Již minule jsem zmínila, že hormistrova rodina vlastnila tehdy drahý porcelán. Užívala ho k servírování luxusních poživatin - kávy, čaje a čokolády, jejichž pití bylo projevem přináležitosti ke kosmopolitní skupině „zasvěcených“ jedinců identifikujících se s kontinentální kulturou učenců, lékařů, lékárníků a obchodníků. Ve Stritzlově době už nebyly aspoň ve vysokých kruzích střední a jižní Evropy považovány za morálně závadné ani pro svůj přepych, ani pro potěšení či přímo rozkoš, které přinášejí a které občas kritizovali teologové i vědci z jiných oborů.

Povědomí o kávě, čokoládě a čaji se u nás šířilo mezi šlechtou od poloviny 17. století, kdy byly nejen exotickou lahůdkou, ale také vzácným lékem. Čokoláda a čaj jím zůstaly ještě v 70. a 80. letech, a byly tedy k dostání v apatykách, zatímco káva už se považovala spíš za potravinu. V poslední čtvrtině 17. století se ve většině evropských zemí káva, čaj a čokoláda šířily mezi všemi movitými vrstvami.

Na kávu si potrpěly vyšší vrstvy a ženy

V roce 1685 byla otevřena první kavárna ve Vídni. V Praze byla žádost o její otevření podána o tři roky později, ale prokazatelně fungovala první pražská kavárna až roku 1714. Provozoval ji syrský emigrant Giorgii Diodato. Pokles cen kávy i ostatních uvedených poživatin i u nás nastal od konce 20. let 18. století. 

Konzumace kávy, čokolády a čaje se na počátku 20. let 18. století stala módní součástí života a sociální kultury všech vyšších vrstev a zvlášť žen, které si potrpěly na okázalost a prezentaci. Ve své domácnosti a salonu ji zavedla i Stritzlova manželka Barbora. Je paradoxem, že právě její otec, profesor pražské lékařské fakulty Leonard Ferdinand Meisner z Löwenberku (jeho portrét je v minulém Kahanu), který je autorem nejstaršího v Čechách vydaného pojednání o kávě, čaji, čokoládě a tabáku, nebyl z těchto dýchánků ze zdravotního hlediska stoprocentně nadšený. 

Toto pojednání bylo barokní disertací, kterou tehdy podle zvyku nepsal absolvent, ale komisi předsedající profesor, v tomto případě Meisner. Vyšlo v roce 1720 v latině, pod názvem Rozvaha lékařsko-historicko dietetická aneb čtyřdílná disertace o užívání, nadužívání a přirozenosti kávy, čaje, čokolády a tabáku. O rok později bylo vydáno v Norimberku. 

Meisner zdůrazňoval, že exotické rostliny jsou díky tamějšímu slunci sice chutnější a aromatičtější, ale nejlepší a nejzdravější potraviny pro obyvatelstvo jsou vždy ty místní. Varoval před nákupem mleté kávy, která již nemá žádnou sílu. Koupená zrna se měla míchat kovovou lžičkou na mosazné či hliněné misce položené na žhavých uhlících, dokud se rovnoměrně neupražila. Pak se drtila najemno v kovovém moždíři. Kávu doporučoval připravovat v džezvě, do níž se mělo dát asi 3–3,5 dl vody a 11–12 g kávy, takže měla být slabší, než se doporučovalo ve starším receptu Itala Luigiho Marsigliho. Vařila se, dokud se nevypařila dvanáctina vody. Nebo se mohla nasypat do vody zastudena a směs se jen přivedla k varu. Do kávy se někdy dávaly hřebíček či skořice, nebo pomerančová voda – asi proto pěstovali Stritzlovi ve skleníku vlastní pomerančovníky.

Pro flegmatické muže a chudokrevné dívky

Meisner považoval kávu za vhodnou náhražku vína zvlášť pro jedince, kteří ho špatně snášeli, za účinný lék na opilost a na podporu zažívání. Káva měla odstraňovat blokaci jater, sleziny a slinivky a rozpouštět studené šťávy a tuky blokující cévy, proto ji doporučoval flegmatickým mužům a chudokrevným dívkám. Šestinedělky měly pít dva šálky denně pro rychlé zotavení po porodu. Za škodlivou ji považoval pro choleriky a pacienty trpící chronickým kašlem, pro lidi příliš hubené a trpící úbytěmi, kterým by přispěla k jejich rychlému konci. 

U Stritzlů se káva vařila zřejmě podle Marsigliho. Na vaření „cafée“ měli totiž jednak kuchyňskou kávovou plechovou konvici, jistě s držadlem a hubičkou, jednak dvě měděné konvice čili kávové kotlíky. K servírování kávy byl určen cínový tác a druhý malý s konvičkou a šálky, vyrobenými tak, aby se leskly jako stříbrné. 

Vlastnili i mnohem dražší kávový servis, obsahující 24 porcelánových šálků s koflíčky tmavé barvy a podobný šálek k vyplachování. Pravděpodobně pocházel z manufaktury založené roku 1709 v Míšni, jejíž výrobky tehdy nebyly bílé, jak bychom dnes předpokládali, ale tmavohnědě a černě zabarvené, a podle orientálního vzoru zdobené zlaceným dekorem. Velký počet stejných šálků ukazuje na to, že Stritzlovi a zvlášť asi paní zvali společnost, která měla kávu ráda. V dámském kroužku se káva pívala denně. O tom, že by Stritzlovi prodávali kávu stejně jako pivo (měli na domě várku) v mázhauzu, chybí doklad. 

Třetí kávová souprava měla osm bílých porcelánových šálků s miskami. Čtvrtá souprava obsahovala šest párů „sprostějších kafé šálků“. Kromě dalších dvou blíže nepopsaných šálků vlastnil hormistr ještě porcelánový šálek na kávu s mističkou ve futrálku. A v „kafé“ barvě měl i jeden ze svých obleků a paní hormistrová porterovou sukni, o nichž si povíme příště. Cukr ukládali do mosazné piksly. Zvláštní kávové lžičky, které bývaly obvykle stříbrné, do inventáře pozůstalosti zapsány nebyly. 

Johann Sebastian Bach složil roku 1732 v Lipsku o oblíbené kávě dokonce kantátu, protože se německá vláda pokoušela její pití zakázat ženám. Kávová kantáta vypráví o otci, který se snaží přesvědčit svou dceru, aby se tohoto zvyku vzdala, ale ta mu odporuje: „Och, jak sladce chutná káva, je líbeznější než tisíc polibků, jemnější než muškátové víno. Káva, káva...musím ji mít, a když mě chce někdo potěšit, dovolte mu nalít mi kávu!”

Čokoláda ano, ale ne v postní době

První zpráva o čokoládě se v Čechách objevuje v roce 1661 v kuchařce Alžběty Lidmily z Lisova, která ji používala při výrobě cukrovinek na rozdíl od okolních zemí, kde se od začátku podávala hlavně jako nápoj. Kromě otce Barbory Stritzlové se k čokoládě na sklonku svého života v roce 1725 v odborném pojednání vyjádřil také děkan lékařské fakulty a rektor Univerzity Karlovy Jan František Löw z Erlsfeldu, jehož rodina byla kmotry Meisnerových dětí včetně Barbory. Považoval za nevhodné pít výživnou, osvěžující a většinou sladkou čokoládu v postní době, ovšem osoby se slabším žaludkem a ty, kterým se nedostává sil, ji mohly pít jednou denně a v malém množství. Pocit nasycení po jejím vypití přinášelo především kakaové máslo, které také způsobovalo žádané bohaté napěnění. 

Barbořin otec Meisner propagoval španělský recept směsi na přípravu čokoládového nápoje: 700 pražených kakaových bobů, asi půl kg co nejbělejšího cukru, 60 g skořice, necelý gram mexického pepře zvaného chilli, 15 g hřebíčku, tři vanilkové lusky nebo 60 g anýzu, achite (načervenalé přírodní barvivo), a i pomerančovou vodu, mošus či ambru (0,06 g). Směs se rozdrtila na jemný prášek. 

V kotlíku nad ohněm se přivedlo k varu požadované množství vody. Na šálek se počítalo asi 40 g čokoládové hmoty a 30 g cukru. Směs se míchala, dokud nevznikla pěna, která se sbírala z povrchu nápoje a rozdělovala do porcelánových nebo fajánsových hrnečků. Pak se k pěně opatrně dolil zbytek horké tekutiny. Konvice na čokoládu měla mít tři nožičky a držadlo a na víčku malý otvor, kterým se dovnitř strkala kvedlačka s dřevěnými prstenci, kterou se čokoláda napěnila. Zda měli Stritzlovi takovou konvici, nevím, ale čokoládu popíjeli ze čtyř tmavých porcelánových šálků s miskami. 

Voda v nápoji se také mohla nahradit mlékem s rozmíchaným vaječným žloutkem. Někteří čeští labužníci si do čokolády namáčeli piškot (biscuit či biscot, dvakrát pečené, tvrdé trvanlivé pečivo). 

Čokoláda se měla konzumovat dopoledne v množství jednoho až dvou šálků. Měla posilovat plíce a hlas, léčit kašel a astma, úbytě, kurděje, katary, atrofie, svrab, pomáhat při syfilidě, podagře a bloudivé artritidě. Zevně se aplikovala k léčbě hemoroidů. Podle dobových představ způsobovala blokace v oblasti jater, a proto nebyla vhodná pro chudokrevné dívky, osoby s nedostatkem pohybu a s nadváhou. Meisner varoval, že pravidelné pití čokolády může vést ke vzniku močových kamenů, epilepsii, křečím, kolikám a bolestem hlavy.

Čaj pro těžce duševně pracující

O čaji se zmiňuje ve svém dopise Jan Amos Komenský v prosinci 1657, kdy to byla ještě velmi exotická poživatina. Obchodovat s ní začala anglická Východoindická společnost až v roce 1669. 

Meisner doporučoval čínský způsob pro přípravu méně kvalitního černého i lepšího zeleného, tj. císařského čaje. Na dva šálky se do kotlíku vroucí vody vhodilo asi 3,5 g lístků a kotlík se ihned sejmul z ohně. Nápoj se nechal čtvrt hodiny odpočívat pod pokličkou, až listy klesly ke dnu a voda se důkladně probarvila. Nálev se rozlil do porcelánových nebo fajánsových misek. Do šálku se mohl přidat cukr o objemu lískového oříšku, případně si požitkář cukr vložil do úst a nápoj srkal přes něj. 

Čaj Stritzlovi uchovávali v mosazných pikslách (nikoliv olověných nebo plechových) a na jeho přípravu používali mosaznou okrouhlou konvičku, pravděpodobně pro dvě osoby. Na vaření „thé“ měli ještě dvě měděné konvice, zřejmě dobovou literaturou doporučované měděné kulovité čajové kotlíky s hubičkou a držadlem na ohřívání vody. Dále měli tři čajové konvice vyrobené z cínu. Není jasné, které šálky na čaj používali. 

Meisner považoval čaj především za lék schopný potlačovat spánek, proto ho doporučoval lidem těžce duševně pracujícím. Měl být prevencí proti močovým kamenům, léčit bolest hlavy, katary, výtok z očí, hleny na prsou a astma, kdy se měl podávat s mlékem, mírnil žaludeční slabost a střevní koliky. Účinkoval na kocovinu a při chorobách hlavy a mozku. Přílišné pití čaje však mohlo podle Meisnera vyvolat trávicí potíže a bolesti břicha.

Dlouhá piksla na kuřící tabák

Stejně jako mnozí muži jeho doby se hormistr Stritzl zřejmě rád oddával konzumaci tabáku. Měl dlouhou pikslu na „kuřící tabák“, kropítko a plechové „točicí struhátko na tabák“. Sušené tabákové listy mírně navlhčil, a tak byly tvárnější. Pak je co nejpevněji stočil do ruličky, aby se mu tenká vlákna nařezaná struhátkem nesypala. Jemná vlákna obsahující nikotin se šňupala – vdechovala nosem. Hormistr tabák podle všeho i kouřil, ale žádná dýmka, ani špička do jeho pozůstalosti zapsána nebyla. 

Dnes nám to přijde neuvěřitelné, ale i konzumace popsaných poživatin v hormistrově domácnosti a salonu byla projevem nástupu moderní společnosti, v níž byla privilegovaná urozenost člověka založená na původu pozvolna nahrazována úctyhodností vycházející z morálního statusu. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram