V roce 1730 postupovala ražba Karolinské (dnešní Karlo-Boromejské) štoly dál na jih. Proutkař našel na Prokopské žíle bohaté zásoby rudy. Těžba na dole sv. Jana Nepomuckého a novém prvotním dole sv. Prokopa (to byl důl dnes nazývaný Staroprokopský na nejvyšším místě Březového vrchu, který není totožný se současným dolem Prokop) však nemohla pokračovat.

V březnu 1730 napsal horní přísežný a hutní faktor Christian Anton Stritzl administrátorovi úřadu nejvyššího mincmistra komornímu radovi Johannu Frantzovi von Lauerovi, že postupu prací na Prokopské žíle v hloubce brání velké množství přitékající důlní vody a že je třeba vyřešit odvětrání dolu. Puschovi se nelíbilo, že ho hutní faktor takto obchází, a Lauerovi sdělil, že Stritzl a šichtmistr Antoni Maschkiny zanedbávají práci, spolčují se s příbramským měšťanem Tomášem Kadeřávkem, s nímž do noci vysedávají ve městě a debužírují. Stritzl zase poukazoval na nejasné financování koupě dvora po Antonínovi Kotrbatém v Lazci hormistrovým synem Karlem Tomášem Puschem, hofmistrem hraběte Desfours. Tento dvůr získal mladý Pusch v srpnu 1728 za 1500 zl. na splátky, ale peníze posílal hormistr, který však Stritzlovo obvinění vyvracel. Už z této jedné příhody je zřejmé, že mezi úředníky zdejšího horního závodu panoval nesoulad, přerůstající občas až v nevraživost.

Nový vodotěžný stroj

Administrátor Lauer přijel společně s dalšími odborníky dne 10. října 1731 na vizitaci. Po prohlídce březohorských důlních děl bylo ujednáno, že tu bude vystavěn nový vodotěžný stroj na vodní pohon, k němuž povede štola dlouhá 272 látra (517 m resp. 522 m, pokud by šlo o jáchymovské látro). Měl ji vyměřit Stritzl, který byl i důlním měřičem. Vodní sílu měla dodávat Litavka, zvaná tehdy Litava, na které tehdy stály puchýrna, prádelna rudy a šmelcovna a osm nebo devět mlýnů a pil, které však bývaly v létě a za suchých období mimo provoz. V zimě zase jejich lednice a vodní kola zamrzala. 

Dne 11. října 1731 při konferenci s představiteli magistrátu v domě hormistra a primátora Pusche na Příkopech Lauer ještě navrhl, aby byl zvětšen již existující ochranný rybník u vysoké pece postavený v roce 1716 (dnešní zvětšený Vysokopecký rybník) a aby se vedle něj vystavěl ještě jeden. 

S prací se začalo hned i s vědomím, že než bude toto dílo ukončeno, bude ležet ladem vytopený Janský důl, který choval zásoby rudy v hloubce, a že se se vytopí také bohatý Prokopský důl. Na výstavbu nového vodotěžného stroje bylo 13. listopadu 1731 rozhodnuto použít 2000 zl. z kapitálu příbramské obce, ovšem jako půjčka s šestiprocentním úrokem, a pro rata (poměrným dílem) z císařových podílů, totiž ze dvou šichet čili 64 kukusů, které byly uvolněny v roce 1732. Později si příbramská obec na vybudování vodotěžného stroje vypůjčila ještě další 3000 zl., za něž se erár zaručil daněmi z nápojů. Celkové náklady nakonec dosáhly 7585 zl. 

Stabilní vodní pohon vodotěžného stroje se vyřešil vykopáním takzvané Jánské strouhy, což byla otevřená struhová vodoteč, z již zmíněného ochranného rybníka na Litavce u vysoké pece, kde už mohl být průtok pohonné vody v Jánské strouze regulován. Na této vodě z Litavky současně závisel pohon mlýnů stojících pod vysokou pecí (Vokačovského, Hořejšího a Dolejšího Fialy), které po vybudování Jánské strouhy stály de facto na ní. 

Zároveň byla Jánská strouha dotována vodou z nově postavené nádržky, která vznikla na bezejmenném potůčku, pramenícím v rašeliništích mezi osadou Výfuk a Tisovou, v mírném údolí mezi Vysokou Pecí a Zdaboří, a jejíž základy byly vybudovány v roce 1732. Nazývala se Vodárna (Bergamtská), později též Nebeský rybník, a je to dnešní Vokačovský rybník čili Drozďák. Tyto dvě drobné retenční nádrže byly až do druhé poloviny 18. století u zdejšího horního závodu jedinými zařízeními podobného typu. 

Jánská strouha vyváděla pohonnou vodu z Litavky u tehdejšího Angelovského mlýna v prostoru dnešního sportovního areálu Na Litavce. Mlýn s pilou, schovaný dnes za plotem vedle tamějšího dětského hřiště, postavil v roce 1680 Hendrych Regl. V květnu 1720 ho prodal své ovdovělé příbuzné Dorotě Nigrinové za 920 zlatých. Nastěhovala se do něj Dorotina dcera Anna s manželem Tomášem Angelem, po němž se tomuto hospodářství začalo říkat Angelovské či Andělovské. Dne 14. prosince 1724 Dorota Nigrinová prodala Angelovský mlýn za 711 zl. příbramské obci. 

Od Angelovského mlýna byla voda z Jánské strouhy včetně vody použité v náhonech mlýnů stojících nad touto pilou vedena po severozápadním svahu Březových Hor ke staré vodní štole. Její ústí bylo v prostoru pozdějšího areálu úpraven zhruba tam, kde byla v provozu tzv. zlatá linka. Vodní štolou byla voda přiváděna do podzemí k Petrským jámám a Jánské šachtě v blízkosti Staroprokopského dolu. Dílo bylo dokončeno v roce 1734, v roce 1735 měla Jánská štola úklonnou hloubku 68 metrů pod dědičnou Karlo-Boromejskou štolou. Míhadla od vodního kola u nejspodnější Petrské jámy k táhlům pump v Jánské šachtě byla dlouhá asi 34 metrů.

Levnější tavení než v Jáchymově

Ve stříbrné huti se během výstavby nového čerpacího stroje stále pracovalo. Zpracovávalo se připravených 6000 centnýřů (370,2 t) rudy. Podle horních účtů celkový reces horního závodu v těchto letech klesal, na konci roku 1734 činil 6610 zl. Úředníci poukazovali na skutečnost, že tavení je tu mnohem levnější než v Jáchymově. Právě tam ale z neznámého důvodu v roce 1733 odešel šichtmistr Antoni Maschkiny. Do Příbrami byl místo něj poslán Anton Florian Hessler.

Z dochovaných dokumentů také není jasné, do jaké míry se budování nového kunstu osobně účastnil starý hormistr a primátor Pusch. Je známo, že 4. července 1733 byla za jeho účasti slavnostně posvěcena kaple sv. Prokopa, jejíž stavbu před 12 lety navrhl a prosadil. 

Dne 16. října 1733 prodal hormistrův syn Karel Tomáš Pusch Kotrbatovský dvůr v Lazci příbramské obci za 3500 zlatých. Dne 24. listopadu 1734 vyměnila příbramská obec Švastalovský dvůr v Lazci od Jiřího Fialy za Tesaříkovskou chalupu u hořejšího hamru. Od ní oddělila část pozemků, které prodala třem hospodářům. Tak vznikla mezi Bohutínem a vysokou pecí ves Hamr. 

Hormistr a primátor Jiří Tomáš Pusch zemřel ve svém příbramském domě 6. prosince 1734 ve věku 72 let. O tři dny později byl pohřben do krypty v kostele sv. Jakuba. Kromě svého dvora Na Příkopech s několika polnostmi v ceně 3500 zl. po sobě zanechal nový mlýn nad pohodnicí pod Brodským rybníkem v ceně 900 zl. 

Z Puschových potomků z manželství s Apolonií se dožili dospělosti syn Jan Josef, augustiniánský mnich, a syn Karel Tomáš, který se odstěhoval do Prahy. První dcera Marie Apolonie po smrti svého prvního manžela Petra Jakuba Rubrici zůstala několik let vdovou, a teprve v březnu 1734 se provdala za Jana Adama Gutha, bývalého správce statku Trhové Dušníky. Druhá dcera Josefa Terezie se v lednu 1728 provdala za vdovce Antonína Josefa Ignáce Gallinu, dlouholetého příbramského radního písaře a konšela, který přišel asi roku 1712 z Lounska a byl pravou rukou svého tchána Pusche. Gallina zemřel v červenci 1740. Třetí dcera Anna se v květnu 1735 v Příbrami provdala za Martina Konvičku, vysloužilého obročního knížete z Mannsfeldu a Fondi. Čtvrtá dcera Marie Alžběta se provdala za Antonína Ignáce Brücknera původem z Žatce, obecního staršího, Puschova blízkého spolupracovníka a majitele voskařského krámu poblíž svatohorských schodů. V roce 1735 hormistrovi potomci prodali dvůr Na Příkopech, aby se mohli podělit o dědictví. Mlýn nad pohodnicí koupila od svých sourozenců Marie Alžběta Brücknerová se svým manželem v říjnu 1740.

Prosperující městský železářský závod

Hormistr a primátor Jiří Tomáš Pusch během třiceti let svého působení v Příbrami dokázal vybudovat prosperující městský železářský závod, vymanit městské hospodářství z mnohaletých dluhů a našetřit pro příbramskou obec kapitál. Udělal mnoho dobrého pro stavební a kulturní rozvoj města. Pod jeho vedením byly asi dvěma desítkám měšťanů přiděleny obecní pozemky na výstavbu nových domů, byly postaveny nová škola a špitál. Kromě výstavby kaple sv. Prokopa byl pod jeho vedením znovu postaven kostel sv. Jana na předměstí u špitálu a druhého městského hřbitova a byl přestavěn kostel sv. Jakuba. 

Neprávem zapomenutý Jiří Tomáš Pusch žil v hluboké úctě k Panně Marii Svatohorské, jejíž přímluvě přičítal kromě nalezení stříbrných žil mírný průběh morové epidemie v roce 1713 a podivuhodnou záchranu jednoho ze svých vnuků, která je dodnes vyobrazena jako milost č. 4 ve východním svatohorském ambitu. 

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram