Vrchní horní správce de Adda a uherští úředníci bydleli stejně jako mnozí dělníci z dolů a hutě v Příbrami. Do příchodu úředníků z Uher v srpnu 1750 pracovalo kromě jiných profesí u zdejšího horního závodu 42 horníků.

Březohorskou osadu spravoval knapšaft, v jehož čele stál od roku 1742 rychtář Josef Káš. Pomáhali mu dva přísežní vybíraní ze zdejších usedlíků, všechna důležitá rozhodnutí ale potvrzoval příbramský bergamt, tedy hormistr Ehemannt, a také magistrát. 

Na Březových Horách bylo v polovině 18. století, kdy se země ještě nevzpamatovala z válek o rakouské dědictví a z hospodářské krize 1746–1747, pořád ještě pouhých dvacet obytných stavení s větším nebo menším zemědělským zázemím. Majiteli těchto hospodářství byli rychtář Josef Káš, řezník a šenkýř Jan Koubek, Václav Ptáček, Vavřinec Brož, Jan Fiala, Jan Mládek, Antonín Illink, Jiří Kout po Janu Zaprášilovi, vdova Kateřina po Vítovi Kiliánovi, Josef Brož, dědicové po Matoušovi Holubičkovi, řezník Antonín Jokl, Václav Lentz, Mikoláš Fiala, Jakub Kučera, Tomáš Holubička, Pavel Dobrovolný, vdova Dorota po Kryštofovi Rownerovi, vdova Magdalena po Kryštofovi Kellerovi a Matěj Pokorný. Část těchto příjmení je dosud k nalezení na hrobech březohorského hřbitova, založeného roku 1879. 

Podle výměry svých polností platili březohorští majitelé domů i různě velkou kontribuci – daň a odvody na vojenské účely, o čemž svědčí její dochovaný soupis z konce první poloviny 18. století. Nejbohatší Josef Káš platil téměř jedenáctkrát víc než majitelka nejchudšího domku, hornická vdova Dorota Rownerová.

Práce jen s rodinou a nádeníky

Pouze čtvrtina hospodářů – Josef Káš, Jan Koubek, Jan Mládek, Jiří Kout a Antonín Jokl – měla živnost, nebo tolik polí a luk, že je uživily, a tak vlastnili tažný dobytek a povozy. Nepracovali jako horníci, ale přivydělávali si „forováním“, tedy povoznictvím velmi často i pro horní závod. Málokterý hospodář si mohl dovolit živit pacholka a děvečku, většinou musel všechnu práci zvládnout se svou rodinou a s pomocí nádeníků najímaných např. na žně. 

Březohorští řezníci Jan Koubek a Antonín Jokl, o nichž se dochovaly zprávy, že se po celý rok 1750 hádali, patřili do příbramského cechu. O nadvládě příbramských živnostenských pořádků svědčí i to, že na Březovém vrchu stále ještě neměl živnost žádný pekař ani jiný cechovní řemeslník. Buď si Březohorští pekli chleba doma, nebo pro něj a pro žemličky museli běhat do Příbrami. 

Pivo se šenkovalo v hospodě u Koubků, ale i u Kášů, u Anny Ptáčkové a Kateřiny Chocholínové. Obyvatelé Březových Hor se chtěli bavit, a tak Jan Koubek pořádal ve své hospodě na horním konci dnešního náměstí taneční zábavy. Rád to zkoušel bez povolení horního úřadu a knapšaftu (už v roce 1721 dostal velkou pokutu 4 zl., protože v zakázané době – třeba v postě nebo v adventu uspořádal muziku), který mu za nepovolenou jarní tancovačku a za produkci muzikantů v jeho domě 22. května 1752 vyměřil poplatek 30 kr., které byly dány k záduší sv. Prokopa. O dva dny později vydal hormistr Ehemannt edikt, že bez povolení slavného bergamtu a bez vědomí rychtáře se nesmí žádný hospodář šenkovního domu opovážit muziku objednat a pořádat, a to pod trestem 3 kopy grošů (cca 180 grošů, tj. 3 zl.) k záduší sv. Prokopa. Ten, kdo chtěl muziku s předcházejícím povolením bergamtu pořádat, pak musel vyměřenou, menší taxu k záduší sv. Prokopa složit hned. Na taneční zábavy se totiž stále pohlíželo jako na víceméně hříšnou záležitost, a když už se lidé místo modlení chtěli veselit takto, měli zaplatit vyměřenou částku na zbožné účely, jako byl provoz kaple sv. Prokopa a sociální výpomoc, která se ze záduší také občas poskytovala.

Vodička hanil a bil Koubkovu děvečku

V hospodách také k docházelo k různým konfliktům, ale horní úředníci chtěli mít klid. Sám hostinský Jan Koubek poslal koncem července 1751 pro rychtáře, který měl hospodářství v místech dnešního parkoviště a pizzerie Apollo, aby vzal do arestu jakéhosi Jana Vodičku, který hanil a bil jeho děvečku. Rychtář Káš tedy Jana Vodičku zavřel a pustil ho druhý den ráno okolo čtvrté hodiny s tím, že spor urovná slavný bergamt v čele s hormistrem Ehemanntem. 

V některých soukromých březohorských domech bydleli v pronajaté místnosti další horníci se svými rodinami. Kromě toho tu byla nájemníky obydlena erární cáchovna (pozdější čp. 1) a šichtamt, kde asi do poloviny století bydlel hormistr Niclas Franz Ehemannt s rodinou. 

Obec měla svou pastoušku. I na Březovém vrchu se totiž o společnou pastvu staral placený obecní pastýř, který vyháněl dobytek všech hospodářů na okolní obecní pastviny táhnoucí se kolem spodní části Březových Hor takzvaným průhonem – dnešní Rožmitálskou ulicí.

Hrušeň byla terno

Škola na Březovém vrchu fungovala už před polovinou 18. století poblíž kaple sv. Prokopa – v soukromém domku březohorského horníka, kantora, zvoníka a později i horního písaře Petra Jana Havrlíka, který si s manželkou Lidmilou postavil nové stavení na zeleném drnu na obecním pozemku v letech 1744/1745. Petr Jan Havrlík se narodil asi roku 1716 jako syn příbramského měšťana. Obec si jeho služeb vážila, proto mu k domku odprodala ještě dvě hrušně, což bylo terno – sušené hruštičky byly oblíbeným sladidlem. 

Odhadem k němu do školy mohlo chodit kolem dvaceti březohorských dětí, jejichž rodiče mu měli dávat školní plat (Schulgeld). Petr Jan Havrlík sepisoval březohorským obyvatelům všechno, co potřebovali, a často vystupoval jako svědek při právních jednáních. Březohorským kantorem a zároveň sakristánem u sv. Prokopa zůstal až do své smrti 15. května 1770.

Potrestané povyražení

Rychtář a knapšaft poměrně často řešil spory o dědictví. Tak v dubnu 1750 žalovala ovdovělá Lidmila Brožová, dědička Matouše Holubičky, svého strýce Tomáše Holubičku, že jí neodvádí nájemné z pole a z pronajatého Holubičkovského domku se zahradou. Šlo o 1 zl., ale pro vdovu to byla nezanedbatelná částka, protože Lidmila musela postavit hradbu kolem svého příbytku a neměla na ni peníze. Na zásah knapšaftu je od svého strýce konečně dostala. Hladinu poklidného rybníčka života převážně ctnostných obyvatel Březového vrchu však rozvířila následujícího roku, kdy byla její kauza zapsána i do rychtářského manuálu. Lidmila si totiž rozhodla své vdovství trochu zpříjemnit: „Dne 24. srpna 1751 dožádal se mě Josefa Brože (zřejmě Lidmilina příbuzného) pan Josef Káš a zplnomocnil mě a odevzdal mi na ten čas právo, abych šel s ním do jistého místa, kde jeho čeledín po několik nocí dochází do příbytku k vdově Lidmile Brožové, a též s ní v nepořádnosti trvá. Načež jsem s ním šel do toho příbytku okolo jedné hodiny po půlnoci a tam v jejím příbytku jsme je nenašli, ale dopadli jsme je v Ptáčkově příbytku. On od svého pana hospodáře jakožto jeho čeledín dobrej výprask dostal, a na to utekl. Osobu (Lidmilu Brožovou) jsem do arestu vzal, tak za její provinění je arestírovaná a též 15 krejcarů pokuty k sv. Prokopu zaplatit má a též právo (rychtářský úřad) spokojit má. Kdyby se ale dále více nešlechetně chovala a on se tam u ní dopadl, anebo kdo jiný, tedy pod 3 kopy pokuty zavázána zůstává k sv. Prokopu. Čeledín ale se zanechává do příchodu slavného bergamtu (hormistra Ehemannta).“ 

Další povyražení si Lidmila Brožová zřejmě rozmyslela a v říjnu 1751 společně se svým spoludědicem Ignácem Holubičkou prodala v říjnu 1751 Holubičkovský domek Václavovi Novákovi a jeho manželce Lidmile. Jejich potomci na místě tohoto domku po přikoupení okolních pozemků postavili dnes již zaniklý hostinec U Černého orla v Rožmitálské ulici.

Horník Pokorný se toho nejdřív nebál

Co se týče zmíněného hospodářství Matěje Ptáčka, bylo zde třetím největším a stálo u Prokopské cesty nad domem rychtáře Josefa Káše. V roce 1743 se „na hůru“, ale i do světnice u Ptáčků uchylovali jako milenci Kateřina Vondrášková s horníkem Antonínem Pokorným, o jehož provinění „v příčině královské horní věci“ z roku 1751 jsem psala v minulém čísle. Když mu sdělila, že je těhotná, řekl, že se toho nebojí. Šel s ní do Prahy a sliboval, že si ji vezme, že se dá v Praze do služby a že budou obchodovat s máslem. 

Někdo ale na Kateřinu žaloval, že cizoložila, a když se na konci června 1743 z Prahy vrátila, byla v příčině svého nectného chování předvolána před rychtáře. Zapřela, že je těhotná, a tak rychtář nařídil, že ji musí ostatní ženy prohlédnout. Zahanbená Kateřina raději utekla do Prahy, kam ji opět Antonín doprovázel a sliboval jí všechno možné. Kateřinu, která v Praze porodila dceru a dala se tam do služby, si ale nakonec nevzal. Vrátila se po roce, s Antonínem se sešla a chtěla, aby se s ní oženil. Někdy předtím mu prý „špásem“ řekla, že má milého vojáka, takže Antonín toho teď využil, dal jí facku, až ji polila krev, a odpověděl: „Já jsem poctivej a ty jsi kurva.“ 

Před rychtářem v srpnu 1744 popřel, že by byl otcem Kateřinina dítěte, i všechny svoje sliby. Když se ho rychtář ptal, proč šel dvakrát s Kateřinou do Prahy, vymlouval se: „Byl jsem na zahálce, šel jsem na pouť a taky k mej paní tetě, potom s Kateřinou taky k její matce.“ Svědci jejich milkování se nenašli. Nakonec se Antonín uvolil složit přísahu, že s Kateřinou nic neměl, a protože to bylo slovo proti slovu a přísahu brali představitelé knapšaftu smrtelně vážně, spor byl 31. srpna 1744 ukončen. Tak se Antonín Pokorný mohl výhodně oženit s Lidmilou Ptáčkovou z březohorského statku Matěje Ptáčka a v roce 1752 se s ní usadil v domku po svých zemřelých rodičích. To už mu nezbývalo ani deset let života. Zanechal po sobě čtyři malé děti a zpustlé hospodářství, které jeho vdova musela pro dluhy prodat. 

Pokračování příště.

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram