Už v červenci 1740 byl hormistr a zároveň druhý příbramský radní Stritzl písemně napomenut nadřízenými, aby ve městě víc hájil zájmy císaře, komory a mincmistrovského úřadu a omezoval zpupnost magistrátu. To bylo těžké, protože v jeho čele stál primátor Filip Zikmund Wiesser, který byl od roku 1726 zároveň horním pokladníkem.

Příbramská obec měla ještě před vypuknutím válek proti Marii Terezii rozjednánu koupi blízkého statku Trhové Dušníky, u jehož přechozích majitelů Václava Leopolda Chlumčanského z Přestavlk na Trhových Dušníkách a pak Antonína Chlumčanského měla uloženo 12 000 zlatých kapitálu, k nimž už přibylo na úrocích 1430 zl. Statek i s touto pohledávkou koupila roku 1734 rodina Clary Benedicty de Bossi, ale obec na ní své peníze marně vymáhala a Chlumčanský od ní nedostal část kupní ceny. 

Již v roce 1738 nařídilo místodržitelství dražbu Trhových Dušníků, která se však uskutečnila až v březnu 1741. Příbramský magistrát jménem obce koupil tento zemskodeskový statek za 75 200 zlatých a slíbil zaplatit dluhy ve výši 41 767 zlatých. Ke statku kromě zámku z roku 1694, cihelny, flusárny, výrobny potaše, mlýnů, rybníků a polností, dobytka a zásob obilí patřily vsi Trhové Dušníky, Liha, část Občova a část Lhoty u Příbrami, hospodářské dvory v Trhových Dušníkách a Občově a pivovar v Trhových Dušníkách.

Růže, Pivoňka, Bělička nebo Nedělka

V kupní smlouvě se dochoval neobvyklý seznam kraviček s jejich cenami a krásnými jmény, která vypovídají o tom, jak hezký vztah k nim jejich majitelé a ošetřovatelé měli: dušnické dojnice se jmenovaly Růže, Kobyla, Pozdní, Pivoňka, Mráček, Kytka, Šenkýřka, Bělička, Maličká, Špalek, Lihovská, Nedělka, Tichá, Pátek, Makovička, Prvnička, Franclice, Rozmarina, Jahoda, Malina, Koroptvička, Flek, Čipla, Jelínek a Boubelatá. Jalovičky měli čtyři: Trnku, Levanduli, Růži a Višeň. V občovském dvoře se chovaly dojnice Přibylka, Koza, Tambor, Dudek, Barochatá, Malina, Křivonohá, Pivoňka a Štíhla, jalovičky se jmenovaly Fialka, Straka a Červenka. 

Koupí statku získala obec také 2000 provazců lesa (lesní provazec je asi 31 m) pro potřebu stříbrorudného a železářského závodu a města a mnohem větší vodní sílu Litavky, posílené o vodu z Příbramského potoka a dalších menších potoků, takže tam mohla umístit část svého železářského závodu. Hned nad Trhovými Dušníky se také nacházela železná ruda tak bohatá, že byla schopná okamžitého tavení železa. 

V dubnu 1741 zvítězil pruský král Fridrich II. nad habsburskou armádou. Dne 18. května 1741 uzavřely Francie, Bavorsko a Sasko v bavorském Nymphenburgu tajnou smlouvu, na jejímž základě mělo být přerozděleno takzvané rakouské dědictví. Čechy, Tyrolsko a Horní Rakousy měly podle této smlouvy připadnout Bavorsku, část Slezska a Morava Sasku. Rakouské Nizozemí měla získat Francie a většinu Slezska si nárokovalo Prusko. 

Příbramská obec musela zaplatit za vystrojení dvanácti najatých rekrutů 734 zlatých. V arcibiskupském zámku byl zřízen magacín – sklad obilí, především ovsa. Magistrát dlužil svým měšťanům za odvedený proviant (chleba, mouku), seno a oves a nemohl zaplatit ani 2000 zlatých císařských daní za rok 1740 a první třetinu roku 1741. Někteří kontribuenti byli tak chudí, že od nich nebylo možné vybrat vůbec nic. Magistrát byl upozorněn, že v případě nezaplacení daní bude do města posláno vojsko. 

Marie Terezie ve Vídni potvrdila 20. května 1741 příbramská privilegia, i když vzhledem k požadavkům obce ve značně omezeném rozsahu. Na jaře a v létě 1741 byly na příkaz nadřízených provedeny změny v obsazení městských úřadů, které vyžadovaly složení kauce, z níž se měly hradit případné schodky ve vyúčtování. Primátorův příbuzný František Filip Wiesser se stal kontribučním písařem, Felix Antonín Alis se stal výběrčím královského ordinárního pivního a vinného tácu. 

Bavorský kurfiřt Karel Albrecht se spojil s francouzským vojskem a vpadl do Čech. Ve dnech 29. a 30. července 1741 procházelo Příbramí bavorské vojsko. Kromě dluhu na kontribuci měla obec zaplatit ještě 288 zlatých válečné daně. Do města byla skutečně poslána císařská vojenská exekuce. Magistrát se poptával známých movitých šlechticů, kdo by mu mohl půjčit hotovost. 

Přes válečné útrapy se stále pracovalo na sv. Janu Nepomuckém, sv. Prokopu, sv. Václavovi, sv. Josefovi v hluboké dědičné štole sv. Karla. V létě 1741 probíhala pod Stritzlovým vedením několik týdnů zkouška v nově vybudovaném těžním žentouru. Od předcházejícího roku ho stavěl Ondřej Brož a dostal za svou práci 68 zl. V tomto žentouru se používali po čtyři hodiny dva voli, kteří vyvezli 35 beček vytěženého materiálu. Během dalších čtyř hodin vyvezli dva koně bez nejmenších potíží 40 beček, zatímco pomocí kola a drátěného provazu vynesli čtyři lidé za osm hodin (během jedné šichty) stěží 32 beček. Tato lidská práce se tedy už nevyplácela. Když nebyla zvířata zrovna potřeba tam, mohla vozit rudu nebo jiné věci. Na podzim 1741 administrátor nejvyššího mincmistrovského úřadu Lauer povolil koupit pár koní, kteří se měli chovat v obecním dvoře v Příbrami, aby mohli být levně živeni a pracovat u těžního žentouru šest hodin denně.

Tajné odebrání se z Příbrami

Dne 7. listopadu 1741 přišla do Příbrami zpráva o blížícím se bavorském a francouzském vojsku. Obec musela poslat do Žebráku přes sto koní a seno. Primátor a horní pokladník Wiesser se však „po vzniku francouzských a bavorských vojenských potíží kvůli zlomyslnému pronásledování tajně odebral z Příbrami“. 

Dopoledne 14. listopadu 1741 vtrhla bavorská jízda a francouzská pěchota do Příbrami. Kolem třetí hodiny odpoledne přijel do města bavorský kurfiřt Karel Albrecht a byl uvítán hlaholem zvonů a vířením bubnů. Ubytoval se v domě kupce Lorenza Fiorone (pozdější lékárna U Bílého lva) na rynku za kostelem, navštívil Svatou Horu. Vojáci zaplnili město a jako tábor jim sloužily i okolní louky. Ve stříbrné huti se měsíc nepracovalo. 

Bavorský kurfiřt odjel 16. listopadu 1741. Asi 3000 mužů jeho jízdy a 500 mužů francouzské pěchoty odtáhlo směrem ku Praze. Příbramští museli vozit proviant do Kouřimi, a dokonce až do Slezska. Také už nemohli dovážet přes Písek sůl. Další solnice byla v Hřiměždicích, a tak se obec dohodla na dovozu soli pro Příbram s jejím majitelem Adamem Ferdinandem Mladotou ze Solopysk. 

Dopoledne 4. prosince 1741 bylo město obsazeno 700 bavorskými jezdci a další vojáci přijeli do Příbrami následujícího dne, potom dorazili císařští husaři. Vojsku se musely dodávat kromě chleba oves, ječmen, seno, sláma a dobytek. O Vánocích procházely Příbramí zástupy bavorsko-francouzské jízdy, jejichž velitel Karel Albrecht se po dobytí Prahy 26. listopadu nechal 9. prosince 1741 provolat českým „protikrálem“. 

Radní požádali administrátora Lauera, zda by si mohli půjčit z horní pokladny 2000 zl., aby se zbavili vojenské exekuce. Zhruba tolik dlužila obec také svým obyvatelům za vojenské dodávky ovsa, sena, chleba a mouky. Odpověď byla zamítavá, a tak na jaře 1742 opakovaně psali do Prahy primátorovi a hornímu pokladníkovi Wiesserovi, zda by se u Lauera za půjčku přimluvil. Vojenské marše už stály obec 8000 zl. a opět se mělo dodávat obilí vojsku do Berouna. Primátor svým spoluradním neodpověděl. Teprve začátkem května 1742 Lauer Wiesserovi napsal, že mu sice pobyt v Praze povolil, ale že už se má do Příbrami vrátit a vykonávat svůj úřad.

Francouzské vojsko prošlo Příbramí patnáctkrát

Od poloviny listopadu 1741 do začátku června 1742 prošlo francouzské vojsko Příbramí patnáctkrát. Nebylo k dostání maso. Magistrát tedy nařídil rychtáři, aby většinu řezníků zavřel do arestu, dokud ti zbývající maso neseženou. Z obecního důchodu bylo za toto období vydáno 5184 zl. Městem měsíc projížděly pluky uherských husarů, kteří vedli početné francouzské zajatce. 

Dne 22. června 1742 táhlo přes Příbram císařské vojsko a za pět dní přišla zpráva o uzavření míru mezi pruským králem Fridrichem II. a Marií Terezií. Od července 1742 opět pobývala v Příbrami francouzská jednotka. Příbramští dva dny vozili raněné vojáky na osmnácti čtyřspřežních povozech ze Zbraslavi do Písku. 

V srpnu 1742 žádal magistrát o přemístění Francouzů, protože úrodu na polích buď vysekali, nebo ji spásli jejich koně. Oznámil rakouskému veliteli Lobkovicovi, že v magacínu už nic nezbylo, takže stanovených 4500 porcí chleba a 235 měr ovsa nelze v Příbrami sehnat a dopravit do Zbraslavi. 

V září 1742 se Francouzi přesouvali od Prahy k Písku, císařští vojáci s 300 koňmi postupovali přes Beroun k Plzni. Dva dny se zdrželi v Trhových Dušníkách, kde krmili koně vším obilím. Při opevňování Berouna tehdy pracovalo celkem 230 příbramských obyvatel, v prosinci tam vozili fošny a klády na deseti povozech. Už 8. ledna se sice konalo slavné Te Deum na oslavu vyhnání nepřítele z Čech, ale Francouzi z Příbrami odtáhli teprve koncem ledna 1743.  Průtahy jiných vojsk pokračovaly až do května. Císařská pěchota kradla dříví v obecních lesích a loupila ve městě i ve vsích. 

Od prosince 1741 do května 1743 tu zemřelo kolem třiceti zčásti bezejmenných vojáků všech armád a členů jejich domácnosti. Byli pochováni na hřbitově kolem kostela sv. Jakuba, ale i u špitálního kostela sv. Jana (poblíž dnešního obchodního domu Skalka). Voják „kalvín“ byl pohřben kdesi za městem. 

V korespondenci s nadřízenými byl hormistr Stritzl nanejvýš opatrný. Psal, že město při špatném směru větru občas obtěžuje škodlivý kouř ze šmelcovny. V lednu 1742 si přál mírnější počasí, aby se mohl kunst provozovat bez problémů s nedostatkem vody. V dubnu 1742 sháněl zásobu střelného prachu pro potřeby horního závodu, protože už i Lauer projevil obavu, že v případě pokračování války buď nebude k dostání, nebo bude velmi drahý. V roce 1740 vyplácel horní závod na jeden kukus (horní podíl) 40 zl., a příbramská obec tak získala 2150 zl. V letech 1741 a 1742 výtěžek dosáhl dokonce 50 zlatých, a tak obec dvakrát dostala 2687 zl. 30 kr. V nepřehledné politické situaci a v nepřítomnosti primátora a horního pokladníka Filipa Zikmunda Wiessera roku 1742 prodal hormistr Stritzl velké množství vyrobeného stříbrného klejtu z hutě, ale získaných 1926 zl. do horní pokladny neuložil. 

Pokračování příště. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram