O servilní povaze tohoto spolupracovníka hormistra Christiana Antona Stritzla toho bylo hodně napsáno již v předchozích vyprávěních. Doufal, že tak časem zaujme hormistrovo místo.

Ehemannt se v pramenech objevuje roku 1729, kdy byl adjunktem královského fiskálního úřadu a zúčastnil se komise, která prohlížela Křivoklátsko za účelem plánovaného, ale nakonec neuskutečněného odkupu tamějšího panství pro Českou korunu. 

V roce 1731 byl přijat do jáchymovské horní školy. Na podzim 1743 byl poslán do Příbrami jako horní a hutní faktor. Tento úřad nebyl od roku 1735 obsazen a obnoven byl až po propuštění a útěku příbramského šichtmistra Antonína Floriana Hesslera, který měl nesrovnalosti v účtech za lůj pro doly a stříbrnou huť. Novým šichtmistrem byl jmenován zdejší dlouholetý hutní písař Johann Michael Fritsch.   

Hesslerovi se od roku 1738 do roku 1743 totiž „ztratilo“ 452 ½ libry, tj. 232,5 kg loje, kterého každý horník dostával na týden o 6 šichtách 1 ¼ libry, tj. 0,64 kg. Poté, co Hessler zmizel, musel chybějící lůj zaplatit štajgr Andreas Fischer. Vrchní administrátor mincmistrovského a hormistrovského úřadu Johann Franz Lauer z Lauern nepochyboval, že mu při „schovávání loje“ pomáhali další lidé, ale Fischer nikoho neprozradil. Když uhradil 30 zl. tak, že mu z „krví zaplaceného platu“ týdně odebírali jeden zlatý a nechávali mu jen asi 30 kr., z nichž vzhledem ke stálému zdražování nemohl uživit ženu a děti, opakovaně prosil o prominutí dalších splátek. Ehemannt se za něj nepřimluvil, ale Lauer mu nakonec vyhověl.

Přehnaná služební horlivost

Ehemanntova přehnaná služební horlivost a poníženost vůči nadřízeným možná pocházela i z toho, že „judicium delegatum“ – delegovaný soud, který ustanovila Marie Terezie za účelem prověření chování úředníků za bavorsko-francouzského vpádu, vyšetřoval v letech 1743–1744 Hermanna Ehemanta, který byl hospodářským hejtmanem panství Kynžvart v západních Čechách a pravděpodobně faktorovým příbuzným. Hermann Ehemant byl obviněn, že nutil poddané k plnění dodávek pro Francouze, po napomenutí byl propuštěn. 

Ihned po svém ustanovení horním a hutním faktorem požádal Niclas Franz Ehemannt z důvodu rostoucích životních nákladů o přídavek 4 kr. z každého centnýře olova, které se začalo odvážet do Mauthausenu a odtamtud do Uher, kde se v královském závodě vycezovalo stříbro z mědi. Žádost odůvodňoval svou prokázanou pílí a tím, že huťmistr v Jáchymově dostává za jeden centnýř vyšmelcovaného olova přídavek 6 kr. Administrátora Lauera stále ujišťoval o svém vysokém pracovním nasazení, věrnosti a nejhlubší oddanosti. 

Přeuctivé chování k nadřízeným se mu vyplácelo. Zatímco šichtmistr Hessler, který tu pracoval už sedm let za roční plat 156 zl. a za pronajatý byt v Příbrami platil ročně 20 zl., i s přímluvou hormistra Stritzla v červenci 1741 (dva roky před objevenou ztrátou loje) marně prosil váhajícího administrátora Lauera, aby vzhledem ke stoupajícím cenám a potřebě být blíže dolům a huti směl horní závod „na svůj docela malý náklad“ vyčistit starou březohorskou cáchovnu pod Korábem a on se do ní mohl s rodinou nastěhovat, Ehemannt na totéž dlouho nečekal. 

Hned začátkem roku 1744 dal horní úřad do cáchovny pod Korábem nové okno za 24 kr., hrnčíř udělal a usadil v cáchovně nová kamna za 9 zl. 46 kr., byly pořízeny nástěnné hodiny za 1 zl. 24 kr. a koupeny další potřebné věci. Za opravu této březohorské cáchovny horní úřad roku 1744 celkem zaplatil značnou částku 88 zl. 25 kr. Ve starší literatuře se uvádí, že je to nejstarší stavení na Březových Horách, což není pravda. 

V roce 1745 se Niclas Frantz Ehemannt stal horním přísežným obecní samosprávy na Březových Horách, kde se jemu a jeho manželce Eleonoře po polovině března 1746 narodil syn Josef Bernard Filip Jakub. Byl pokřtěn v příbramském kostele sv. Jakuba, za kmotra mu šel primátor a horní pokladník Filip Zikmund Wiesser a svědky křtu byli příbramský rychtář Jakub Procházka a Anna Wiesserová. 

Po Stritzlově smrti na příkaz správcem vrchní direkce hor a kovů (dvorského direkčního kolegia) čili oberbergdirektora Filipa Josefa Kinského hraběte ze Vchynic a Tetova jmenoval administrátor Johann Franz Lauer z Lauern od 1. listopadu 1747 Ehemannta hormistrem s ročním platem 200 zl., z pivního tácu. Jako huťmistr dostával ročně ještě 100 zl., z pokladny kverkšaftu většinou za kancelářské poplatky 12 zl., z hutních zkoušek a za pálení stříbra kolem 93 zl., dohromady 405 zl. Pro srovnání: horník měl plat 1 zl. 10 kr. týdně (ročně asi 62 zl.).

Příbram postihla exekuce

Podle nové instrukce hraběte Kinského z června 1747 však měl příbramský pivovar, na jehož produkci závisela výše tácu odváděného na rozvoj dolování, zůstat ve „státní“ zástavě, dokud se příbramská obec nedostane z dluhů. Pro neplacení dalšího dluhu na daních postihla obec koncem listopadu 1747 exekuce. V zastaveném pivovaru se za rok 1747 uvařilo jen 47 várek, zatímco v předešlých letech jich bylo mezi 60 až 80, takže se na tácu vybralo mnohem méně peněz. Nový sládek nevařil dobré pivo, lidé ho odmítali pít a přes zákaz si jezdili kupovat cizí pivo z Dušník, z dobříšské Nové Hospody a z Dubna. Na Březových Horách se ale šenkovalo jen příbramské. Radní marně prosili o snížení dávek ze zdejších nepříliš úrodných polností. Bída byla ale všude v Čechách. Lidé se začali ze země stěhovat, jenže Marie Terezie jim to začátkem roku 1748 zakázala.   

V lednu 1748 poslal Ehemannt Lauerovi shrnující zprávu o stavu příbramského horního závodu: byl zaražen důl v Tisové, voda se odčerpávala třemi pumpami. Do státní pokladny bylo za rok 1747 odvedeno 2126 zl., ale u zdejší horní pokladny zůstalo dalších 518 zl., o které se měly snížit horní náklady na rok 1748. 

V letech 1747/8 pracovalo na dědičné štole, na šachtě sv. Jana, na sv. Prokopu, na sv. Václavu a ve staré těžné šachtě na sv. Prokopu celkem 38 horníků. Ovšem na sv. Janu a sv. Prokopovi příležitostně pracovalo také dalších 21 osob ze šmelcovny, dva štajgři, hlídač kunstu a hlídač struh. Také tesař, když nebylo co vydřevovat, pracoval na skále. U žentouru pracovali dva pacholci, u hašplu další dva. Hlídač kunstu, hlídač struh a tesař měli po jednom chlapci – pomocníkovi. Horní závod zaměstnával také čtyři běhače, tři chlapce – vysypávače a nakládače, dva horní kováře a jejich tovaryše. Celkem měl horní závod na 70 zaměstnanců. 

Od března 1748 spravoval horní města bývalý nejvyšší zemský podkomoří Václav Kazimír hrabě Netolický z Eisenberka jako královský komisař. Správcem vrchní direkce hor a kovů (dvorského direkčního kolegia) v Království českém se místo Filipa Josefa hraběte Kinského ze Vchynic a Tetova († 12. 1. 1749 ve Vídni) stal Karel Ferdinand hrabě z Konigsecku, hormistr císařovny. Při tomto ředitelství dvorního kolegia byl zřízen zvláštní účetní úřad pro kontrolu účtů, u něhož pracoval administrátor Lauer. 

V dubnu měl být do Prahy odvezen kus přepalovaného stříbra za 700 až 800 zl. Ehemannt však nedostal peníze z tácu na další provoz dolů a hutě, protože Marie Terezie tehdy zavedla nový řád, podle něhož se především musely do deseti let zaplatit dluhy na kontribucích vzniklé od roku 1741, ale hospodářská situace města byla velmi špatná. Pro nezaplacené a neodvedené „ječmenové sypání“ do zastaveného pivovaru byli příbramští měšťané v květnu uvězněni a těm, kteří do konce měsíce nezaplatili, bylo nařízeno domy prodat v dražbě. 

Pro nezaplacení jiných daní byla nařízena 30. května 1748 vůči městu druhá exekuce. Magistrát všem nařídil zaplatit během osmi dnů alespoň po 10 krejcarech z korce a doufal, že po odevzdání vybrané částky bude s ohledem na vojenské výdaje nákladná exekuce ukončena s tím, že obec do konce roku všechno zaplatí. Své věřitele prosila obec o odklad splátek. Teprve v říjnu 1748 byla uzavřena mírová smlouva a bavorská, pruská, saská a císařská vojska postupně z Příbrami odešla. Obec pak dostala alespoň náhradu za vojenské dodávky od roku 1742. 

Za rok 1748 činily celkové příjmy horního závodu 12485 zl., výdaje 9777 zl. Do pokladny knapšaftu (bratrské pokladny) přispěl závod 65 zl. V zásobách měl horní závod 2732 zl. Auspajt se opět nevyplácel. 

V roce 1748 se vrátil z Dolních Uher (tj. středního Slovenska) do Čech Jan Nepomuk Václav Mitrovský svobodný pán z Mitrovic a Nemyšle (1704–1760), který byl od roku 1734 do listopadu 1747 hlavním komorským grófom (ředitelem dolů) v Banské Štiavnici. Stal se administrátorem nejvyššího mincmistrovského úřadu v Českém království a na základě svých zkušeností začal s nápravou dolování.

Společné vzdělávání v Jáchymově

Část horních úředníků z Čech a z Uher spojovalo v první polovině 18. století vzdělávání na horní škole v Jáchymově a zakládání prvních dolnouherských montánních škol ve Smolníku a v Banské Štiavnici. Baron Mitrovský se tedy už znal s administrátorem Lauerem, který podle vzoru Reimbovy instrukce pro jáchymovskou horní školu zpracoval v roce 1736 instrukci pro tamní tehdy nově zakládanou horní školu. A tak zatímco hormistr Ehemannt psal 19. ledna 1749 Lauerovi z Lauern, že se situace v příbramském horním závodě během čtvrtletí zlepší, že bude moct přijmout víc pracovníků a že šichtmistr a hutní písař Johann Michael Fritsch se s nadšením věnuje Mannsfeldově obnovené těžbě na Bohaté útěše u Obecnice a zapomněl na svou povinnost a závazek vůči zdejšímu královskému bergamtu, někdejší administrátor Lauer se chystal do Banské Štiavnice, kde od Marie Terezie získal úřad hlavního komorského grófa. Na nejvyšší mincmistrovský úřad nedosáhl, protože ten byl vyhrazen baronům a hrabatům. 

Od 19. do 21. srpna 1749 byl v Příbrami na pozorování jílovský hormistr a důlní měřič Johann Christian Fischer, proměřil spád vody u Brodu, u Bohutína a od něj až k Angelovskému mlýnu (vedle hřiště na začátku současného Lesoparku Litavka), na Zajíci a u dolu Nejsvětější Trojice, a navrhl, jak zvýšit přítok vody na horní díla. Práci provedl a doporučil, aby k tomu byla vyhotovena mapa. 

Za rok 1749 byly celkové příjmy horního závodu 8979 zl., výdaje dosáhly 8201 zl. a auspajt nebyl vyplácen. Dne 30. ledna 1750 vyjádřil baron Mitrovský písemně lítost nad tím, že příbramské hory málo vzkvétají. Nařídil, aby se „dnem a nocí pracovalo, až by se dorazila štola Karlova k žíle Matky Boží, od níž jen na několik láter vzdálena byla.“ Brzy však bylo zřejmé, že Niclas Franz Ehemannt s Johannem Michaelem Fritschem nejsou schopni řízení příbramského horního závodu zvládnout. 

Pokračování příště.

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram lidé ho odmítali pít a přes zákaz si jezdili kupovat cizí pivo z Dušník, z dobříšské Nové Hospody a z Dubna.