Jméno tohoto hormistra se objevilo už v předcházejících článcích o jeho předchůdci Jiřím Tomáši Puschovi, po jehož boku stál jako horní přísežný a hutní faktor a důlní měřič. Nejvíc se ale snažil zavděčit administrátorovi úřadu nejvyššího mincmistra komornímu radovi Johannu Frantzovi von Lauerovi, kterému na své spolupracovníky včetně Pusche občas i žaloval.

Do Příbrami Stritzl (* asi 1691) přišel roku 1727. V roce 1733 do nově posvěcené březohorské kaple sv. Prokopa daroval lampu a konvičky s talířkem a dva svatební stříbrné věnce. Když hormistr a primátor Pusch 6. prosince 1734 zemřel, informoval nadřízené o jeho úmrtí. Stritzl byl na jaře příštího roku jmenován hormistrem, Anton Florian Hessler z Kutné Hory zůstal šichtmistrem. 

Už 28. dubna 1735 koupil Stritzl se svou manželkou Barborou Alžbětou rozenou Meißnerovou (není známo, kdy a kde se oženil, v Příbrami to nebylo) od Puschovy vdovy Marie Appolonie a dalších hormistrových dědiců a dědiček volně stojící právovárečný měšťanský dům (dnes čp. 105/I) na Příkopech pod arcibiskupským zámkem neboli tzv. Marienburgem. Byl to vlastně hospodářský dvůr se stodolou a stájemi a s břemenem odvádění několika žejdlíků sádla (přepuštěného tuku) do lampy v kostele sv. Jakuba, s kuchyňskou a ovocnou zahradou a s polnostmi. Za 3500 zl. ho Stritzlovi dostali i se senem a slámou, s obilím, se šesti mléčnými kravami, s teletem, s prasnicí, s velkým kozlem a kozami, a také se všemi dluhy, které slíbili zaplatit. Hned složili 500 zl. a 150 zl. klíčného. O svatém Havlu 1735 zaplatili 2000 zl. a o sv. Jiří 1736 měli zaplatit 1000 zl. Dne 8. ledna 1739 koupili Stritzlovi za 50 zl. kus zahrady od Františka Xavera Wiessera a 20. srpna 1740 za 500 zl. pole s loukou od Jana Schwemingera. V lednu 1737 se jim v domě na Příkopech narodila první dcera a po ní následovalo ještě šest dětí. 

V roce 1735 byla dokončena Jánská strouha. Tento čerpací systém umožnil bezproblémové těžení i pod úrovní „hluboké štoly svatého Karla“ (Boromejské štoly) a objev relativně bohatých nálomů na Jánské a Prokopské žíle. Z dalších žil byly v té době otevřeny Václavská a Josefská. V roce 1736 na kunstu stále ještě vázl dluh 3000 zl., z něhož se musel zaplatit alespoň úrok 180 zl. Teprve napřesrok bylo splaceno z této půjčky na výstavbu kunstu 1000 zl. jistiny, posledních 1000 zl. bylo uhrazeno v roce 1740.

Vydobýt trochu lepší mzdy

Úředníci mincmistrovského úřadu chtěli, aby horní závod co nejvíc šetřil, Stritzl se u nich snažil pro jeho zaměstnance vydobýt aspoň trochu lepší mzdy. Hned 13. února 1735 napsal, že oba štajgři mají týdenní plat po 2 zl., ale pracují dvanáct hodin denně, z toho čtyři hodiny „in opere operante“, a osm hodin dohlížejí na dělníky. Hlídači na kunstu a jiných vodních příkopech nebyli v práci pouze osm hodin, ale podle potřeby ve dne v noci. Včetně tzv. svobodných šichet si v roce 1734 vydělali týdně po 1 zl. 10 kr., v roce 1735 dostávali 1 zl. 30 kr. Pracovali včetně nedělí a svátků, za které nedostali nic navíc. Za zvládnutí těžké práce navrhoval Stritzl pro každého z nich odměnu 6 zl. Tesař se svým pomocníkem dokončil na wasserlaufu a na štolách všechny zbývající štreky a dohlížel na čistění vodních struh ve štolách. Po zavedení šesté šichty měl mít tesař týdenní plat 1 zl. 18 kr. a jeho pomocník 48 kr. Dělníci museli na kunstu a na takzvaných „Kunstgezähestrecken“ udělat prostor a v 10 nebo 11 látrech (tedy v hloubce kolem 20 m) prorážku na žílu sv. Prokopa. 

Dne 10. června 1736 napsal Stritzl Lauerovi, že staří horníci i s manželkou a mnoha dětmi často dlouhodobě onemocní a po čtyři i více týdnů nemohou zastávat žádnou práci. Následně nemají peníze na nutné životní potřeby, protože v takových případech je chudá horní kasa knapšaftu nepodporuje. Stritzl sice přispíval chudým nemocným „lžící polévky a něčím malým k jídlu“, jejich ženy a děti ale z vlastních peněz živit nemohl. Proto se ptal Lauera, zda by se v takových případech „zachovalým“ dělníkům z hor, kteří své mládí a zdraví obětovali hornictví, mohl po osm nebo čtrnáct dní dávat plat z hlavní pokladny kverkšaftu. Lauerova odpověď se nedochovala.

Účast na správě města a rychlý společenský vzestup

Smrtí hormistra Pusche se uprázdnilo také místo příbramského primátora. Jednání s českou komorou o jeho obsazení se vleklo. Velkolepá a nákladná obnova městské rady se konala teprve 7. února 1736, kdy byl do úřadu primasa uveden horní pokladník Filip Zikmund Wiesser (1690–1757), syn někdejšího primátora a voskaře Filipa Václava († 1710). Už ke konci května 1737 obecní kapitál našetřený Puschem snížil zbytečnými výdaji téměř o 5000 zlatých, přičemž ještě ani nebyly zaplaceny účty za různé stavby ve městě a velké vojenské daně. Na příkaz české komory byli všichni dlužníci města vyzváni k zaplacení svých nedoplatků v celkové výši 3840 zlatých. 

Při další obnově městské rady, konané již 30. října 1738, se hormistr Stritzl dostal na druhé místo za primátorem Wiesserem, což svědčí o jeho rychlém společenském vzestupu. Od prosince 1738 byla v Příbrami na příkaz české komory po vzoru Prahy a dalších měst zřízena provizorní instituce nazvaná direktorium, složená ze dvou radních, dvou obecních starších a jednoho zástupce měšťanstva, která měla dbát na dobré hospodaření obce.

Stříbrná huť

„Požehnání v milém bergwerku pokračuje“, oznamoval Stritzl hned na začátku své hormistrovské kariéry, a zároveň se Lauera ptal, odkdy a jak se bude zadržovat voda používaná v hamrech a mlynáři, kteří dosud svévolně užívali všechna vodní práva. Tuto vodu totiž nutně potřebovala obě důlní díla, sv. Jan Nepomucký i sv. Prokop. Městská vysoká pec s přilehlým prostředním hamrem a kunst musely nadále pracovat bez překážek. Bylo třeba se dohodnout, aby si při odběru vody navzájem nepřekážely ani mlýny, ani nová šmelcovna v Podlesí, a proto byl v roce 1735 odstaven z provozu hořejší hamr v původním Kocourově mlýně. Dolejší hamr ležel až u tzv. nové hutě (v prostoru Kovohutí) a užíval sice dvojitou vodu, ale hornímu závodu nevadil. Pro zachování dolování bylo nevyhnutelné svádět víc vody právě nahoře nad vysokou pecí a prostředním hamrem do tamního ochranného rybníka, který měl být zvětšen, aby byly v suchých časech lépe zásobovány vodou jak vysoká pec, tak horní závod a mlýny. Strizlovi však trvalo dalších osm let, než další zvětšení Vysokopeckého rybníka u nadřízených prosadil. 

Druhým problémem byl mlynář Marek Brož nad šmelcovnou v Podlesí (všechny mlýnské a hutní objekty se nacházely zhruba v prostoru pod dnešním pivovarem směrem k Litavce), provizorně obnovené ze dřeva po požáru v roce 1729. Na šmelcovnu si stěžoval a v dubnu 1735 požádal o přesné rozdělení vody na mlýn a huť. Administrátor Lauer nařídil komisi na 10. května 1735. Komisaři z magistrátu strouhy v srpnu 1735 prohlédli a zapsali, že každá polovina „půl druhého lokte šířky a osmnáct coulů výšky podle krokvice se ležící vynachází.“ Přikázali Brožovi, že pod trestem pokuty nesmí strouhy podkopávat, vodu zastavovat a v noci tajně ani na krátký čas přemísťovat „prkno u toku vody rybníka šmelcovny“. 

Podle názoru horních úředníků však i nadále Marek Brož odebíral pro svůj mlýn s pilou vody víc. Horní závod v čele se Stritzlem viděl jediné řešení v odkupu Brožovy pily a strouhy. Tato investice se měla vrátila během tří let. 

Kontrakt byl sepsán 9. února 1736. Šmelcovny měly zůstat v provozu a místo současné Brožovy pily se měla postavit suchá a mokrá puchýrna. Marek Brož měl dostat 400 zl. a do konce života pobírat 1 zl. týdně. Na podepsání kontraktu dostal lhůtu do 26. února. Nemohl se s ním smířit, svůj žal zapíjel v hospodě pálenkou a k jednání zplnomocnil svou manželku a dospělé děti, které chtěly, aby horní závod řádně odkoupil celý mlýn za 2000 zl., ale neprosadily to. Dne 28. února přišel Marek Brož na radnici a prohlásil, že „už na žádný způsob u prodeje nebude stát“. Právo užívat vodu, pilu a část pozemků přenechal hornímu závodu, zůstaly mu mlýnské stavení, dvě louky a dvě políčka. 

Dne 29. února 1736 si na radnici stěžovali ohledně nedostatečného přítoku vody všichni mlynáři, jejichž mlýny stály na Litavce pod Angelovskou pilou, od níž byla velká část vody odváděna pro potřeby březohorských dolů (popisováno minule). Byli odmítnuti s tím, že nemají na vodu žádné právo, jen ji užívají. Proto také musí platit vodní činži a nemají proti kunstu co namítat. Mohli pouze prosit císaře o milost, aby jim byla činže snížena, když jim tedy byla voda a obživa částečně odebrána. 

Dohodnutých 400 zl. složil horní úřad 25. května 1736 Markovi Brožovi, který musel pilu uvolnit do 10. června. Dne 15. července poslal hormistr Stritzl trhovou smlouvu k potvrzení Lauerovi s tím, že mrzuté jednání skončilo šťastně i díky primátorovi Wiesserovi. Ten na Stritzlovu přímluvu přijal třiašedesátiletého Marka Brože do obecního mlýna u nového rybníka (zřejmě u Vysoké Pece), a tak mu pomohl vydělávat si na chleba.

Období rozkvětu závodu

V roce 1736 byly v Příbrami taveny také rudy z ložisek v okolí Českých Budějovic. Starší šmelcíř Johann Bittner vážně onemocněl a šmelcování se na čas zastavilo. V roce 1737 byla na místě pily Marka Brože postavena zděná puchýrna nákladem 1157 zl. 13 kr. 1 d. Nová pražírna za 363 zl. byla postavena v roce 1738, který představoval z hlediska produkce snad nejúspěšnější z celého 18. století. Bylo vytěženo téměř 270 kg stříbra, u horního závodu pracovalo asi sto dělníků. Rozvoj závodu si vynutil ustanovení hutního písaře Jana Michala Fritsche, který získal odborné vzdělání v hornickém učilišti v Jáchymově. 

Na jaře 1739 byl poslán na několik týdnů do Příbrami jáchymovský huťmistr Antoni Pöschel, aby navrhl opatření pro efektivnější hutnění. Stritzl zároveň žádal zvýšení týdenního platu o 30 kr. pro staršího šmelcíře Johanna Bittnera i pro jeho mladšího kolegu s tím, že pracují a hlídají v huti téměř celý týden a škodlivý kouř z olova jim bere zdraví. 

V roce 1740 byla postavena zděná huť za 1294 zl. Na začátku července 1740 požádal hormistr Stritzl nadřízené o povolení vystavět v Podlesí dvě chalupy u šmelcovny, na kterou měli jejich obyvatelé neustále dohlížet. 

V letech 1726–1739 přijal horní pokladník Wiesser za vyrobené stříbro, olovo a klejt 149 710 zl. 51 kr., z nichž vyplatil na královském regálu a na auspajtu 21 456 zl. 16 kr. Část vybraných peněz se používala na provoz horního závodu, který včetně hutě spotřeboval ročně osm až deset tisíc zlatých. V roce 1739 činil výtěžek z hor 2150 zl. 

V roce 1740 byl na Václavské žíle učiněn bohatý nález ryzího stříbra. Na kukus se vyplácelo 40 zl. auspajtu. Ve Vídni 20. října 1740 zemřel císař Karel VI. a panovnicí habsburských zemí se stala jeho dcera Marie Terezie. Pruský král Fridrich II. na tento okamžik čekal. Už koncem roku 1740 vpadl do Slezska a válka v Evropě způsobila sociální a hospodářský rozvrat. 

Pokračování příště. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram