Když se v prosinci 1734 stal příbramským hormistrem Christian Anton Stritzl, který byl několik let jáchymovským horním žákem, a začal u zdejšího horního závodu zavádět nejnovější poznatky o dolování a hutnictví stříbra i železné rudy, byly Janu Antonínovi Alisovi téměř tři roky.

Narodil se 11. ledna 1732 ve Vysoké Peci jako páté dítě a druhorozený syn šichtmistra a nájemce příbramského železářského závodu Františka Zikmunda Alise (* 1706 ve Vysoké Peci; † 1772 Příbram), který se své budoucí povolání učil od malička, protože jeho otec Matěj Václav Dismas byl šichtmistrem prakticky od založení železárny v letech 1704–1705. Matkou Jana Antonína Alise byla Alžběta, jejíž rodné jméno se v pramenech kupodivu nikde neobjevuje, ale jistě pocházela z dobře situované rodiny.

Ctitelé Panny Marie Svatohorské

V době Janova narození už probíhaly přípravy na obrovskou červnovou slavnost korunovace milostné sošky Panny Marie Svatohorské novými barokními korunkami. Janovi rodiče byli jejími opravdovými ctiteli, protože když jejich synka postihla v létě 1732 nehoda, obrátili se k ní s prosbou o pomoc. Dochovala se o tom zpráva, sepsaná pro svatohorské jezuity 1. července 1733: „František Alis a Alžběta manželka jeho vysvědčení podepsali, že synu jejich půl léta starému pro neopatrnost chůvy pleva do pravého oka přišla, pro kterou celé oko oteklo tak, že nic viděti nemohl. Lékař plevu vyňal, dítě však pro velikou oteklinu nic viděti nemohlo. Lékař se vynasnažoval oteklinu tu zahnati, ale nemohl, nýbrž ještě hůře bylo, a již hnis z ní tekl, takže pochyboval o zhojení oka. V té ouzkosti se utekli rodiče k nejsvětější Rodičce Boží Svatohorské, své Pomocnici. Nic více nepřikládali na oko, a syn zcela na oku se uzdravil.“ 

Podobně jako jeho otec i Jan Antonín trávil rané dětství u vysoké pece, hamrů, stoupy na strusku, mlýna s pilou a papírny. Běžné školní vzdělání získal nejspíš v městské farní škole v Příbrami, kam se jeho otec František Zikmund Alis s rodinou z Vysoké Pece odstěhoval poté, co mu vypršela nájemní smlouva a co mu zde 4. února 1740 zemřely dvě nejmladší děti Václav a Alžběta.   

To už Janovi rodiče měli v Příbrami vlastní hospodářské zázemí: v roce 1730 si koupili dva kusy pole s loukou za 1070 zlatých, v roce 1733 další pole a louku za 350 zl., v roce 1738 tři kusy pole a louku pod dva vozy sena za 250 zl. a v listopadu téhož roku od dědiců Machutovských za sumu 700 zl. dvorec tehdy ležící „blíž Zdaboře“ s flusárnou, zahradou, loukami a polmi. Na bráně tohoto statku s nynějším příbramským čp. 29/V, zvaného nyní Holých, byla v roce 2009 odhalena pamětní deska s odůvodněním, že tam Jan Antonín Alis žil a zemřel. O tom prvním ale není žádný doklad a pochybuji, že by na tomto odlehlém místě taková rodina tehdy trvale bydlela. A že tam Jan Antonín Alis v roce 1801 zemřel, není pravda prokazatelně. Psala jsem o tom již roku 2016, článek se dá najít na internetu. Jan Antonín zemřel v domě čp. 142/I na příbramském rynku (čp. 143/I je nynější dům U Modrého hroznu).  

Znalosti od otce a jeho spolupracovníků

Vzhledem k chybějícím písemným pramenům nelze zjistit, zda Jan Antonín později nenavštěvoval jezuitskou školu na Svaté Hoře, kam mohli chodit nadaní chlapci, kteří už uměli číst a psát. Na rozdíl od jeho děda Matěje Václava Dismase Alise a jeho mladšího bratra, prastrýce Felixe Antonína Ludvíka, a také na rozdíl od jeho otce Františka Zikmunda se ovšem Janovo jméno nenachází mezi příbramskými studenty jezuitského gymnázia v Březnici. Praktické znalosti z oboru hornictví a zpracování rud se od mládí učil hlavně od svého otce a jeho spolupracovníků. 

V Příbrami 26. dubna 1745 ve věku 42 roků zemřela Janu Antonínovi Alisovi matka. Jeho otec František Zikmund se krátce nato podruhé oženil a v červenci 1750 se stal se pokladníkem královského svobodného horního města Příbramě, který zodpovídal i za odvádění peněz hornímu závodu na dolování a tavení rud. Už v srpnu 1749 koupil od svého bratra Konstantina ještě dům s mlýnem zvaný Emauzy. Roku 1764 prodal celé toto hospodářství pod Novým rybníkem, které známe pod jménem Flusárna (čp. 168/III) Leonardu Tomáškovi a jeho manželce Dorotě. 

V literatuře se traduje, že Jan Antonín Alis absolvoval hornické učiliště v Jáchymově, ale že o tom není žádný doklad. Tato instituce však nebyla školou, jak si ji dnes představujeme.

Po studiu byli žáci vysláni na zkušenou

Zvláštní instrukci pro horní školu vydala česká komora 3. února 1733. Předložil ji správce vrchního horního úřadu v Jáchymově Jan Christian Reimb, konečný návrh připravil tehdejší administrátor nejvyššího mincmistrovského a hormistrovského úřadu Českého království Johann Franz Lauer z Lauern. Ten byl schválen v plném rozsahu. Vyučovalo se hornictví a důlní měřictví, zkoušení a tavba rud, třídění, úprava a praní rud. Žáci si sami měli psát své přednášky. Knihy, z nichž se učili, byly většinou nalezeny i v pozůstalosti jejího žáka a pozdějšího příbramského hormistra Stritzla. Žáci se měli po vyučení seznámit s doly a hutěmi v Jáchymově a okolí a vypravit se na čas do Kutné Hory, kde si měli osvojit znalost cezení mědi, které se v Jáchymově neprovádělo, a prohlédnout si doly v Uhrách, Sasku a Lünebursku. Hornictví a důlní měřictví se mělo učit ¾ roku, zkoušení a tavba rovněž, třídění a praní rud ½ roku. Po dvou letech měli být žáci veřejně zkoušeni v přítomnosti správce jáchymovského vrchního horního úřadu a svých učitelů. Pokud obstáli, měli být podle svého budoucího uplatnění vysláni na zkušenou do domácí mincovny nebo do cizích dolů.  Instrukce měla za cíl poskytnout žákům solidní vzdělání pro jejich budoucí působení ve státní horní správě. K této instrukci bylo připojeno nařízení české komory, že místo čtyř se mají přijímat pouze tři žáci, neboť absolventů bylo do té doby víc než míst ve státní báňské službě. 

I v Alisově době byla tedy škola organizována tak, že její žáci pod dozorem přiděleného horního odborníka v Jáchymově nebo okolí pracovali za plat a na odborné teoretické vyučování se scházeli nejspíš v bytě vyučujícího. Potvrzuje to originál vlastnoručního soupisu získávání znalostí z oboru hornictví a hutnictví Jana Antonína Alise, který sestavil za účelem získání trvalého zaměstnání a který jsem našla v Národním archivu v Praze, ve fondu Vrchní horní úřad Příbram, inventární číslo 417, karton 170. Sepsal ho v němčině, protože byla úřední řečí celého montánního oboru včetně příbramského horního závodu. Vzhledem k tomu, že je Jan Antonín Alis jednou z největších osobností příbramských dějin a že jinou jeho písemnost kromě několika map prozatím nemáme, publikuji ho v českém překladu celý.

Soupis, že jsem já na konci jmenovaný a již v měsíci srpnu roku 1750 od Jeho Milosti svobodného pána Mitrovského jako tehdejšího administrátora úřadu nejvyššího mincmistra v Království českém přijatý jako praktikant horního závodu, byl poučen a získal vědomosti o horním kunstwerku a puchýrnách nejen při horní komisi v této zemi, ale také při horní komisi v Dolních Uhrách (dnešním Slovensku – všechny poznámky VS). S touto komisí jsem již začátkem září toho roku vyrazil na své vlastní náklady do královského německého horního města Jáchymova, kde jsem při stavbě nové puchýrny zodpovídal za dělníky, a na tomto fundamentu byla zřízena nová puchýrna podle uherského způsobu. Po jejím postavení jsem prováděl různé průzkumné zkoušky strusky ze staré puchýrny pocházející z různých období, a sestavoval soupisy vynaložených nákladů, měsíční výkazy účtů a puchýrny. Vedle toho jsem se musel učit postup při sestupném dobývání a proces puchýrování. Za to mi bylo jako písaři puchýrny z milosti svobodného pána (Mitrovského) od 1. listopadu 1750 povoleno dávat týdně 1 zl. 30 kr.   

Potom v měsíci červenci roku 1751 jsem z milosti svobodného pána (Mitrovského), abych získal další znalosti z různých horních míst a různých postupů dobývání a puchýrování a zase s platem 1 zl. 30 kr. týdně, byl poslán s (královským) uherským inspektorem puchýren (Paulem J. Fabriczy) do německých i českých horních měst jako Vejprty, Hora svaté Kateřiny, Jílové, Příbram, České Budějovice, Kašperské Hory, Stříbro, Horní Slavkov, Oloví. Po návratu jsem byl od 1. června 1752 do 19. ledna 1753 jako vrchní splavovač (plavič, v originále Oberschlemer), protože žádný uherský splavovač nebyl v Jáchymově k mání, vyslán do jiných německých horních měst, a také mi bylo přiděleno zřízení úpravny strusky, za což jsem nejmilostivěji dostával 1 zl. týdně. 

V roce 1753 jsem se podle milostivého nařízení opět musel vydat s výše zmíněným panem inspektorem uherských puchýren do německých horních měst, a v únoru do českých horních měst. A potom začátkem března jsem byl z Kutné Hory poslán panem inspektorem uherských puchýren sem do Příbrami, poněvadž on, často uvedený pan inspektor uherských puchýren (Fabriczy), s panem vrchním horním správcem (Josefem Alexisem de Adda) uznali za dobré udělat několik zkušebních vzorků v puchýrně. Od té doby až dosud zůstávám v Příbrami a od začátku měsíce srpna roku 1753 mi bylo milostivě povoleno týdně 1 zl. 30 kr. z účtárny v Příbrami, kde nejen sám dohlížím na puchýrnu, ale kde jsem také praktikoval při zkoumání hor a šmelcování, a stejně jako v Jáchymově získával co možná nejvíce vědomostí při zkoušení kunstu a šmelcování.     

Sepsáno v Příbrami 23. února 1755. Johann Antoni Alis, královský horní praktikant.

V letošním květnovém čísle Kahanu jsme si připomněli, že právě na jaře 1755 se stal nejvyšším mincmistrem Království českého František Josef hrabě Pachta z Rájova (1710–1799) a že musel vyřešit kromě mnoha dalších problémů neutěšený stav hospodaření příbramského horního závodu a chybějícího horního a hutního odborníka v Kutné Hoře, kam bylo navíc potřeba poslat někoho, kdo umí i česky. Proto nařídil příbramskému hornímu praktikantovi Janovi Antonínovi Alisovi, který už složil potřebné zkoušky, aby se do Kutné Hory neprodleně odebral a byl tam hornímu hofmistrovi za svůj praktikantský plat a uhrazení cestovních nákladů nápomocen v horách a v puchýrně. Ještě téhož roku byl odborně mimořádně zdatný mladík Alis jmenován kutnohorským šichtmistrem s týdenním platem 4 zl. 15 kr. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram