyrovnán dluh 1844 zl. bývalého hormistra Stritzla, i když to měli Filip Wiesser a Josef Richter jako poručník Stritzlových dědiců už dávno udělat.

Vrchní horní správce de Adda předal mincmistrovy výkazy jak bývalému hornímu pokladníkovi Filipovi Zikmundovi Wiesserovi (19. srpna 1755), tak hormistrovi Niclasovi Frantzovi Ehemanntovi (18. srpna 1755), aby zjednali nápravu. Ten zřejmě snášel novou situaci a snížení svého postavení velmi špatně, protože se dochoval dlouhý účet medikamentů, které si vyzvedl v příbramské officíně (lékárně) od ledna do září 1755. „Léky“ stály celkem 11 zl. 9 kr. Hormistr si objednal například růžovou vodu, rebarborový prášek, badyán, sperma kočky, prášek na opary, roztok meduňky, prášek na katar, prášek na hruď, laxativum (projímadlo), ale i pomerančovou esenci. 

Dne 12. července 1755 dostal vrchní horní správce de Adda od mincmistra Pachty oznámení, že se dosavadní kutnohorský šichtmistr Schön stal účetním účtárny úřadu nejvyššího mincmistra, a protože kromě královského horního hofmistra nebyl v Kutné Hoře jako horní písař k mání žádný muž, který by zároveň obstaral tamější hornictví a hutnictví, bylo třeba zabránit škodám a provizorně tam Schönovi někoho poslat. Proto mincmistr Pachta nařídil příbramskému hornímu praktikantovi Janovi Antonínovi Alisovi, který už složil potřebné zkoušky a který kromě jiného dobře ovládá českou řeč, aby se neprodleně odebral do Kutné Hory a tam byl hornímu hofmistrovi za svůj praktikantský plat a uhrazení cestovních nákladů nápomocen v horách a puchýrně. Dvaadvacetiletý(!) Alis se osvědčil, a ještě téhož roku byl jmenován kutnohorským šichtmistrem s týdenním platem 4 zl. 15 kr. (asi dvojnásobným ve srovnání se zdejším).

Bratrská pokladna

Vrchní horní správce de Adda začal dbát na odvádění předepsaných příspěvků do bratrské pokladny. Zatímco v roce 1750, kdy bylo dáno za léčení Václava Kellera zraněného při stavbě nové puchýrny felčarovi 2 zl. 30 kr., na pohřeb štajgra Anderse Fischera jeho vdově 6 zl. a za léčení učně Johanna Galle zraněného při pádu do šachty felčarovi 3 zl., přesáhly výdaje bratrské pokladny její příjmy a s předcházejícím restem už vykazovala dluh přes 39 zl., v roce 1754 už v ní bylo 468 zl.

V roce 1755 k nim přibyly například bratrský peníz od dolů a puchýren ve výši 85 zl. 57 kr., od hutě 7 zl. 56 ½ kr., drobné ze „šorfu“ v Tisové a z Bohatého potěšení u Obecnice 29 zl. 47 ½ kr., úroky z kapitálů 16 zl. 6 kr. Do bratrské pokladny se odváděly také zabavené platy těch, kteří z Příbrami odešli, nebo špatně pracovali, a peníze z „židovského šmelcování“. Celkový roční příjem dosáhl 146 zl. 35 kr., takže v bratrské pokladně bylo už 614 zl. 37 kr. Vydaly se například provize ve výši 33 zl. 22 kr., horní chirurg za pouštění žíly a tahání zubů dostal roční plat 3 zl. a za kurýrování podle písemných aprobací 2 zl., apatykář dostal za léky 18 ¾ kr. Na pohřeb provizionisty Vojtěcha Kříže byl vydán 1 zl. 30 kr. 

Nejvyšší mincmistr Pachta nařídil rovněž krátce po svém nástupu do úřadu – v červnu 1755, aby Kateřina Fischerová, vdova po štajgrovi Andreasi Fischerovi, který zde působil po 21 let, dostávala z bratrské pokladny jako provizi čtvrtletně 3 zl. Eva Kuhnová, jejíž manžel byl přes 15 let horníkem a třídičem rudy a která živila ještě 5 sirotků, z nichž tři byli nezletilí, dostala zpětně od začátku července 1750 (od smrti manžela) do konce září 1754 čtvrtletně 1 zl. 30 kr., a od 1. října 1754 do konce září 1756 dostávala čtvrtletně 1 zl. jako penzi. Vdova Markéta Veselá dostala 12 zl., vdova Dorota Kášová 15 zl. a vdova Kateřina Šafařská 9 zl., protože jejich manželé věrně sloužili u zdejšího horního závodu a u něj „přišli do neštěstí“. Z bratrské pokladny se vyplácela třetina částky, zbytek dával horní závod. Když v dalších letech dostával lékař, který docházel ke zraněným a nemocným havířům, ročně 20 zlatých, z poloviny je vyplácela bratrská pokladna a z poloviny těžaři. 

Ke konci roku 1755 bylo v bratrské pokladně 530 zl. 21 ¼ kr., z toho v hotovosti 46 zl. 20 ¼ kr., na kapitálech 440 zl., a na nedoplatcích 44 zl. 1 kr. Kapitály si pod obyčejným šestiprocentním úrokem půjčovali březohorští hospodáři. Pod vedením vrchního horního správce de Adda vykázal v roce 1756 horní závod po pěti mínusových letech mírný zisk 979 zlatých konvenční měny. Toho roku však začala krutá sedmiletá válka. 

Pokračování příště. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram