V minulých číslech jsme mohli nahlédnout do života vyšší příbramské společnosti první poloviny 18. století prostřednictvím rodiny Stritzlových. Nakonec se podívejme na osud Stritzlových dětí, které se během měsíce staly oboustrannými sirotky.

Když po jejich matce zemřel náhle i jejich otec, zůstalo v domě Na Příkopech se služebnictvem pět Stritzlových dětí: desetiletá Marie Apolonie Františka, téměř devítiletá Marie Terezie Kateřina, sedmiletá Marie Antonie Benedicta Agatha, pětiletá Marie Josefa Ignatia Anna Kajetána a sedmitýdenní Jan Konstantin Josef, jehož kmotrem byl městský syndik (písař) Josef František Richter.

Jeden kmotr nestačil

Rodina Stritzlových je názorným příkladem, proč každé narozené dítě v tehdejších dobách, kdy smrt byla i zdravým mladým lidem stále blízko, dostávalo při křtu několik kmotrů – jednoho „hlavního“ téhož pohlaví, jako bylo křtěné dítě, a další „svědky“ obojího pohlaví. Při křtu se zavázali, že na svého kmotřence či kmotřenku budou dohlížet a podle potřeby jim pomáhat. Pokud vlastní rodiče dítěte zemřeli, měli se aspoň do jisté míry stát náhradními rodiči. 

Jakmile se o nečekaném hormistrově úmrtí 9. července 1747 dozvěděli purkmistr a radní, ustanovili dětem jako kurátora právě Josefa Františka Richtera. Jejich poručníky se stali Antonín Brückner a Jakub Procházka. Také byla poslána zpráva do Prahy, kde žila rodina zemřelé Barbory Alžběty Stritzlové, matky osiřelých dětí. 

Kurátor Richter požádal 24. července magistrát o jmenování komisařů, aby si mohl Stritzlovo rozsáhlé hospodářství hned pronajmout, aby z něj do konečného vypořádání dětem něco zbylo. Potřeboval také povolení rozprodávat cenné předměty Stritzlových a ze získaných peněz hradit neodložitelné splátky, kterými byla pozůstalost zatížena. Zaplatil i 95 zl. do horní pokladny. 

Komisaři byli jmenováni František Štrof a Felix Alis. Společně se snažili najít řešení těžké situace. Administrátor nejvyššího mincmistrovského a hormistrovského úřadu Johann Franz Lauer z Lauern přikázal, že se okamžitě musí sepsat hornické spisy, které měl hormistr u sebe doma. Byly odevzdány horlivému příbramskému hornímu a hutnímu faktorovi Niclasovi Frantzovi Ehemanntovi, který doufal, že se brzy stane zdejším hormistrem. Dalším problémem bylo vypořádání věna Barbory Alžběty Stritzlové, které by normálně pomohlo pozůstalým dětem, jenže bylo zárukou za zbývající dluh Stritzlových ve výši 900 zl. do horní pokladny, z něhož se mělo splácet 150 zl. ročně. To byla polovina ročního hormistrova platu, tedy značná částka. 

V tehdejší době bylo velmi neobvyklé, že majetek Stritzlových nebyl sepsán okamžitě po hormistrově smrti, ale až 4. září 1747, a to v přítomnosti poručníka Brücknera a kurátora Richtera a dalších čtyř představitelů samosprávy. Dluhy Stritzlových u různých věřitelů tehdy dosahovaly 3488 zl.

Kapitál si nechal k vlastnímu užitku

Na příkaz oberbergdirektora (vrchního ředitele nad dolováním a horními městy v Království českém) a nejvyššího kancléře Filipa Josefa Kinského hraběte ze Vchynic a Tetova jmenoval administrátor Lauer z Lauern od 1. listopadu 1747 Niclase Frantze Ehemannta novým příbramským hormistrem, který si ani po Stritzlově smrti neodpustil svým nadřízeným napsat: „Hormistr Stritzl se jako tehdejší huťmistr z vlastní moci odvážil bez vědomí a vůle horního pokladníka prodávat stříbrný klejt židovi a kapitál si nechal k svému vlastnímu užitku, pravděpodobně s úmyslem, že se na to při této situaci úplně zapomene, protože nepřátelé v Království českém již měli převahu. Ale protože pak byly Praha a celé království od nepřátel očištěny a začal jsem tu pracovat já, bylo mou první starostí tu pravdu vynést.“ 

Purkmistr Antonín Kratochvíle a radní Maxmilian Heinrich Pokorný, Jan Kušička, Jan František Kadeřábek, František Ignác Stroff a Lorenzo Antoni Fiorone administrátorovi Lauerovi 8. listopadu 1747 napsali, že pět nevinných Stritzlových sirotků je odsouzeno k žebrácké holi, že od oberdirektora a hraběte Kinského nelze doufat v žádnou milost a že už jim prodali všechno, co šlo. Ptali se, zda by se nedal dluh u horního závodu vymazat. Lauer odpověděl, že ho odpustit nelze, protože vznikl z trestné činnosti a Stritzl, který slíbil věrnost v úřadu, ji porušil. Zemřel předčasně, ale co se dá dělat. „Kauza zemřela s ním,“ podotkl. Magistrát měl do konce roku rozhodnout o dražbě Stritzlova majetku, z něhož se měl nejprve uhradit dluh do horní pokladny, a pak se mohly umořovat pohledávky dalších věřitelů. Způsob splácení Stritzlova dluhu řešil také hormistr Ehemannt, a mělo se kvůli němu sejít dokonce Dvorské direkční kolegium pro mincovnictví a hornictví v Praze.

Dluhy uhradil kurátor Richter

Po dvou měsících složitého vyjednávání koupil Stritzlovský dům s várkou a odvodem čtyř žejdlíků másla ke sv. Jakubu, se všemi poli, loukami, obilím zasetým a v slámě, s „pící ostrou i zelenou“, s párem koní, hovězím dobytkem, se „svinským skotem“, s vozy a vším hospodářským nářadím a se zbytkem zařízení domu, se slunečními mosaznými hodinami a stříkačkou v zahradě, se zahradnickými potřebami, s prubírnou a s právem svádět vodu do zahrady za 4000 zl. v hotovosti kurátor dětí Richter. Hned vyrovnal velkou část dluhů ve výši 3008 zl. Slíbil zaplatit zbytek dluhu do horní pokladny, který činil ještě 480 zl. Zbývajících 512 zl. z kupní ceny Richter pojistil pod zemským úrokem šest procent Stritzlovým sirotkům do jejich zletilosti na Stritzlovském domě s pololetní výpovědí. Smlouva včetně inventáře majetku Stritzlových byla zaknihována 19. ledna 1748. 

Nedlouho potom, 10. února 1748, zemřel v Příbrami osmiměsíční synáček Stritzlových Jan Konstantin Josef. Jeho čtyři „ubohé nezletilé sestry“ byly poděleny zbytkem šatstva a prádla po rodičích. Richter na jaře 1748 zaplatil na úhradu Stritzlova dluhu u horního závodu dalších 150 zl. a zavázal se k dalším splátkám, protože najednou se ukázalo, že k 8. dubnu 1748 činí dluh ve skutečnosti 655 zl. V září 1749 odevzdali Stritzlovi dědicové kverkšaftu na splacení dluhu také 33 liber testů obsahujících po 21 letech stříbra. 

Veškerá sirotčí pozůstalost čtyř Stritzlových dcer zůstala ve správě příbramského magistrátu. Dodatečné rozdělení majetku mezi čtyři Strizlovy dědičky, totiž Františku provdanou Desingovou a panny Terezii, Antonii a Josefu, proběhlo 22. dubna 1761, kdy ještě byly obě nejmladší pod kuratelou Josefa Františka Richtera, který se mezitím stal příbramským purkmistrem. Brzy totiž měly dosáhnout plnoletosti a své jmění převzít. Podíl každé ze čtyř sester činil 1182 zl., protože zdědily peníze po matčině rodině – největší část byla uschována u Terezie Meißnerové a Františka Meißnera v Praze. 

O svůj podíl z tohoto jmění se ale přihlásila i Marie Terezie ovdovělá Vetterlová z Chebu, rozená Stritzlová, která si Antonii a Josefu po smrti hormistra a svého bratra Christiana Antona Stritzla vzala k sobě a na jejich výchovu prý vynaložila hodně peněz. Zvlášť Antonie k ní přišla jako malé dítě, a teta ji vychovávala jako vlastní matka. Z pramenů není jasné, jak Josef František Richter, který nadále odpovídal za vše, co by se k dědictví Stritzlových dodatečně našlo, žádost vdovy Vetterlové vyřešil. Jednání probíhala ještě v říjnu 1786, kdy byly naživu přinejmenším Stritzlovy dcery Terezie a Josefa. 

Základní práce o dějinách příbramského stříbrorudného hornictví, kterou je dílo bývalého zdejšího c. k. měřiče Eduarda Klesczynského z roku 1855 s názvem Geschichtliche Notizen über den Bergbau und die Stadt Přibram von den ältesten Zeiten bis zum Jahre 1750 (Historické poznámky o hornictví a městě Příbrami od nejstarších dob do roku 1750) vypočítává, co všechno se za hormistra Stritzla v příbramském berkwerku pro jeho rozvoj udělalo, a uvádí, že Stritzl s horníky zacházel tak tvrdě, že jich část odešla, a proto zdejší hornictví upadlo. A že neví, co se nakonec se Stritzlem stalo. 

Dokument, na který autor odkazuje, se mi nepodařilo najít, ale žaloba na Stritzla opravdu mohla administrátorovi Lauerovi přijít, protože právě téhož roku byl do Příbrami poslán jako horní a hutní faktor Niclas Frantz Ehemannt, který svého představeného rád neměl. Z podzimu 1743 se však dochovalo několik dokumentů, z nichž vyplývá potrestání jednoho štajgra pro neznámý prohřešek (pak pracoval jako horník) a problém s horními úředníky. Z dochovaných archivních dokumentů je jisté, že zatímco v roce 1731 pracovalo ve zdejších dolech na různých hornických pozicích 34 mužů, v roce 1744 jich bylo 108. Když v roce 1745 nastala hospodářská krize, byla na mnohých dílech obsazena jen třetina pracovních míst. Stritzl a Ehemannt v květnu 1746 žádali Lauera o povolení přijmout aspoň šest až osm pracovníků, aby se mohlo pracovat alespoň na dvě třetiny výkonu předcházejících let. Lauer nábor povolil, pokud celkové výdaje horního závodu nepřesáhnou jeho příjmy. Problém popravdě nebyl v nedostatku zájemců o práci, ale v chybějících prostředcích na mzdy. 

Z Klesczynského pak pouze přebírali obsáhlé a podstatné pasáže textů o nejstarším dolování jak František Babánek (Příbramské doly na stříbro a olovo – Pamětní spis, Příbram 1878), tak Julius Diviš (Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami, Praha 1926), a nakonec i Jiří Bambas (Březohorský rudní revír, Příbram 1990), takže v nich o Stritzlově jedenadvacetiletém působení u zdejšího horního závodu nic nového není. Musím tedy opět vyzdvihnout velké dílo Františka Brummeisena, který pilně opsal z horního a místodržitelského archivu mnoho dokumentů, bez nichž by se Stritzlův životní příběh těžko rekonstruoval.

Nejlepší ze scholárů

Christian Anton Stritzl byl bezpochyby velmi nadaný báňský odborník. Od roku 1725 se vzdělával na horní škole v Jáchymově. O rok později o něm tamější učitel Christian Heubel prohlásil, že je nejlepším z jeho čtyř scholárů, a proto mu dal vynikající doporučení k zaměstnání ve státní nebo soukromé službě. Roku 1726 byl Stritzl poslán do Příbrami, kde už byl od předcházejícího roku šichtmistrem jeho spolužák Johann Schöner. Heubel i administrátor hor a mince Lauer věřili, že právě Stritzl dokáže příbramský horní závod pozvednout. Na krátkodobou či několikaletou pomoc mu pak posílali další žáky jáchymovské školy: Johann Christian Fischer z Přísečnice, který roku 1726 působil v Jáchymově, přijel zakreslit trasu Karlo-Boromejské štoly. Byl Stritzlovým spolužákem stejně jako šichtmistr Anton Maschagini (Maschkini), který před vstupem do jáchymovské horní školy absolvoval akademická studia. Johann Michal Fritsch sem přišel z Jáchymova roku 1735 a dlouhá léta tu pracoval pod Stritzlovým vedením jako šichtmistr a hutní písař. 

Všichni Stritzlovi spolužáci žili v Příbrami skromně. Hormistr podle doporučení učitelů z horní školy dlouho odkládal sňatek, který vždy znamenal výrazné navýšení životních nákladů. Pak vedl s urozenou manželkou nákladnou domácnost evidentně nad své poměry, a nakonec na to doplatil. Upadnout do zapomnění by ale neměl. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbramdy smrt byla i zdravým mladým lidem stále blízko, dostávalo při křtu několik kmotrů.