V přelomovém roce 1750 zahájil administrátor nejvyššího mincmistrovského úřadu v Českém království Jan Nepomuk Václav Mitrovský svobodný pán z Mitrovic a Nemyšle (1704–1760), nápravu dolování.

Hormistr Ehemannt, šichtmistr a hutní písař Jan Michal Fritsch a komisaři z magistrátu Antonín Ignác Brückner a Josef František Richter poslali 16. února 1750 baronu Mitrovskému výčet prací, které byly v dolech a huti provedeny, a sdělili mu, že nemají dostatečný počet pracovníků. Na konci dubna Mitrovský z Vídně Ehemannta napomínal, že od něj jako od jediného hormistra ze všech horních závodů nedostal horní měsíční a čtvrtletní účty. 

Někdy potom se baron Mitrovský nejspíš po dohodě s novým banskoštiavnickým hlavním komorským grófem Johannem Franzem Lauerem z Lauern rozhodl na několik let povolat do Příbrami své známé a zkušené horní a hutní odborníky z Dolních Uher (Slovenska), kteří sem coby státní úředníci museli přijet, ať už se jim to líbilo, nebo ne. Hormistra Ehemannta nesesadil, ale po vzoru Jáchymova byl roku 1750 v Příbrami ustanoven jako jeho nadřízený vrchní horní správce pro Příbram, Jílové a Nový Knín Josef Alexis de Adda z Banské Štiavnice. Jako horní praktikant mu pomáhal jeho syn Franz de Adda. 

Ze stěhování do Příbrami nový vrchní horní správce zřejmě nadšený nebyl, protože ještě v říjnu 1750 si stěžoval, že ve své domovině musel nechat mnoho svých věcí, které si zde musí koupit znovu, a tím utrpěl škodu, protože je tady vše mnohem dražší než v Uhrách. Udělené cestovné mu ani nepokrylo všechny náklady. 

Od července 1750 prováděl královský uherský inspektor puchýren (úpraven rudy) Pavel J. Fabriczy v příbramské huti puchovací zkoušky a navrhl lepší systém třídění rud, aby se zlepšila jejich výtěžnost. Ferdinand Anton Leonhard, někdejší žák jáchymovské horní školy, který byl nejprve jáchymovským huťmistrem a jako hutní zkoušeč byl na podzim 1745 na dva roky povolán do dolnouherského (slovenského) Smolníka, kde se v královském závodě zpracovávala měď, přezkoumal způsob tavení rud a navrhl zavedení výhodnějšího jáchymovského systému tavení. Stavěla se nová puchýrna. 

Podle ujednání ze srpna 1750 přestal příbramský magistrát dostávat testy od pálení stříbra, které mu patřily od roku 1534. Tyto stříbrné „zbytky“ zůstávaly v huti a šmelcovaly se. Dne 13. září 1750 předal zdejší menší kverkšaft (hornické bratrstvo) s písemným povolením městské obce prostřednictvím od ní deputovaných komisařů a se schválením tehdejšího c. k. mincovního a horního direkčního dvorního kolegia svou šmelcovnu Jeho c. k. apoštolskému majestátu, protože magistrát se prý už nechtěl kverkšaftem zatěžovat. Podle řádného odhadu za to kverkšaftu bylo zaplaceno 1141 zl. 30 kr. Nadále měla obec ze šmelcovny nárok na část výnosu. Až do konce června 1757 dostala 915 zl., celý kverkšaft včetně cizích kverků měl získat 1075 zl. Stříbrné testy vážily činily od roku 1749 do konce roku 1760 celkem 12 hřiven 13 lotů 3 kventlíky fajnového stříbra a v penězích měly hodnotu 286 zl. 11 kr., o které tedy obec přišla. 

Dlouholetému hornímu pokladníkovi a primátorovi Filipu Zikmundovi Wiesserovi byla v červenci 1750 odebrána správa těžařské kasy. Tuto pokladnu převzal František Zikmund Alis, otec Jana Antonína Alise, který se od srpna ve věku osmnácti a půl roku stal druhým praktikantem horního závodu. Byl přidělen právě Pavlu J. Fabriczymu, který ho seznamoval prakticky se všemi činnostmi a technologiemi tehdy používanými při dobývání, těžbě a následné úpravě rudy. Alis se také zúčastnil komise v Dolních Uhrách kvůli zavedení vody na kunst a do puchýrny. S touto komisí byl začátkem září 1750 na vlastní náklady i v Jáchymově při stavbě nové puchýrny podle uherského vzoru, kde dohlížel na dělníky a kde se prováděly různé zkoušky. Jako písař v jáchymovksé puchýrně pak vedl měsíční účty a vykonával další činnosti, aby se naučil celému procesu puchování. Od 1. listopadu 1750 dostával týdně 1 zl. 30 kr.

Nedostatek vody

Baron Mitrovský nařídil, aby se nepřetržitě pokračovalo v ražbě Boromejské štoly, aby byly zajištěny další žíly pro těžbu. Dědičná štola, šachty, výdřevy a zvlášť žentour byly v dobrém stavu. Kunst a wasserlauf včetně příkopů také fungovaly, dokud nebyly těžce postiženy dvěma záplavami, po nichž se muselo vyčerpat mnoho vody. A paradoxně nedostatek vody pro pohon strojů byl tehdy jedním z hlavních problémů příbramského důlního závodu. Proto byl úředník Jan A. Artner z Banské Štiavnice pověřen, aby vyprojektoval nový báňský rybník. Mapu vodního hospodářství, kterou doporučil předchozího roku vyhotovit jílovský hormistr a důlní měřič Johann Christian Fischer, stihl Artner nakreslit ještě v témže roce 1750. Mohutný rybník umístil do prostoru malé nádržky na bezejmenném potůčku mezi Vysokou Pecí a Zdaboří. Vzhledem ke zcela nedostatečnému přirozenému přítoku navrhoval plnění rybníka systémem struh a štol z Příbramského potoka od Brodu a Lešetic. Tento nerealistický a drahý projekt se ale nikdy neuskutečnil možná i proto, že proti němu protestovala příbramská obec a mlynáři. 

V srpnu 1750 vyhotovil Adam Bonaventura Leibwurtz mapu stávajících důlních prací, která byla doplněna změnami provedenými do června 1755. Je na ní mimo jiné zaznamenáno tehdejší slepé úklonné hloubení – Jánský důl (s pohonným vodník kolem pro čerpání důlních vod) se šachtami Trojice a Marie Terezie. Důl Prokop (dnes známý jako Staroprokopský důl, který ovšem není totožný s Prokopským dolem založeným až v roce 1832) je situován na nejvyšším místě Březových Hor, poblíž Prokopského kostelíka. Tato kolmá šachta sloužila k těžbě rud zvláště z žíly Josefské, Prokopské, Jánské a Václavské a v mělkých partiích ložiska byla s Jánským dolem hlavním otvírkovým báňským dílem té doby. Z mapy také vyplývá značné báňské otevření oblasti Jánské a Václavské žíly až do hloubky druhého jánského patra a dále dosažení čelby Karlo-Boromejské štoly až k Matkobožské protiklonné a Matkobožské žíle. Tato mapa se používala podle dobových vpisků ještě v 19. století, ale překvapivě i ve druhé polovině 20. století (to v její hořejší části dosvědčují vysvětlivky, které do ní tužkou svým nezaměnitelným rukopisem zanesl můj otec Václav Kropáč, do skončení činnosti Rudných dolů Příbram jejich hlavní měřič). 

V září 1750 se příbramská obec vzdala několika kukusů (důlních podílů) ve prospěch eráru (pána země – českého krále). V roce 1751 bylo na zdejších dolech kromě čtyř dědičných 124 kukusů, z nichž měl 65 kukusů erár a soukromí těžaři vlastnili 59 kukusů, a z těch patřilo 50 obci. 

Na podzim 1750 přijelo pracovat do zdejších dolů pět horníků a tři tesaři z Jáchymova a na výpomoc tu byli uherští plaviči a horníci, kteří ale byli zvyklí na vyšší plat. Předpokládalo se, že po jejich odchodu budou mít zdejší dělníci plat zase nižší. Zdejším dělníkům ale dlužil horní závod před Vánocemi 1750 mzdu za sedm týdnů, což dělalo asi 1400 zl. To bylo způsobeno i tím, že vzhledem ke špatné situaci příbramského pivovaru obec nedávala hornímu závodu v roce 1750 žádné vybrané peníze z tácu (daně z nápojů), určené právě na platy. Ztráta podniku činila v roce 1750 téměř 4000 zlatých a nadále rostla.

Přísné tresty pro nespokojené horníky

Horníci pochopitelně lamentovali, úředníci však exemplárně potrestali ty, kteří si podle nich stěžovali příliš. Odnesli to horníci Hlavatý a Václav Prokopal, který koncem roku 1750 prohlásil v cáchovně před jáchymovskými horníky, kteří si tam sami přinesli nástroje z kovárny: „Který čert to sem nosí, čert ty německé Hohlen (duté hlavy) udělal a kvůli nim si teď musí nosit nářadí všichni. Všichni lidé jsou tu prokletí, v dolech tu není požehnání a sedí tu na nich čert, půjdu žebrat.“ Někdo z přítomných na ně žaloval. Starý Prokopal a Hlavatý pak byli propuštěni z hornické práce a posláni, ať tedy to nářadí nosí (za menší plat). Prokopalův syn František byl pro „tvrdohlavé řeči“ na dva týdny poslán k hašplu. Proto pak už „neřekli zlé slovo“. Jejich děti a ženy, z nichž manželka Hlavatého byla ve vysokém stupni těhotenství, od té doby za trest nebyly přijímány „na horší práci.“ Toto je jedno z mála dochovaných svědectví, že u zdejšího horního závodu nepracovali jen muži. 

Vrchní horní správce de Adda zároveň prosil administrátora Mitrovského o peníze na platy, a zvlášť o cestovné pro uherský personál, protože se bál, aby nepřestal pracovat. Na Silvestra 1750 mu baron Mitrovský napsal, že nemá možnost s okamžitou výplatou horníků pomoct, ale jakmile peníze získá, pošle 500 zl. alespoň na platy „manipulantů“ z dolních Uher. 

Trestání neposlušných dělníků pokračovalo i následujícího roku. Dne 9. ledna 1751 byl na příkaz vrchního horního správce vzat do arestu horník Antonín Pokorný „v příčině jistého casus stranu horní královské věci“, o níž se ale nic bližšího už neví. O týden později byl v přítomnosti březohorského rychtáře a starších knapšaftu vyslýchán. Dne 17. května mu byla na poručení „oberbergvervaltera“ při zasedání knapšaftu a v přítomnosti štajgra Františka Krumeta dána pouta, v nichž musel za své provinění od téhož dne šest neděl dělat „při horní práci“ od šesti hodin ráno až do šesti hodin večer za plat 4 kr. denně (místo obvyklých 15 kr.). Pouta mu byla sňata 28. června a z arestu byl propuštěn. 

De Adda zaváděl další úsporná opatření. Od února byli místo tří hlídačů kunstu jen dva, kteří měli místo osmihodinových dvanáctihodinové šichty. Jeden dostával 1 zl. 30 kr. druhý 1 zl. 24 kr., takže se ušetřilo 42 kr. týdně. Třetí dosavadní hlídač Dušek byl zaměstnán jako horník. 

Hlídačům těžného žentouru byla směna prodloužena o hodinu na sedm hodin. O hodinu víc museli pracovat vysýpači a nakládači. Dosud byli placení za 8 hodin, i když reálně pracovali 6 hodin. Horní závod jim vyplácel za šichtu 42 kr., takže zbytečně vydával navíc 6 krejcarů, které nyní ušetřil. Nikdo už si nesměl odnášet prkna z dolů nebo z kverkšaftu například k výrobě koryt. Vše se muselo oznamovat tesařskému mistrovi Brožovi, který nakupoval dřevo a všechno zařizoval sám. 

Tehdy asi pětačtyřicetiletý hormistr Niclas Franz Ehemannt se s novými pořádky zpočátku nedokázal vyrovnat. Dne 10. května 1751 napsal vrchnímu hornímu správci de Adda přes tři hustě popsané stránky svých stížností, že mu zlí lidé ubírají na cti a reputaci, očerňují ho a škodí tak nejen jeho manželce a dětem, ale celému jeho příbuzenstvu. Podrobně mu líčil své pocity s tím, že už to všechno nemůže snášet, že je tu osmým rokem a nikde netrpěl takový útlak jako tady zvláště v posledních letech, když se po smrti svého předchůdce Stritzla stal hormistrem.

Šelma a darebák

Stěžoval si na hutního písaře a bývalého šichtmistra Jan Michal Fritsche, který byl jeho podřízeným, působil mu tytéž potíže jako Stritzlovi, a špatně vedl hutní účty. Fritschova manželka nadávala v přítomnosti jiných lidí hormistrovi Ehemanntovi do šelem, darebáků a podobně. Fritsch chodil do dolů tak jednou nebo dvakrát za čtvrtletí, což mohli dosvědčit dělníci, a do hutě chodil tak jednou za týden k puchování a šmelcování. Dělníkům zapisoval do účtů odpracovaného díla buď moc, nebo málo. Ehemannt často musel vykonávat jeho úkoly a svou práci musel ponechat stranou, a ještě ke všemu se Fritsch „skrýval pod kabátem zbožnosti.“ Ehemannt ovšem pokorně ponechal na rozhodnutí vrchnímu hornímu správci, jak s tím naloží, a podepsal se „nejposlušnější služebník.“ Odpověď vrchního horního správce se nedochovala, jméno hutního písaře Fritsche však z pramenů mizí. Naproti tomu Ehemannt, který se časem z Březového vrchu odstěhoval do dnešní Milínské ulice, zůstal příbramským hormistrem až do své smrti v únoru 1772.

Pokračování příště. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram