V roce 1726 se skutečně začalo dolování stříbra dařit. Z 288 hřiven stříbra se vytavilo 248 hřiven (asi 63 kg) přepalovaného stříbra, za které spolu s olovem a klejtem dostal horní závod 10 060 zl. Horní náklady činily 3856 zl., na desátek se vydalo 503 zl., na dva dědičné kukusy 60 zl., na dva kukusy pro příbramský kostel a školu 60 zl., zásoby měly cenu 1860 zl. Po odečtení nákladů zůstal přebytek 3720 zl., z něhož se konečně mohl začít umořovat dlouhodobý reces čili nedoplatek.

Roku 1727 pracovalo v úklonném dole sv. Jana Nepomuckého (Jánském) dole a hluboké Karlově (dnešní Karlo-Boromejské) dědičné štole celkem padesát mužů. Dolovalo se i ve sv. Eliáši na Zdabořském vrchu. Otevíralo se nové dílo zvané Svatá Anna, které si propůjčil kontribuční písař Petr Jakub Rubrici, manžel Puschovy dcery Marie Apolonie. Jako anenský šichtmistr pobíral týdenní plat 24 kr. 

Kromě již minule zmíněného mladého a aktivního šichtmistra Johanna Martina Christiana Schönera, který pracoval za týdenní plat 2 zl. 30 kr. a s nímž se hormistr přetahoval o zásluhy, se stal důležitým Puschovým spolupracovníkem Christian Anton Stritzl (* asi 1691) jako nový horní přísežný a hutní pomocník. Filip Zikmund Wiesser, dosavadní výběrčí tácu, který vyplácel horní závod, byl od roku 1726 pouze horním pokladníkem s týdenním platem 1 zl. Výběrčím daně z nápojů byl ustanoven Martin Hutter.

Za šťastnou ochranu podniknuté práce

Na památku „šťastného výsledku“ hospodaření si příbramské těžařstvo již koncem roku 1726 objednalo ražbu první pamětní medaile – „pamětních peněz“ o průměru 42,8 mm a hmotnosti 23 g. Je na ní vyobrazena Panna Maria Svatohorská s latinským textem, který v překladu začíná: „Svaté Hory Paní, za šťastnou ochranu podniknuté práce, za šťastnější úspěch…“ Dva konšelé dva tyto pamětní peníze odnesli na konci roku 1727 jako obětní dar na Svatou Horu a jeden byl darován také prezidentovi české komory a administrátorovi mincmistrovského úřadu Janu Františku Lauerovi. 

O rok později přinášel hornímu závodu zisk opět Jánský důl. Hormistr a primátor Pusch se svými nejbližšími spolupracovníky zřejmě přesvědčil zbytek magistrátu, že vyhlídky horního závodu jsou stále nadějné, a tak nechali představitelé města razit druhou stříbrnou medaili o průměru 139 mm a hmotnosti necelých 676 g. Před císařem Karlem VI. a císařovnou Alžbětou Kristýnou klečí primátor a zároveň hormistr doprovázený dvěma stojícími muži a podává císařskému páru kus stříbra v podobě Luny. Císař mu výměnou odevzdává svitek symbolizující městské privilegium. Autorem synopse a ikonografického konceptu medaile byl hormistrův syn Jan Josef Pusch (1691–1758), řeholním jménem Augustin, člen konventu bosých augustiniánů v nedalekých Lnářích. 

Celkový horní příjem za rok 1728 z Jánského dolu činil 10 477 zl. 33 kr. Administrace nejvyššího horního a mincovního úřadu poprvé za téměř 14 let povolila vyplatit na společné kukusy březohorskému knapšaftu, lazeckým obyvatelům a mlynářům jako spolutěžařům auspajt čili výnos, a to 30 zl. na kukus, celkem 187 zl. 30 kr. 

Toho roku se razily také malé medaile v hodnotě 500 zlatých, které byly rozdány měšťanům v říjnu 1728. V listopadu 1728 městská rada vyslala do Vídně rychtáře Felixe Antonína Alise a městského písaře a radního Antonína Josefa Gallinu, který se v lednu 1728 oženil s Puschovou dcerou Josefou, a požádala Viléma Albrechta hraběte Krakovského z Kolovrat, českého vicekancléře při dvorské kanceláři ve Vídni, aby dvě velké medaile o hodnotě 348 zl. předal císaři. Pusch, který se se v roce 1728 postaral o uspořádání důležitých městských dokumentů, zároveň nechal do Vídně poslat císaři list s žádostí o potvrzení městských privilegií a o povolení koupit zpátky jezuitům prodanou ves Bohutín s okolními lesy, protože město potřebovalo pro doly a hutě stále více dřeva. 

Na konci roku napsal 1728 hrabě Krakovský magistrátu, že císař medaile „s největším zalíbením přijal a přál další požehnání“. Obec hraběti v únoru 1729 poslala děkovný dopis a z vděčnosti dala na jeho panství v Drahenicích dovézt 100 vah železa ze své železárny. Na potvrzení svých privilegií však město Příbram muselo čekat až do začátku panování Karlovy dcery Marie Terezie, která je konfirmovala 20. května 1741. Ani ves Bohutín se městu nepodařilo koupit, les se musel koupit od dobříšského panství.

Hormistrem z lásky ke společnosti a k bližnímu

V lednu 1729 požádal sedmašedesátiletý hormistr a primátor Pusch císaře Karla VI. o zvýšení svého ročního hormistrovského platu ve výši 150 zl. s odůvodněním, že se v roce 1705 uvolil stát hormistrem pouze „amore publici et proximi“, tedy z lásky ke společnosti a k ​​bližnímu, a že kvůli tomu opustil výnosné zaměstnání v arcibiskupových službách za 500 zl. ročně. Pak popisuje vlastní ubohou existenci, kterou mu způsobila věrná služba. 

Přídavek zřejmě nedostal možná i proto, že ve skutečnosti vlastnil na zdejší poměry slušný majetek, jak se dozvíme příště. Anebo proto, že v březnu 1729 podalo jedenáct příbramských měšťanů české komoře stížnost, v níž obvinili magistrát z nehospodárného zacházení s obecními prostředky a primátora z „darebného honošení“. Vadilo jim, že město bez výsledku vydalo 700 zlatých na potvrzení městských privilegií a kvůli medailím financovalo nákladnou výpravu do Vídně. Zadavatelem medailí byl sice kverkšaft, ale z městské pokladny bylo na jejich výrobu a další výdaje zapůjčeno 1054 zlatých, z nichž téměř polovina nebyla se souhlasem rady vrácena. 

Městská rada v dubnu 1729 přesto povolila vydat dalších 326 zl. 30 kr. na ražbu dalších menších pamětních medailí čili penízů, které potřebovala hlavně jako dary pro vlivné osoby. Na reversu třetí medaile byl použit týž mariánský výjev jako u první medaile, avers byl aktualizován. Byl na něm totiž vyobrazen sv. Jan Nepomucký, který byl po několikaletých přípravách 19. března 1729 v Římě kanonizován. Na medaili ho andělé odnášejí z vody nad pražským kamenným mostem (Karlovým, tenkrát ještě bez soch), vlevo je chrám sv. Víta a dole na hladině Vltavy pětice svatojánských hvězd. Autorem medailí byl řezač kolků pražské mincovny František Altomonte. 

Náklady na medaile byly značné, přesto magistrát v čele s primátorem Puschem považoval jejich ražbu za službu na podporu prosazování zájmů městské obce. Už 7. července 1729 však do základů vyhořely ve stříbrné huti v Podlesí šmelcovna i puchýrna. Nové budovy byly vystavěny rychle a ze dřeva nejen pro nedostatek peněz, jak se uvádí ve starší literatuře. Svou roli sehrál i odpor mlynáře Marka Brože, který už šmelcovnu u svého Gecovského mlýna nechtěl. Horní závod se do budoucna rozhodl vyřešit dlouhotrvající spory o vodu a hutní provozy jednou provždy, na což ale potřeboval delší dobu.

Jedovatý kouř z tavírny

Po polovině prosince 1729 zemřel na Březovém vrchu nedlouho po své třiatřicetileté manželce Kláře jedenatřicetiletý šichtmistr Johann Schöner, který si již několik let stěžoval, že mu jedovatý kouř při tavení stříbra v huti škodí na zdraví stejně jako ostatním lidem, kteří u šmelcovny bydlí. Po jeho smrti vyšlo najevo, že dlužil březohorskému kováři Škodovi za práce pro horní závod značnou částku 110 zl. 

Asi v roce 1730 zahynul, neznámo kde, také Puschův zeť Petr Rubrici, po němž zase zůstaly dluhy způsobené dolováním na sv. Anně. Tak se starý hormistr musel spoléhat na snaživého horního přísežného Christiana Antona Stritzla a dosavadního štajgra Antoniho Maschkiny, který se stal šichtmistrem. Stritzl o všem dění u horního závodu podrobně informoval administrátora Lauera. Maschkiny byl zcestovalý a vzdělaný muž, který před příchodem do Příbrami absolvoval akademická studia a jako císařský stipendista a scholár se kvalifikoval v horních, hutních a měřických naukách nejspíš v Jáchymově. Čekal na ně velký úkol. 

Pokračování příště

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbram