V roce 1745 poslal administrátor Lauer do Příbrami svého adjunkta a mincmistra Scharfa, aby horní závod řízený Stritzlem v přítomnosti horního a hutního faktora Ehemannta prohlédl, ale zásadní pochybení nenašli.

Ačkoliv nadřízení hormistru Stritzlovi vyčítali, že v roce 1742 prodal vyrobený klejt židovskému obchodníkovi, ukázalo se, že je to pro horní závod stále nejvýhodnější způsob odbytu, protože vzhledem k válečným událostem bylo pro horní úřad obtížné dopravovat klejt do Prahy. V roce 1745 totiž odkupoval klejt na zvláštní povolení žid Salomon Abraham z Vysoké za cenu 9 zl. 30 kr. za centnýř i s odvozem. 

Za hormistra Stritzla bylo v letech 1735–1744 vyplaceno na všech 126 kukusů na auspajtu (čistém zisku) 44 292 zl., z nichž získala příbramská obec ze svých 53¾ kukusů 18 920 zl. 

Po smrti císaře Karla VII. v lednu 1745 chtěla Marie Terezie získat zpět Slezsko, ale neúspěšné boje s vojskem Fridricha II. její říši velmi vysilovaly. Z Příbrami bylo odvedeno a vystrojeno deset mužů. Druhá slezská válka byla ukončena mírem 25. prosince 1745. Příbramští a březohorští hospodáři vlastnící povoz však museli sloužit vojsku i v roce 1746 a ve městě ubytovat a živit císařské vojáky. 

Od roku 1745 přestal horní závod vyplácet výtěžek. Počet jeho zaměstnanců klesl tak, že na mnohých dílech byla obsazena jen třetina pracovních míst. Stritzl a Ehemannt v květnu 1746 žádali Lauera o povolení přijmout šest až osm pracovníků, aby se mohlo pracovat alespoň na dvě třetiny výkonu předcházejících let. Lauer souhlasil, ale celkové výdaje horního závodu nesměly přesáhnout jeho příjmy. Například v Kutné Hoře se ale nenašel nikdo, kdo by chtěl jít jako šmelcíř nebo štajgr do Příbrami, protože tu byly velmi špatné platy.

Suché roky, drahota a hlad

Roky 1745 a 1746 byly suché. Všechno bylo velmi drahé, lidé měli hlad a úmrtnost byla vyšší než v jiných letech. Dobytek hynul, kráva stála 18 zlatých. Týdenní plat horníka činil 1 zl. 10 kr., hašplíř bral 48 kr. Příbramská městská rada se u podkomořího odvolávala na rozkaz z března 1746, jímž byla královská horní města podle privilegií od průtahů a ubytování vojska osvobozena. Uvedla, že vojsko spotřebovává nezbytné dříví pro hory, že neobdržela žádnou náhradu a že v létě zde svatohorští poutníci nemohou najít nocleh. 17. června 1746 bylo vydáno nařízení, kterým byli Příbramští a Březohorští od vojenských průtahů osvobozeni. Kontribuce (daně) a dluhy na odvodech pro vojsko je však nadále sužovaly. 

Začátkem roku 1747 se prováděla inventura v huti, ale Ehemannt žaloval Lauerovi, že se hormistr Stritzl a pokladník Wiesser neustále na něco vymlouvají, aby nemohla být dokončena. Na jaře Lauer vytýkal Ehemanntovi, že horní náklady stoupají. Faktor se mu snažil vysvětlit, proč jsou prováděné práce důležité. V polovině roku 1747 pracovalo u horního závodu pouze 40 osob (v roce 1744 jich bylo kolem 109). Přesto Lauer nařídil provést úsporná personální opatření, například ve stříbrné huti mělo připravovat rudu a šmelcovat jedenáct lidí. 

Hormistr Stritzl splácel své dluhy od roku 1745 pravidelně. V roce 1746 naráz zaplatil 2000 zl. Johannu Christophovi Mayerovi a do horní pokladny odvedl za klejt dalších 200 zl., tedy více než dohodnutou polovinu svého ročního platu 300 zl. V první polovině roku 1747 uhradil z dluhu za klejt 100 zl. 

Při tehdejší vizitaci města bylo zjištěno, že příbramská obec upadla do velkých dluhů, a přišla také o své kapitály. Zkáza města již „před očima stála,“ proto bylo třeba na všem výrazně ušetřit. Město za tím účelem dostalo od královského podkomořího novou instrukci. V květnu 1747 se zároveň připravovala obnova městské rady. Rychtář, obecní starší a všichni měšťané zvolili hormistra, sesazeného při minulé obnově v roce 1743 z úřadu radního, za prvního ze sedmi volitelů a podkomoří ho 10. června 1747 v této funkci potvrdil. Po obnově byl Stritzl zvolen jedním ze čtyř konsulentů hospodářské konference pro šacunky (oceňování majetku) a kontribučenské záležitosti. 

Finanční situace města a horního závodu po druhé slezské válce byla zlá, mnohem horší však byly ztráty, které hormistra postihly v osobním životě. Dne 4. 5. 1746 se mu po pěti dcerách narodil prvorozený syn Josef, který už 26. 8. 1746 zemřel. Dne 21. 5. 1747 se mu narodil syn Jan. Dne 4. 6. 1747 Stritzl pohřbil dvouapůlletou dceru Annu a 13. 6. 1747 i svou devětatřicetiletou manželku Barboru Alžbětu, dceru význačného pražského lékaře, univerzitního profesora a jeden čas i rektora univerzity Leonarda Ferdinanda Meisnera z Löwenberku, s níž se okázale oženil na Svaté Hoře 12. 1. 1736. 

V neděli 9. 7. 1747 ráno odešel pětapadesátiletý hormistr Christian Anton Stritzl do farního kostela sv. Jakuba, kde vyslechl celé kázání a zúčastnil se velké mše. Odtud se vydal na Svatou Horu, kde byl na litaniích a požehnání. Když přišel domů, náhle zemřel. Byl pohřben o tři dny později. 

Po Stritzlových zůstalo pět sirotků – dcerky Františka, Terezie, Antonie a Josefa ve věku od deseti do pěti let a sedmitýdenní syn Jan († 10. 2. 1748). Magistrát jim hned ustanovil poručníky Antonína Brücknera a Jakuba Procházku a kurátora Josefa Richtera, příbramského syndika, který 24. července požádal o dva komisaře, aby si mohl pronajmout Stritzlovo hospodářství a rozprodávat jeho mobilie za účelem úhrady nezbytných vydání. Administrátor Lauer chtěl okamžitě inventovat horní spisy, z důvodu složité právní situace však byl inventář majetku Stritzlových sepsán až 4. září 1747, což bylo velmi neobvyklé. 

Stritzlovi po sobě zanechali dluhy ve výši 3488 zl. Kromě dluhu u horní pokladny v aktuální výši 900 zl. dlužili příbramské obci kapitál 700 zl. s úrokem 63 zl., za pivo 111 zl., březohorskému Josefovi Kášovi podle obligace 400 zl. a úrok 48 zl., Antonii Richterové dle chartabianky 400 zl. Své čeládce byli dlužni za službu 143 zl. 21 kr. (!), Antonínu Křížovi 63 zl. 55 kr. 9 ½ d. Rozličných malých dluhů měli Stritzlovi za 258 zl. 38 kr., zbytek dlužili Kotrbatovským dědicům. 

Stritzlův dvůr na Příkopech

Zbyl po nich ale na zdejší poměry luxusní jednoposchoďový právovárečný dům na Příkopech (dnes čp. 105/I – stavební úřad) se zahradou se slunečními hodinami a s velkou stříkačkou – zřejmě vodotryskem čili fontánou – do které se přiváděla voda z hořejšího obecního pivovarského rybníčka Cabicaru. V zahradě měli také skleník, v němž pěstovali ve „štandlíkách 76 stromků pomerančových, bobkových a jiných“. 

Součástí jejich usedlosti byl přilehlý hospodářský dvůr, k němuž patřilo přes 28 strychů (asi osm hektarů) polí a luk, ze kterých se sklízelo šest a půl vozu sena. Pro srovnání: dva největší březohorští sedláci Josef Káš a Jan Koubek měli po 20 stryších. Ve stájích se vším potřebným vybavením Stritzlovi chovali dva koně, čtyři dojné krávy, dvouleté tele, odstavené tele, prasnici (druhou měli v obecním dvoře v Trhových Dušníkách). Měli žebřiňák a další vůz, krytou šézu (kočár) a menší otevřený kočár, velké a malé saně, dvoje staré pracovní saně, pluh s radlicí a krojidlem, brány s železnými hřeby a všechno potřebné zemědělské nářadí včetně řezací stolice s roštem. 

K uložení obilí a dalších plodin sloužily stodola a sýpka s dlouhým stolem. Obilí skladovali „v slámě“, nevymlácené: pšenice měli 14 mandelů a snop (mandel byl kupka obilí, sestavená z patnácti snopů; snop tvořily 3 až 4 hrsti obilí odebrané za sekáčem), ozimého žita 50 mandelů a 10 snopů, ječmene 28 mandelů, ovsa 24 mandelů a 4 snopy. Měli také 3 a půl fůry hrachu a množství sena a otavy. Pralo se v prádelně, která zřejmě byla někde na dvoře a v níž byl zazděný měděný kotel, mandl a držák na necky. 

Přední část přízemí obytného domu zabíral mázhaus, tedy s největší pravděpodobností klenutý prostor, v němž byly černý dubový šenktyš – nálevní stůl, dva dubové stolečky a dvě spižírny. Dalo se tu i přespat, protože zde byla postel a almara na šaty. V druhé skříni byly uloženy spisy. Stěny mázhausu byly vyzdobeny dvěma krajinomalbami a mědirytinami. 

V prubírně měl hormistr prubířské vážky ve schránce, potřebné stříbrné závaží a stříbrný šáleček, mosazné klíšťky, podobné prubířské vážky s mosaznými lžičkami, lotové vážky, závaží, mosazné svíčničky (malé svícny), konvici na kávu, železná kamna, velký kotlík na klih a druhý malý mosazný, mosaznou lampičku, hoblíky, pilku, nebozezy, měděné plechy, kovadlinku, kladívko, špalek se silným kusem železa, rtuť, tři mořské mušle, plechové točicí strouhátko na tabák. V černé almárce a v truhlíku bylo uloženo rozličné hodinářské nářadí. Místnost byla vyzdobena dvěma vyřezávanými krucifixy a voskovým obrázkem sv. Jana Nepomuckého. 

V přízemí byla také kuchyně s kvelbem – komorou a spižírnou v jednom. Byla vybavena železným kotlem na nohách, starou měděnou konvičkou, železným roštem, železným ohřívadlem v kuchyni a druhým v kvelbu. Pokrmy se připravovaly na otevřeném ohništi, a proto tu měli několik železných kozlíků a plechové kotlíky. Byly tu tři velké a tři malé rožně, plech na vdolky, měch, pohrabáč a kleště, plechový tác, velký a malý sekáč, plechová konvice na kávu, plechová pinta, půlpinta, žejdlík, plechová noční lampa, dvě velké plechové puklice, dva trychtýře a dršlák (cedník). Z plechu bylo vyrobeno i sedmnáct formiček na koláče, sedm formiček na svíčky, dvanáct plechových vandliček (misek), nechyběly ani dvě láhve na víno v pouzdrech, malá lucerna, čističe lucerny, čtyři slánky. Dvě formy na paštiky byly dřevěné. Některé z těchto věcí byly uschovány v kvelbu stejně jako velký kuchyňský nůž a tři malé nože, k vybavení kuchyně patřilo ještě sedm nožů s černými střenkami v almaře na mázhausu a asi deset dalších nožů. Jídlo se servírovalo v prvním poschodí. 

Pro nás asi velmi překvapivě se v užitkovém přízemí nacházel i dětský pokoj se třemi okny, na nichž visely zelené záclonky, a s oratoriem – prostorem určeným pro modlitby. Místnost byla vybavena prádelníkem, dětskou sesličkou, malým dětským stolečkem, hrobovou (černou) truhlou, almárkou a třemi postelemi. Přenosná (železná) kamna do inventáře zapsána nebyla, takže lze předpokládat, že Stritzlovi svým dětem v pokoji topili buď vestavěnými kachlovými kamny, nebo nějakými ohřívadly. 

Pokračování příště.

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram