Barokní stát nebyl rovnostářský. Prostředkem k udržení různých světů hormistra a dělníků v dolech byl oděv. Hrál důležitou rozlišovací roli hlavně při formálních příležitostech, kdy se potkávali lidé z různých společenských vrstev. Každý člověk měl své přísně vymezené místo například i při nedělních a svátečních bohoslužbách, při náboženských procesích a oslavných průvodech, a jeho oblečení křičelo do světa, ke kterému stavu náleží.

 Dobové příručky zastávaly názor, že „prostý člověk, který uznává pouze světské věci a málokdy používá rozum, si neumí představit, co obnáší majestát. Proto musí příslušníci vyšších kruhů jednat tak, aby byli rozpoznatelní a jasnou nápadností vzbudili pozornost všech smyslů prosťáčka, který tak o majestátu a moci získá představu. Velcí páni jsou sice také smrtelní lidé, ale Bohem byli vyvoleni, aby se stali jejich místodržiteli na zemi. Tím pádem mají právo i na to, aby se odlišovali od ostatních lidí, a tak si získali větší respekt a vážnost. Neboť zvláště prostí lidé jsou tak uzpůsobeni, že mají více vyvinuty smysly než rozum a důvtip, a tak jsou takovými věcmi, které dráždí smysly a padnou do oka, uchváceni mnohem víc než ostatními.

Jestliže prostému člověku sto a jedenkrát krásnými slovy vysvětlujete, že má poslouchat svého vládce, protože plní božské poslání, ale tento vládce nosí stejné šaty jako obyčejný měšťan, těžko tomu uvěří. Ale když vidí nádherně oblečeného knížete, který je obklopen mnoha dvořany, uctíván cizími princi a vyslanci a chráněn silnou gardou, pak začne takovouto výsost obdivovat, a právě toto okouzlení s sebou přináší úctu a pokoru, z kterých zase pramení poddajnost a poslušnost.“ To platilo i v příbramské společnosti, a tak Stritzlovi investovali do své reprezentace včetně oblečení francouzského typu.

Hormistrovy „chodicí šaty“ a další oblečení

Christian Anton měl troje módní a drahé šaty – třídílné soupravy téže barvy tvořené kabátem, kamizolou a spodky. První byly v tehdy oblíbené kafé (kávové) barvě. K druhému černému obleku měl na střídání ještě černou „kradaturovou“ kamizolu (trador čili draget byla hedvábná látka vytkávaná zlatem, obdoba brokátu). Třetí šaty byly perpetuelové (zřejmě ze směsi hedvábí a bavlny), nebo z perkálu, hustě tkané, pevné a odolné bavlněné látky s hladkým a matným povrchem. K nim byla ještě kamizola z kanafasu, který byl tehdy ale jednobarevný. 

Pro formální příležitosti vlastnil hormistr sordut (sardut, surdut), oděv skládající se z dlouhého saka s rozparkem na zádech a se zaoblenými zadními cípy (tzv. ocasem), a z vesty a kalhot. Přes šaty nosil buď rokolor – dlouhý plášť sahající po kolena, nebo kožich podšitý liškou. Měl také dva lajblíky (kabátky do pasu) z barchanu – bavlněné látky plátnové nebo keprové vazby počesané na jedné nebo obou stranách, a dva z flanelu – vlněné látky podobné suknu, ale slabší, měkčí a česané po obou stranách, určené zvlášť na pánské zimní oděvy a dámské sukně. Na doma měl „kalamanový“ (možná kamelotový čili vlněný, nebo hedvábný) šláfrok čili nedbalky – luxusní župan kimonového střihu, který se oblékal přes vestu, košili a spodky. 

Měl ještě černé kožené spodky a dvoje noční spodky z barchanu. Nosil punčochy, které se zavazovaly u kolenou: tři páry hedvábných punčoch zřejmě neutrální barvy a po páru rovněž hedvábných punčoch barvy černé, broskvové, perlové a olivové, 21 párů bavlněných punčoch, ale také pár kožených punčoch a černé a pobělové (světlé) kamaše, které sloužily také jako svrchní ochrana hedvábných punčoch. 

Z „bílých šatů“ hormistr střídal sedmnáct košil a deset holstuchů (kravat) – zde mušelínových šátků na krk, protože takto postavený muž se na veřejnosti neobjevil s rozhaleným límcem. Měl sedm kapesníků hedvábných a šestnáct plátěných a bavlněných. 

Podle dobové módy střídal šest paruk a další čtyři měl uložené v zavázaných pytlích. Je možné, že do nich odložil mohutnější staré paruky, protože v polovině 20. let přišly do módy kratší modely. Nošené paruky ukládal do dvou plechových škatulí. Muži, kteří paruky nosili, si holili hlavu, a doma si nasazovali zdobené čapky. Hormistr si mohl na hlavu posadit buď novou, nebo starou zimní čepici z aksamitu – hedvábného sametu, červený saský soukenný klobouček, zelenou aksamitovou „khellerovskou“ čepici, štrykovaný klobouk se zlatem, klobouk se zlatem „pintiškonem“. Klobouky se ukládaly do futrálu potaženého kůží. Běžných rukavic měl sedm párů, v zimě nosil černé aksamitové rukavice a černý aksamitový štucl čili rukávník, který tehdy používali i muži. 

Při slavnostní příležitosti si bral kord se stříbrnou rukojetí, španělku (hůl) se stříbrným knoflíkem, nebo kord s pozlaceným knoflíkem a španělku s pozlaceným knoflíkem, nebo smuteční kord. Měl ještě třetí španělku a čtvrtou s kamzíkovým rohem, tesák s „kuplem“, s černou rukojetí a se zelenou aksamitovou kuplí, a další tesák s rukojetí z želvoviny a podobnou kuplí. 

Kupodivu zanechal pouze jeden pár bot, které měly nějakou cenu, ale tři páry ostruh na boty. Měl ještě dva „mantlsaky“ a fusak (nánožník) s podšívkou. 

I když hormistra někteří jeho spolupracovníci v posledních letech pomlouvali, že už do dolů nechodí, nemohly v jeho výbavě chybět „havířský šaty“ – kamizola, spodky, zástěra a klobouček, taška na patrony, druhá k měření v horách s příslušnými instrumenty a velký, prostřední a malý „perspectio“ čili perspektiv – nivelační přístroj, kterým se měřily a vytyčovaly výškové úhly a vzdálenosti.

„Chodicí šaty“ a další oblečení paní hormistrové

Nejcennějšími oděvy výrazně mladší Barbory Stritzlové byly troje velmi oficiální a honosné šaty, které se nosily dokonce u dvora a jimž se v Příbrami říkalo „sak“. Správně se nazývaly „sack-back gown“ či „robe à la française“. Objevily se ve 20. letech 18. století a nosily se dalších padesát let. Vzadu od horního okraje šatu měly skládaný a splývavý díl, který tvořil vlečku. Živůtek byl přiléhavý s čtvercovým výstřihem. Sukně se rozšiřovaly a podpíraly je spodničky z výztuží a obručí zvaných paniers či krinolína. 

První „sak“ byl „porterový“ – zřejmě hedvábný s rozličnými barvami. Druhý byl ze žlutého damašku – hedvábné jednobarevné látky s vytkávaným ornamentem na líci lesklým a na rubu matným. Třetí byl „kradaturový“ - z černého hedvábí. „Saky“ se zdobily volánky, krajkou a stuhami. 

Méně formálním oblečením paní hormistrové byly kanduše. Název těchto šatů v tomto kulturním prostředí velmi překvapil jak Kláru Posekanou z Hornického muzea Příbram, tak Alenu Nachtmannovou z Národního památkového ústavu v Praze, které jsem při určování barokních a rokokových oděvů požádala o konzultaci. 

Výraz kanduš se u nás totiž používá v prostředí lidové kultury pro sukni šitou dohromady se živůtkem. V případě paní hormistrové měl podobu vzadu upjaté šatové sukně nejspíš s rukávy. Vpředu byl otevřený, protože k němu patřila ještě sukně, která se oblékala pod něj. Barbora Stritzlová měla drahý prošívaný kanduš z atlasu – hedvábné látky s hladkým povrchem a leskem, druhý kanduš se sukní byl žlutý kradaturový (hedvábný) a štykovaný. Třetí „porterový“ kanduš se sukní byl zelený. Čtvrtý štráfovaný (proužkovaný) kanduš byl z cajku – nevalchovaného tenčího a nepříliš pevného sukna. Mohla si obléct také „porterovou“ sukni kávové barvy či druhou zelenou, stříbrnou šněrovačku a jednu ze dvou barchanových „karsetlí“ – měkčích šněrovaček. Navrch oblékala růžovočervený kožíšek s bílou podšívkou nebo kožíšek „flastříčkový“. 

Měla čtyři obyčejné košile a devět košil z mušelínu – velmi jemné a průsvitné látky tkané plátnovou vazbou z volně točené, neopalované příze dodávající látce jemný chloupek. Na kraje rukávů košile patřily tacle – manžety s volánky. Měla osmery krajkové, a deváté dokonce z flóru – nejjemnější hedvábné tkaniny, často používané na závoje. 

Fěrtuchů čili úzkých zdobených „zástěrek“, které nechránily oděv před znečištěním, ale zdobily, vlastnila sedm, z toho tři z potištěné bavlny. Mušelínových šátků měla šest, čtyři další byly bílé. Z dobových pokrývek hlavy si pořídila dvě mušelínové čepice, sedm bavlněných bílých čepic, prošívanou bílou čepici s krajkami, malou a velkou aksamitovou kuklu. Aksamitových štyclů (rukávníčků či nátepníčků) vlastnila dva páry. Měla také devět mušelínových pytlíků čili váčků na ukládání drobností. 

Na nohy si oblékala bílé punčochy a obouvala „porterové“ žluté střevíce, nebo růžové damaškové střevíce se stříbrnými přezkami.

Od bílých šatů po domácnost a peřiny

Stritzlovi měli vzhledem k velikosti své rodiny značné množství peřin a polštářů, plátěných povlaků na polštáře a peřiny a prostěradel, zásoby plátna a příze, přehozy na postel. Stolní prádlo – ubrusy a ubrousky – byly většinou damaškové, ale i hrubší cvilinkové. Měli také dvě deky se zelenou tykytou – silnější hedvábnou látkou podobnou taftu, a třetí z karmazínu – silné hedvábné látky. Každý uvedený kousek textilu měl tehdy svou hodnotu a dal se dobře prodat. 

Pokračování příště. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram